kisha

mým novým snem je hrát v potenciálnim remaku, natáčet grotesku na sněhu musí mít grády:)

My novodobé ženské duše utajeně toužící po všem, co Audrey v Římě prožila, můžem jen hořce litovat, že je dnes galantních, šarmantních a charismatických mužů typu Joe Bradley jako šafránu, ne-li méně. Tenhle film "z oka vypadl":)

Z hlediska kvality záznamu koncertu absoluterium. Kolik kamer to snímalo, jsem ani nezvládla spočítat, střih byl tak geniální, že jsem si ho všimla a ocenila to i já, které je tento obor na více jak míle vzdálen. Z hlediska tvorby a neopakovatelnosti The Cure - ni nemá cenu o tom rozprávět. Z hlediska osoby Roberta Smithe - persona zkrátka nevídaná, pokud pominu originální vyzření v Jokerovskym stylu a jeho výborně záhadný psychopatický "podpohledy" do diváků, je to zároveň i interpret, kterýmu člověk fakt uvěří, že na tom pódiu prezentuje to, co někdy prožil, nebo prožívá, koncert si nejvíc užívá a nestoupne si tam jen proto, že před sebou má vizi z věrných fanoušků vytřískaných peněz. Co mi přišlo přinejmenšim sympatický - ačkoliv se během celýho koncertu samotnej Smith usmál dejme tomu jen jednou a ostatní ani tak ne, při "Lullaby" se na pódiu strhla lavina úsměvovosti všech členů:)jo a taky sem si konečně všimla dalšího člověka od dob Kurta Cobaina, kterej hraje na kytaru obráceně:)

Nejspíš to měla bejt pocta Mechanickýmu pomeranči, ale mě to naštvalo snad ještě víc, než fakt, že mi dneska o bod odolala zkouška ve škole. Chlapeček, kterej má asi podle všeho působit a vypadat drsně, si sežene tři další hošánky, všichni si koupí pěkný černý kabáty, uplý kalhoty a nožejčky a jdou si hrát na to, co viděli v Kubrickovi. Pak se jako zázrakem pseudoAlex deLarge obrátí na dobrou cestu, však jeden z jeho bývalých kumpánů ho chce v rámci svý ublíženosti přinejmenšim zabít, zapletou se do toho postupem filmu dvě přitažlivý černovlásky, přičemž jedna je nakonec neprávem zapuzena za nevěru. No a když si náš hlavní rek chudák uvědomí, že ji vlastně miluje, dostihne ho konečně onen kamarádíček z bývalé rváčské partičky. No ne, jak originální a neklišovitý.

ajta, originálně to začíná, extrémně nudně pokračuje a absurdně končí

odvážně tomu střelim celých pět a předpokládám, že se na mě od přátel opět sesype vlna označení jako "rádoby intelektuálka apod.:)každopádně ač nejsem schopna kvalitně odvyprávět Sestřin děj, působivost na diváka tady funguje jako už dlouho v ničem, hudba Psích vojáků je jedinečná a pokud mi film rozhází všechny myšlenky v hlavě a na to mi podsune nový, aniž bych se o to nějak snažila, je to v hodnocení poměrně jasná volba...však je to až tak experimentální, že mě v tuhle chvíli nenapadá jedinej člověk, kterýmu bych to doporučila

(ne)pochopitelně příjemně a pohodářsky se na to kouká, uteče to jako nic, však asi za minutu jsem polovinu z těch příběhů zapomněla

maximální drive, energie, nabitost, nápaditost, hudební dokonalost a přitažlivost U2 v celý svý kráse

Bavilo mě to převelice. Nutno říci, že přestože se tam v podstatě nic převratnýho nestane, divák dostane, co chce. Umělečnost z toho čišela, jak jen to možný bylo, dlouhý záběry, které sem bez dechu sledovala (aneb v tejhle době bych chtěla žít:)), sympatickej herec v titulní roli, a nakonec ten závěr, kterej krásně pointuje celý dvě hodinky, byl lahůdkovej. Pro mě nezapomenutelnou a nejoriginálnější scénou nechť je ono pózování té krásné mladé reklamy na anorexii na začátku. (podle Premiere nejerotičtější filmová scéna v přítomnosti oblečených herců;))

Kdybych pár hodin předtím neviděla americkou verzi z roku 57, bylo by to na čyři *. Tady Rusové přehnali monologičnost, plnou pozornost jsem neudržela snad ani u jednoho proslovu, nebyl kladen řádný důraz a prostor na ony "osvobozující důkazy", charaktery byly mělčí, než takovej styl dramatu vyžaduje a chyběla tam zajímavost pohledu do pouhopouhý jediný místnosti a naprostýho nepoznání obžalovanýho. Ty 2,5 hodiny zkrátka příliš neodsejpaly. Na druhou stranu kvalitně zahraný, občas nezvykle nápaditý a podbarvující hudba taky stála za povšimnutí.