Deutschland im Herbst
Germany in Autumn
Obsahy(2)
Povídkový projekt generace Nového německého filmu glosuje nálady ve společnosti po vrcholu aktivit teroristické organizace RAF. Západním Německem na podzim roku 1977 otřásla série událostí, jimiž kulminovaly aktivity radikálně levicové teroristické organizace RAF (Frakce Rudé armády), přesněji řečeno její druhé generace. Zatímco první generace spojená se jmény Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Ulrike Meinhofová se zaměřovala na bombové útoky a přepadení, jimiž atakovali moc státu a kapitálu, druhá generace primárně svými činy požadovala propuštění čelných představitelů první generace v vazby. Tyto podmínky zazněly v září 1977 při únosu Hannse-Martina Schleyera, vedoucího Německého svazu zaměstnavatelů, i v říjnu, když došlo k únosu letu Lufthansa 181 členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny, s níž byla RAF spřízněná. 18. října osvobodila speciální jednotka pasažéry uneseného letadla a v návaznosti na toto selhání možných vyjednávání spáchali členové RAF věznění ve stuttgartském vězení sebevraždy, po čemž následovalo i zabití Schleyera.
Povídková filmová glosa Německo na podzim se rámcově odehrává v týdnu po 18. říjnu 1977 a z různých úhlů pohledu ukazuje tehdejší napětí ve společnosti a nálady různých vrstev populace. Snímek se současně stal utvrzujícím a stmelujícím projektem tzv. Nového německého filmu. Tento termín sdružuje generaci mladých německých autorských filmařů, kteří působili v šedesátých a sedmdesátých letech a ve svých filmech upřednostňovali kritiku, potažmo konfrontaci dobové společnosti a politiky. Jednotlivé části filmu realizovalo jedenáct režisérů včetně předních osobností doby jako Rainer Werner Fassbinder, Alexander Kluge či Volker Schlöndorff. Projekt sestává z hraných i dokumentárních pasáží a někteří představitelé se na něm podíleli bez nároku na gáži. Svého času byli tvůrci za film kritizováni, protože nesměřovali k jednoznačnému odsouzení RAF. Namísto toho se zaměřují na mnohem širší témata a fenomény nejen německé společnosti ve vztahu k občanské svobodě i aparátům kontroly. Celý tvůrčí tým byl v roce 1978 oceněn kolektivní Německou filmovou cenou.
(Česká televize)
Recenzie (19)
Přepsáno v lednu 2020. Film Německo na podzim nepovažuji za dokumentární dílo, jde o umělecké vyjádření politického a sociálního postoje obdobně smýšlejících poválečných filmových tvůrců. Iniciátorem a nejpilnějším kolážistou je Alexander Kluge, o mnoho pozadu nezůstal ani Volker Schlöndorff, ale nejkontroverznější dráždění společnosti je projevem známého masturbujícího provokatéra Rainera Wernera Fassbindera. Alf Brustellin přispěl společnými dílky s Bernhardem Sinkelem, Katja Rupé byla spojena s Hansem Peterem Cloosem, Maximiliane Mainka dodala střípek spolu s Peterem Schubertem a jednu část přihodil také Edgar Reitz. Fassbinder našel uspokojení v přesvědčení o exhibicionistickém poslání a pro zvýšení účinku ostřelování společnosti neváhá obětovat ani svoji matku Lilo Pempeit, či svého partnera Armina Meiera. Se štěkající jízlivostí se zaměřil především na pojmy demokracie a svoboda. Schlöndorff se sarkasmem, vyplouvající z vlastní podstaty, přidává k Sofoklově Antigoně přídomek teroristka a hlasitě se vysmívá demagogii, vydávající se obvykle za kolektivní vůli demokratické svobody. Z hraných rolí filmu zaujmou: opatrný vedoucí televizní výroby (Heinz Bennent), hysterický televizní redaktor (Joachim Bißmeier), další souhlasně znějící členové schvalovací rady televizního programu (Otto Friebel, Helmut Griem, Dieter Laser, Enno Patalas a Mario Adorf), nové základy německé historie hledající učitelka dějepisu Gabi Teichert (Hannelore Hoger), teroristka televizní inscenace starověké