Avalon820

Ačkoliv primární (a naprosto očividný) smysl Rogue One je udržet hype v období mezi vydáním sedmého a osmého dílu základní série Star Wars, jsem ochoten mu to prominout - přináší totiž příběh o pozadí zásadního momentu původní ságy, který bezesporu zajímavý je a jako takový si zpracování zasloužil. Ale takovéto? Autoři měli k dispozici prostředí Star Wars, nové postavy a příběh podstatně méně svázaný událostmi z klasické série. Výsledkem je však film technicky a řemeslně bezchybný, ale absolutně bez tvaru a barvy… Což je při takových vstupních faktorech přinejmenším škoda. Rogue One se tváří po celou stopáž jako děsně vážné dílo, vtipy zde nejsou (případně nefungují) a první schopná akce přijde až po necelé hodině (!) – do té doby je „Darebák“ v podstatě sci-fi verzí Panství Downton, jen s bezduchými dialogy. Když ale opomenu zklamání z očekávání, co film zaručeně potápí nehledě na cokoliv, je práce s postavami (ostatně stejně jako v epizodě VII.). Fanoušek možná přimhouří oko, že jsou šablonovité, možná se podiví, jak jsou (vzhledem k zástupu hereckých es) nesympatické, ale že finále, které by mělo trhat srdce diváka na milion kousků, je po dvou hodinách patosu každému naprosto lhostejné – to už odpustit zkrátka nelze.

Vizuálně zajímavá herní cutscéna, kterou, stejně jako všechny cutscény s přestřelenou délkou a hloupým obsahem, máte po chvíli chuť přeskočit. Po téhle však nepřijde hra samotná, ale rovnou titulky… Věřím, že fanoušci světa Warcraft budou nadšení (byť si toto jako něčí guilty pleasure představit nedovedu) a fanoušci hollywoodských fantasy a CGI blockbusterů přinejmenším potěšeni. Pro ostatní jde však pouze o vizuálně vyšperkovanou, zbytečně dlouhou, plochými postavami, natvrdlými dialogy a patosem prošpikovanou… cutscénu.

Objektivně vzato je to průměrný rodinný film, který v televizi bez problému zaplácne jedno nedělní odpoledne a nikoho neurazí. Subjektivně… jsem to měl po 15 minutách sto chutí vypnout. Jak moc mám rád filmy o psech, tak moc mě zrovna tento vytáčel. Ne proto, že by byl kýčovitý, patetický nebo šablonovitý (to se vlastně vzhledem k tématu, žánru a cílovce i trochu očekává), ale brutálně okatá křesťanská/rodinná/vojenská agitka, kterou je celý film prošpikován, mi přišla v takovéto míře vyloženě nechutná. Vždyť je to jen prachobyčejný příběh o tom, jak se z kluka a psa stali nejlepší přátelé - klišé, na kterém nelze nic pokazit!... Tak proč mám takový palčivý pocit, že když se ihned po zhlédnutí filmu nedám k armádě nebo nezačnu každou neděli chodit do kostela, budu vyloučen ze společnosti?

Atmosféra papundeklová, „zvraty“ očekávatelné, pointa jalová, postavy na facku a finále nápadité asi jako závěr stodvacátého pokračování Paranormal Activity. Oceňuji formu, která měla nastolit dusnou atmosféru a vyschízovat diváka. Autoři však tlačili na pilu tolik, že pocit všudypřítomného strachu a zmaru ve vás nakonec nevyvolá příběh samotný, jako spíš pocit, že je vám osud tý bandy nesympatických fanatiků po lobotomii (alias spořádané rodinky) naprosto jedno, a že právě to z vás dělá tak trochu psychopata taky.

Knižní předloha filmu je v zásadě „zbeletrizovaný“ publicistický výstup. Autoři (novináři, mimochodem) jej tímto způsobem nezpracovali proto, aby měl uměleckou hodnotu, ale aby byl čtenářsky stravitelnější. Jeho smyslem je podat svědectví drogově závislé dívky, vynést na světlo (tehdy) tabuizované téma a přimět čtenáře/společnost k zamyšlení. Nic víc, nic míň. A obávám se, že autoři filmu tohle absolutně nepochopili – původní naléhavost tématu se topí v samoúčelné expresi, patosu a kýči. Myslím, že tato látka by si zasloužila formu alespoň filmového dokumentu. Protože natočit pár záběrů, na kterých mladá holka s partou kamarádů bere drogy, a do podkresu pustit hudbu od Bowieho je po chvíli jednoduše laciné. A nedůstojné.

