Safrine

Ano, znuděný noční hlídač nezavání ničím jiným než nudou. Stejně tak jako můžete obměnit chleba s máslem na chleba s margarínem.

Východní Německo a skateboarding – že to nejde dohromady? Ale ano, všude tam kde vyroste betonová džungle, se objeví několik děcek, které mají o pár koleček a prken navíc. Dokument působivě živou formou nejen, že přibližuje počátky skateboardingu schované za stínem Berlínské zdi, ale také přináší upřímnou vzpomínku, poctu a vhled do života nedávno zesnulého skateboardisty Denise Paracecka/Panika. Film umně propojuje vyprávění teď již dospělých skateboardistů, černobíle animované vzpomínky a archivní materiál ze života skateboardistů natočený na 8mm kameru. Příjemně také překvapí (a pobaví) několik narážek na bývalé Československo, v kterém, jak se zdá, bujel skateboarding ještě více než v NDR.

Tři přátelé se setkávají po letech na společném výletě. Jak vycházejí na povrch nikdy nevyřčené křivdy a pravdy, zpočátku bezstarostná jízda záhy mění svůj původní charakter. Na zvrat je však třeba čekat poměrně dlouho a teprve závěr filmu vrhá na předchozí, poněkud banální, děj nové světlo.

Polsko, 90. léta, pro místní mládež nuda, šeď, žádná perspektiva do budoucnosti. Stačí jedna návštěva západního Německa – nakouknutí do pohádkového světa obchoďáků, drogerií, regálů plných adidasek a nestřeženého zboží, které jen čeká, až si ho někdo schová pod bundu – a není cesty zpět. Okrádat Němce přece není žádný zločin, ale hrdinství hodné Robina Hooda. Yuma je jako divoká jízda na horské dráze, euforii střídá nebezpečí a strach o vlastní zadek – zvlášť když se Robin Hood zapomene ve vozíku připoutat.

Naprosto zbytečná ztráta času. Postavy filmu a jeho děj je tak neskutečně otravný, že máte chuť odstřelit hlavního hrdinu hned po prvních deseti minutách. Jenže čas strávený u filmu se pořád táhne a táhne - do nekonečna a ještě dál… Umolousané a ukecané pozlátko se vleče od jednoho nesmyslu k dalšímu „bezsmyslu“.

Kdo čeká western v podobě divokého západu, svištících kulek a kabaretních salooních tanečnic, ten se asi zklame. Film je spíš variací na western s příchutí Jima Jarmusche. Nechybí sveřepý hrdina v dlouhém kabátě, klobouku spuštěném do čela a s flintou, odhodlaný nalézt spravedlnost a ukradené ovce ze stáda svého nebožtíka bratra. Ve filmu se šetří jak se střelným prachem, tak s humorem – ovšem v dobrém slova smyslu. Výstřely a vtipy se tu dávkují pečlivě jako zasloužené čokoládové bonbony po dojedeném obědě. To vše je zabaleno do slušivého audiovizuálního obalu. Rozmanitost portugalské přírody zaujme svým specifickým rázem a troufám si říct, že soundtrack k tomuto filmu by pochválil i samotný Ennio Morricone.

Film o lidech, kteří se neumí pohybovat ve vlastním životě, a tak zkouší žít alespoň cizí „rozjeté“ osudy, když nabízejí čerstvě pozůstalým službu, v jejímž rámci na nějaký čas nahradí v rodině nebožtíkovo místo, aby tak zmírnili smutek pozůstalých. Jenže co dělat, když v roli náhradníka ztratíte nit ke svému skutečnému životu? Působivý námět může odradit svým rozostřeným obrazem a perverzně psychopatickým vyzněním.

Ideální festivalový půlnoční film, který nejlépe funguje, když jsou diváci na stejné vlně jako jeho představitelé – tzn. mají v krvi nějaké to promile navíc. Žádné větší překvapení se ovšem nekoná. Mimozemšťan (vlastně „chňapák“) se napil a alkoholik zůstal celý.

Márnice a v ní mrtvola – bez hlavy a obuta v nových lakýrkách. Jedna skutečnost viděná ze tří zcela odlišných pohledů. Mozaika tří lidských osudů drží napětí po celou dobu filmu. I když se zpočátku filmu zdá, že případ je celkem jasný, čím blíže se seznamujeme s hlavními hrdiny, tím víc překvapujících okolností vylézá na povrch. Tak trochu detektivka, ve které nakonec není až tak podstatné, co se s mrtvolou ve skutečnosti stalo.

Trapný, trapný, trapný. A já se smála, smála, smála. Humor, který není pro každého. Jsou dvě možnosti, buď z promítání otráveně odejít, nebo zůstat a přistoupit na nevážně vážnou hru. Já doporučuji zůstat, obzvláště hráčům na cello. A na housle. A na kontrabas. A na violu. A… A tak.