Amonasr

Zajímavý přepis Lorcova dramatu do televizní podoby s pozoruhodným hereckým obsazením. Teprve ne úplně dobře dramaticky zvládnutý a zinscenovaný závěr, který namísto pečlivě vygradovaného napětí sklouzl až k jakési zbrklé křečovitosti, rozhodl o tom, že jsem se přiklonil namísto čtyřech hvězdiček jen ke třem.

Životopisný snímek o slavném polárníkovi, na kterém je sympatické, že se ho nesnaží vykreslit převážně oslavně a kladně, jak bývá u podobných filmů zvykem, ale podává jeho složitou osobnost a rozporuplný charakter poměrně plasticky, čímž získává na věrohodnosti. U podobně ambiciózních a cílevědomých jedinců, nutkavě bažících po slávě a úspěchu, asi musí jít skromnost a pokora občas stranou, což je ještě mírně vyjádřeno. V tomto směru mě snímek svou snahou o pravdivost překvapil příjemně, trošku horší je to s filmařskou stránkou jako takovou, kdy je příběh vyprávěn do jisté míry roztříštěně a útržkovitě, takže trpí jeho celistvost i spád. Rozhodně mi ale rozšířil obzory a v dosud pro mě čítankovém hrdinovi mi pomohl objevit skutečně kdysi živoucího člověka z masa a kostí.

Poněkud hořký, ale dobře vykreslený příběh zasazený do období zřejmě hospodářské krize první republiky. Na výsledném dojmu se podepsaly nejen výborné herecké výkony představitelů hlavních i epizodních postav, ale i skvělá režie, dobové kostýmy i ostatní reálie, a v neposlední řadě i kvalitní hudba. Snad jen těch nablýskaných veteránů se prohánělo v jednom momentu na ulici skoro tolik, jako dnes na magistrále, ale to je jen drobnost.

Sice docela dobrá podívaná, která má napětí i spád a je mi sympatická také myšlenka boje za lidskou důstojnost, nicméně příběh působí málo věrohodně. Zlý ředitel věznice - budiž, ale samí hodní a uvědomělí trestanci, kteří se jak jeden muž (až na jednoho váhavce) sešikují kolem čestného a spravedlivého generála, který se také dostal do vězení, to už je víc pohádka pro dospělé než možná realita. A v podtextu nechybí samozřejmě ani silný patos amerického vlastenectví, který vhání i otrlým trestancům slzy do očí.

Naprostá Lynchova halucinační bláznivina, v níž dominuje posedlost hnusem a ošklivostí. Možná chtěl stvořit něco tak odporně ošklivého, až to bude krásné, ale na mě to tak bohužel nezafungovalo.

Směšně absurdní socialistická moralita. Příšerný scénář, dialogy absolutně mimo jakoukoliv realitu. Tohle muselo působit směšně už v době svého vzniku, hlavně u mládeže, na kterou to bylo výchovně zacíleno, pokud se na to vůbec vydržela dívat. Není divu, že taková zcela nevěrohodná slátanina ovlivnila toporné herecké výkony nejen mladých herců, ale dokonce i těch zkušených.

Absurdní alegorie na posrpnový vývoj u nás prostřednictvím pokřiveného, zbabělého, manipulativního a vypočítavého jednání členů jedné širší rodiny. Není to příjemná podívaná na lidské charaktery, až nemilosrdně ztvárněné řadou skvělých herců. Aktuálnost oportunistické přizpůsobivosti panujícím poměrům přesahuje kouzlem nechtěného pouhé obdobi nastupující normalizace.

Opět docela svižná epizoda s několika vtipnými momenty z filmařského a hereckého zákulisí. Jen ten vrah se tam objevil spíš stylem "deus ex machina", ale proč ne.

Na svou dobu jistě zajímavě pojatá a ztvárněná inscenace, v níž účinkovalo tolik slavných hereckých hvězd, že by něco obdobného bylo dnes už naprosto nemyslitelné. Viděno dnešníma očima to ale bylo nasnímáno příliš staticky a ne příliš kvalitní nazvučení navíc znemožňovalo plné porozumění všem deklamacím. Rovněž míra přehrávání, byť byla určitě zcela záměrná, působí už dnes místy až křečovitě. Zajímavé především jako svého druhu archivní dokument o ještě pionýrských dobách české televizní tvorby.

Jde víceméně o divadlo na divadle. Jako divadelní hra to jistě může fungovat skvěle, s převodem do filmu to dopadlo trošku hůř. Začátek působil velmi strojeně a také konec vyzněl ve filmu hodně nepřesvědčivě a až nechtěně směšně. Dialogy byly místy přeintelektualizované, což by opět nevadilo tolik na divadle jako právě ve filmu. Herecky cosi chybělo Mathiieu Amalricovi, ne vždy působil zcela přesvědčivě, zato Emmanuelle Seigner zvládala přechody mezi dvěma polohami (tou "hranou" a "reálnou") skvěle, až na zmíněný rozpačitý úvod a opět závěr. Film jistě stojí za shlédnutí, ale svou divadelní předlohu nejspíš nepřekonal, pokud by tedy byla kvalitně zahraná, protože na divadle si příslušnou iluzi divák dotváří sám na rozdíl od filmu.