Neskutečně únavný horor, u kterého délka absolutně nekoresponduje s obsahem. Kratkometrážní střih by tomuhle dílku slušel mnohem více, přinejmenším by odpadla nutnost čekat na nějaké strašení (navíc neúčinné) skoro dvě třetiny stopáže. Za s přehledem největší zápor však považuji hlavní postavy - možná byly dobře zahrané, ale fakt, že matka i syn byli už po pěti minutách zralí na pár facek, a tudíž mi bylo absolutně jedno, co se s nimi nakonec stane, to nezmění. Korunu celé anabázi nasadilo k uzoufání hloupé a laciné finále, které mě jen utvrdilo v tom, že se na australské horory budu koukat skrz prsty. A rozhodně ne proto, že bych se bál.

Úvodem je třeba zmínit, že tento film (navzdory popisu) není komedie. Což je jedině dobře – dané téma by víc než pár úsměvných momentů pravděpodobně nesneslo. A vedle standardně výborné Sandry Bullock a nijakého B. B. Thorntona je právě neotřelé a zajímavé téma obskurních praktik okolo politické kampaně v Bolívii tím hlavním lákadlem snímku a myslím, že humorné pojetí by jej mohlo celkem snadno degradovat. V tomto případě to platí dvojnásob, neboť režiséra ani scénáristu nepovažuji zrovna za mistry žánru. Our Brand Is Crisis nicméně mohu doporučit – jedná se o velmi zajímavou, byť trochu povrchní a nepravděpodobnou sondu do prezidentských voleb. Pro někoho, kdo se zajímá o politiku a média, je tento film příjemná oddychovka.

Filmy s novinářskou tématikou mám velmi rád, nenapadá mě však nic, čím by mezi nimi Spotlight nějak zvlášť vynikal. Ano, je to ukázkově akademický film, výborný, řemeslně zvládnutý, ale také rutinní a – což je patrně největší problém – naprosto sterilní. Těžké, kontroverzní, ale divácky velmi atraktivní téma je zpracováno s trochu přehnaným odstupem a zcela bez emocí. Tento nešvar se naštěstí neprojevuje tolik v závěru, kdy děj náhle popadne druhý dech – nemastný neslaný dojem z filmu jako celku však finálních 20 minut nemůže nezachránit.

Zas a znova variace Guye Ritchieho na sebe sama. A už toho mám plné zuby. V zásadě se jedná o nejméně páté pokračování Sbal prachy a vypadni, jen zasazené do jiné doby a s jinými herci. Typický styl a pěkný vizuál tomu upřít nelze, ale jednoduchý, stále stejný a čím dál prázdnější příběh to bohužel nezachrání. Být Ritchieho fanda nebo nevidět nic z jeho předchozí tvorby, jdu určitě s hodnocením výš, řemeslně je to velmi dobře natočený film... Ale čekat změnu či posun je v tomto případě asi jako čekat na Godota.

Akademická rutina ve své nejčistší podobě. Film má mnoho nepopiratelných kladů - výbornou hudbu, skvělé hlavní protagonistky, příjemnou, dobovou atmosféru. Faktický zápor se opravdu špatně hledá. Podle mého názoru chybělo Carol více opravdu silných, zapamatovatelných scén. Zrovna tak příběh, byť tématicky atraktivní, se nedočkal ani jediného zvratu, který by oživil už od prvních minut poměrně snadno předvídatelný děj. Škoda. Na jednu stranu oceňuji vkusné pojetí a věřím, že s takovýmto materiálem by nebylo těžké sklouznout k patosu a kýči. Na stranu druhou - zůstane-li po přemíře vkusnosti pachuť chladného odstupu, je to špatně zrovna tak.