Brejlil

Nebudu tvrdit, že to občas nemělo nějaká slabší místa, ale nějak mi to nevadilo. Na konec roku rozhodně přišel krásný film. Navenek civilní, s občasnou crazy složkou (skok z vrtulníku, prohlídka na letišti), bizarními postavičkami (pilot téhož), krásnou kamerou a solidními vizuálními špeky (letiště v Nuuku, prohlídka na letišti) a velmi překvapivým Benem Stillerem. Nejen před kamerou, ale i za ní odvedl solidní práci. Za to, že mi ukázal, jak se na Islandu jezdí na skateu, v Afghanistánu hraje fotbal a co znamená Space Oddity, za to mu těch pět hvězd dám. A za Seana Penna, protože přesně chápu, že jen takhle se fotografuje sněžný leopard.

Film, ze kterého si fanoušci dělali legraci před dvaceti lety a který také měl někdy tehdy vzniknout, vznikl až teď. Světe, div se, není to propadák. Jedinou větší vadou na kráse je scénář a mohlo tam být více hlášek, ale radost, s jakou do toho Sly a Arnold šli, je nakažlivá. Sly trousí své věty tak hlubokým hlasem, že i skleničky na stole vibrují, a Arnold se vytasil s rodnou němčinou ve svém nejlepším hereckém momentu několika let. Ale stejně si byl jistější s kulometem v ruce. Dobrou postavičkou je také Caviezelův ředitel věznice, neb to byl úchyl první kategorie. Film má ovšem své slabší chvilky, jednou z nich je logika a druhou režisér. Trochu zrychlení by jistě neškodilo.

To hraní se věemi těmi klišé a celkem klidnou estetikou, odkazující ke starým dobrým 80. a 90. letům je kupodivu celkem zábavné. Kdo má všechny ty zvraty a postupy zažité, nostalgicky zavzpomíná, kdo ne, tak se s nimi alespoň může seznámit. Kdyby tohle Emmerich natáčel místo ID4, asi by hrál hrdinného zachránce Bruce Willis a vznikla by tak další Smrtonosná past, takhle se objevil celkem uvěřitelný Tatum. Jen místo masivních kanadských a indických CGI měla nastoupit co nejpoctivější klasická ruční práce. Ale kdoví, jestli to někdo ještě umí.

Nebývale krásná kamera od počátku strhávala veškerou mou pozornost. A také až manýristický způsob vyprávění. Ten se objevoval především v těch epizodkách, které nějak dokreslovaly děj (smrt turisty) nebo dokončovaly nějakou linii (Stephanina koupel po drsném Jepově expozé). Ve filmu je několik kouzelně bizarních epizodek (performance pod akvaduktem a rozhovor s umělkyní, večeře se Světicí, žirafa v Caracallových lázních), celek je ale nebývalé melancholický. Zbytečně prázdné životy se vybíjejí ve večírcích, aniž si jejich účastníci dokáží všímat okolí. A když se objeví někdo s relativně normálním vnímáním světa, je odvržen (scéna s dívkou, tvořící obraz). Jistě, i hlavní hrdina má city a občas je nečekaně projeví, jenže se týkají jen jeho. City k ostatním setrvale maskuje cynismem a mluvením. Absurdita jeho života vyvrcholila na svatbě a v epizodách se světicí. Ale tato prázdnota, doslova velká nádhera, je maskována tak brilantní formou, že jen kvůli ní stojí za to film vidět.

Celkem divný film. Ta rádoby šokující stránka ve skutečnosti otrlého diváka ničím nešokuje. Horší je to, že film se tváří jako rozverná komedie pro teenagery (ale těžko říci jakého pohlaví). Ti se tak mohou setkat s nahotou, lesbickým sexem, drogovým opojením, masturbací avokádem (vizuálně ovšem velmi nápaditou a jednou z nejlepších scén) a několika celkem slušně pointovanými dialogy. Pak ale přijde bod zlomu, totiž flashback k rodinné večeři s krocanem. To je sice vůbec nejlepší scéna filmu, ve své mrazivé absurdnosti se ale hodí do úplně jiného díla. Konec se pak snaží tento zvrat ospravedlnit nehlubokou psychologií. Ke cti tvůrců ovšem musím říci, že kamera je nádherná, režie se pokusila spojit obě nesourodé části poměrně nápaditě a podařilo se jí to a vrcholem je Carla Juri, která svou Helen zvládla i v těch nejtrapnějších možných okamžicích. Jestli ovšem chcete film, po kterém vám bude fyzicky špatně (a nejen trochu smutno), musíte na něco jiného. Rád bych věděl, jak ovšem dětským hercům vysvětlují, že ještě několik let nemůžou svůj film vidět.

Tři hodiny jsem sledoval cool život zloděje, který využíval všech dostupných legálních i nelegálních prostředků k tomu, aby měl na kokain, děvky, quaalud a trpaslíky, s kterými se dá skvěle házet i hrát bowling. Je to vlastně hroznej zmrd, ale je to na druhé straně neuvěřitelně charismatický chlap. A čeho dalšího se nám, kromě poučení, že krást se sice nemá, ale když už to děláte, máte si to užít, ještě dostane? Nejlepšího motivačního projevu od dob generála Pattona. Skvělého letu letadlem, ještě lepšího výsledku lemmonu-714, spousty drsného humoru a nekorektního filmu. Sledovat lze i postupný rozpad osobnosti, která nakonec skoro nic nemá. Jenže se nevzdá, že? "Kdo mi prodá pero?" Ale tři hodiny jsou tři hodiny a některé scény byly asi delší, než bylo nutné.

Solidní, ničím neurážející, ani ničím nepřekvapující detektivka. Je to takový ten typ filmu, kdy si říkáte, proč někdo něco podobného není schopen natočit u nás. Vždyť to vypadá tak jednoduše. Jen snad ty postavy jsou spíše jen načrtnuté, ale není to severské psychologické drama, "jen" severská detektivka. A po dávném Trosečníkovi opět výživná scéna se zuby.

Neskutečně a možná až zbytečně dlouhé. Dokumentárně podané, ale přesto plné artistních hříček a kulturních odkazů (scéna s večírkem). Celkem zbytečné sexuální scény, zvláště když nic tak zvláštního neuvidíme. Cinéma verité křížená s Dogmatem 95 (viz hudba). Spousta nic neříkajících scén. Nepříliš věrohodná druhá polovina, aneb čas se chová zvláštně. Hodně se jí, asi proto, že scény s jídlem doporučoval už Cimrman (herci jsou hladová čeládka). Obě herečky v hlavních rolích hrají ovšem tak neskutečně úžasně, že všechny tyhle výtky házím za hlavu. Kvůli nim, ale především kvůli té opravdovosti, která vyzařuje z Adele, je to výborný film.

Zábavné, občas dramatické, ke konci trochu v zajetých kolejích ustálených klišé. Affleck-herec sice prohrává se všemi ostatními (zvláště Goodman a Arkin), ale propojení dramatické záchrany rukojmích se satiricky laděným pohledem na Hollywood zvládnul Affleck-režisér skvěle.

Zaplaťpánbůh za film, který se snaží posunout možnosti filmové řeči především kompozicí a nikoli jen tupým využíváním 3-D. Zaplaťpánbůh za film, ve kterém herci dokonce i hrají, a neslouží jen jako rozpohybované animační jednotky. Zaplaťpánbůh za film, který nedělá z diváků tupé stádo, ale nutí je přemýšlet, i když přitom nezapomíná na zábavu.