kinej

Návrat Quentina Tarantina mezi tu nejvyšší scénáristickou špičku. Ano předešlé žánorvé filmy byly skvělé, ale scénář nebyl od Pulp Fiction nikdy tak moc dobrý, že by každá scéna filmu byla perlou, která zasluhuje několikeré shlédnutí. Nejedná se sice o scénář přecpaný nezapomenutelnými hláškami, jeho dokonalost spočívá v tom, že dialogy filmem plynou jako nádherá melodie, do které se divák zaposlouchá a neumí přestat. Film tak díky skvělým dialogům a hlavně monologům nemá žádná hluchá místa. Tohle je majstršyk, film který by neměl být nikdy zapomenut. Za naprosto boží považuji i casting, zejména německých herců. Inglourious Basterds není jen film, ale i zážitek.

Dokument o géniovi německého filmu, který mě uchvátil zejména popisem režisérského přístupu R.W. Fassbindera. Z toho jak ovládal všechny složky filmu se fakt tají dech. Specifická práce s herci, kamera i střih to vše ovládal mistrovsky a když k tomu přičtu, že chrlil jeden scénář za druhým a zvládal točit i čtyři filmy ročně, tak nelze než cítit hluboký respekt. Dokument však mohl být klidně obsáhlejší a mohl sdělit více informací ze soukromí, přeci jen u takové osobnosti je velice patrné, jako moc jeho životní zkušenost ovlivňovala celou jeho tvorbu.

Skvělé nenápadně působící dílko, je důkazem toho, že z kombinace děti, upíři, romantika lze vytěžit kvalitní dílo. Bylo by ovšem chybou zařadit Ať vejde ten pravý do žánru upírských filmů. Díky režii Tomase Alfredsona ma totiž Ať vejde ten pravý blíž do klubů, než do multikin. V jeho práci se totiž nezapře umělec, ať již v tísnivých depresivních záběrech, či pomalých dramatických švencích. Díky těmto momentům se daří filmu vzbuzovat atmosféru ticha, osamělosti a izolace, jakou ve mně vzbuzuje představa polární noci na opuštěném místě. Pochválit musím i ústřední dvojici, protože tak dobré herecké výkony dětí jsem již dlouho nikde neviděl. Obě děti se s rolí poprali jako ti nejzkušenější herečtí harcovníci a jejich výkony působí velice vyzrále. Přijde mi téměř zneuctěním tak dobrého filmu, že se dělá nová verze pro americké publikum. Tento fakt buď vypovídá o nesmírné aroganci producentů, nebo o skutečné tuposti amerického publika. Každopádně k přebití téhle verze nestačí jen desetinásobný rozpočet.

Teď mám období, kdy hodně poslouchám Neila Younga. A jelikož ho mám hlavně za rockovou legendu, byl pro mě tento koncert trošku šok. Neil je opravdový chameleon. Mezi ryze rockovými (a skvělými) deskami Greendale a Living with the War, natočil na pomezí folku a country balancující Praire Wind. Country nesnáším, ale v podání Neila, je to o něčem jiném, není to tak ostře vyhraněné, jde spíš o folk s country prvky a ať už jde o jakýkoliv styl, jsou to prostě pěkné upřímné písničky (When God Made me, It´s dream…). Vzhledem k tomu, že Youngovi těšně před nahráváním této desky diagnostikovali jakousi výduť na mozku a čekala ho operace, jedná se hudebně a textově o bilancování a jakýsi návrat ke kořenům, ze kterých sám vzešel. Koncert má dobrou bezešvou dramaturgii, kdy kromě skladeb ze zmíněné desky zazní i jiné Youngovi hity (Heat of Gold, I´m a Child, Comes a Time a Harvest Moon) a vše to skvěle dohromady ladí, ať již hudebně, či textově. Co se režie týče je to natočeno standartně, možná příliš staticky. Plný počet nedám pro kýčovitou country estetiku, skladby jsou bez tohoto obrazového doprovodu mnohem lépe poslouchatelnější a prostě pro to, že Younga mám radši, když čaruje s elektrickou kytarou.

Tento dokument/záznam Neila Younga koncertu je hudebně slabší. Le Noise je sice skvělé album, ale Neil je nejlepší buď s aktusitckou kytarou, nebo hlavně s doprovodnou kapelou, kdy může sólovat. Tehdy nejvíce vynikne jeho virtuozita. V Journeys hraje na elektriku jak nové kousky, tak i staré (Ohio) a dle mého názoru se nejdená o úplně vydařené verze. Navíc hudební vrchol filmu se odehraje hned v prvních minutách, při geniální minimalistické skladbě Peaceful Valley Boulevard. Dokumentární prostřihy nejsou nijak zvlášť zajímavé, takže ty bych klidně oželel. Jinak Neil má v tomto dokumentu naprosto skvělou image ala starý šedý vlk.

Tento sestřih vystoupení Neila Younga se mi z těch tří, které natočil Jonathan Demme líbil nejvíc. Young v něm totiž není na turné ke konkrétní desce, ale hraje hraje prostě co ho napdane. To nejlepší ale je, že film skvěle zachycuje šíři jeho hudebního závěru. Za prvé převažují méně známé (nikoliv slabé) sklady a za druhé a to se mi líbí nejvíc, Young zde sólově hraje své folkovější až country kousky na akustickou kytaru, ale přijde řada i na rockovější polohu, když ho při některých písních ho doprovází členové Crazy Horse. Film tak ukáže Younga coby skvělého písničkáře, ale po chvíli už duní geniální sóla, kdy se ke slovu dostane mistrova až extaticky hypnotická improvizace. Vrcholem je méně známá skladba No Hidden Path, kterou Young natáhne až na 25 minut kytarových jamů. No a tohle vidět, to je prostě mazec.

Pozoruhodné je, že i přes všechen ten všudypřítomný amatérismus je film mnohem lepší, než například Troškův Kameňák, či novácká Ulice. A čím? Asi to je tou upřímnou snahou všech zúčastněných, udělat něco, co tu ještě v naší filmografii schází. Například kameramanovi, ač byl technicky ne zrovna nejépe vybaven, nelze upřít snahu o zajímavé záběry, totéž platí o střihu. Samotný námět také není nejhorší. Být to o 30 minut kratší a tudíž dynamičtější, mohl to být i celkem dobrý film. Tahle bandička hororových nadšenců si jednak za to co ztvořili zaslouží uznání a také další šanci a větší rozpočet. Pak by mohlo vzniknout něco opravdu dobrého.

Když jsem se teď po velice dlouhé době znovu díval na Nekonečný příběh, uvědomil jsem si, že ho nemám v paměti zarytý z dětství jen kvůli tomu, žo to bylo široko daleko jediné fanatsy k shlédnutí, ale také prostě proto, že je to dobrý film. Na rozdíl od ostatních dnešních fantasy chrlící na nás komplikované geografické, politické a národnostní uspořádání smyšlenýchsvětů, a které jsou ve stejném duchu, je Nekonečný příběh nekomplikovaný, jednoduchý a přitom krásný.

Nelitujeme svého mládí nepatří mezi nějaká stěžejní díla Kurosawy. Přesto jde o poměrně kvalitní film. Na dobu vzniku je dosti svižný, což je na rok 1946 zarážející. Příběh je nadčasový a dal by se převést i do jiných dob útlaku. Je o lidské malosti a o těžkém údělu těch, co se staví proti hlavnímu proudu. Je zde sice v několika místech patrná Kurosawova obrazotvornost, ale jinak film nenese jeho typický rukopis. Jeho kladem je poměrně kvalitní příběh, díky kterému neztrácí náboj ani po letech.

Pro diváka neznalého událostí kolem RAF se asi jedná o nekoukatelnou záležitost. Já naštěstí nějaké vágní povědomí o těchto událostech mám, ale přesto je tento film obtížně uchopitelný. Střídání hraných a dokumentárních záběrů, které nijak dějově nenavazují, divákovi orientaci (byla-li vůbec nějaké zamýšlena) nezlehčuje. Přesto si myslím, že se režisérům podařilo popsat něco sice špatně artikulovatelného, přesto však reálného. Jakési německé podhoubí vinny, kterým je stigmatizován celý národ. Podhoubí které není na první pohled zřetelné, ale přesto je společností prodchnuto a pevně se jí drží již od konce 2. světové války a v němž úspěšně bují teroristické ideje.