tragické hry Antigoné (Angela Winkler), její ustrašenější sestra Isméné (Franziska Walser), zraněný terorista na útěku (Hans Peter Cloos), či jeho dobrovolně nedobrovolný doprovod a pianistka (Katja Rupé). Do toho všeho je též zapasován levicový básník a písničkář Wolf Biermann (emigroval na východ), švýcarský spisovatel a hlasitý kritik konzumu Max Frisch, levicový právník a významný člen RAF Horst Mahler (později se přiklonil k nacistické ideologii) a mnoho dalších. Německo na podzim je generační provokací na téma svoboda, hodnoty a konzum. Nebojí se radikálních slov, pokouší se upozorňovat na často neviditelné souvislosti a protestuje proti posilování policejní moci státu. Fašismus byl tehdy ještě stále živou vzpomínkou a svoboda vyznání je vždy v uměleckém světě velmi citlivým tématem. Německo na podzim je kontroverzním filmem, dráždí politickou moc a zpívá své přesvědčení. Originální to umělecký postoj k závažnému společenskému problému a politickému rozhraní, byť konzum zatím stále vítězí! ()
Německo na podzim je dokument, který nepotřebuje a ani nechce zahrnovat diváka tunami faktických informací. Ty si může každý vyhledat sám a nepotřebuje k tomu režiséry jako Fassbindera, Klugeho nebo Schlöndorffa. Tvůrci chtěli zejména zachytit zjitřenou atmosféru onoho vypjatého období německých dějin a pokusit se ji zprostředkovat pomocí nevšedních formálních postupů. Mě se na tu vlnu podařilo naladit nad očekávání dobře a kusé informace či probleskující názory tvůrců byly už jenom jakýmsi bonusem k dokreslení této velmi originální dokumentární féerie. ()
Bez mučení přiznávám, že při sledování filmu jsem neměl takřka žádné povědomí o RAF a oné zmiňované události, a když přihlédnu k faktu, že je snímek pravděpodobně určen téměř výhradně německému publiku (to ho ovšem neomlouvá, stejně jako moji neznalost; na druhou stranu by trocha informací pro nezainteresovaného diváka, u alespoň z mého pohledu nepříliš známého počinu, docela bodla), objektivně jednu hvězdu dám. Ale jinak? Německo na podzim je totálně nefungujícím a nanejvýš otravným slepencem scének/pasáží, které spolu (prý) mají nějak souviset, avšak když vám vlastně žádná z nich nenabídne kromě nudy nic jiného, dokonce ani pointu (kterou by člověk tak nějak, v mém případě značně naivně, čekal), co si má divák z tohoto filmu odnést? Režisérův názor na danou problematiku, se kterým se ani náhodou (!) neztotožňuju? Ne, jen útržky, ze kterých si složím jakousi (dost povrchní a nedostatečnou) představu o tématu, a to mi opravdu nestačí, proto tak nízké hodnocení. A Fassbinder mě po jeho 2 mnou viděných filmech, které nebyly vůbec špatné, opravdu hodně zklamal. ()
Tvorba německého režiséra R. W. Fassbindera se dá do jisté míry přirovnat k dílům současného enfant terrible americké kinematografie Michaela Moora. Oba dva jsou aktivističtí a provokativní, v ledasčems i tendenční, ale zcela určitě zajímaví a podnětní. V jejich přístupu ale existují výrazné rozdíly. Tam, kde je Moore ironický a používá cíleně jízlivou nadsázku, tam je Fassbinder smrtelně vážný a bojovný. I to je možná důvod, proč Moorovi víc odpouštím, kdežto Fassbinder mě v některých momentech vyloženě štve. Německo na podzim je kvazidokumentární snímek, kde se režisér vypořádává s fenoménem terorismu RAF. K tomu, aby se divák ve filmu vyznal a měl z něj dokonce určitý požitek, je nezbytně nutná znalost historie RAF, politického klimatu Německa 70. let a vůbec celých novodobých německých dějin. V neposlední řadě je důležitá i znalost Fassbinderových politických názorů, které pochopitelně konečnou podobu filmu výrazně ovlivnily. Fassbinder názorovně patřil k radikálním kritikům stávajícího německého establishmentu, nedůvěřoval státním strukturám a jeho hrdinové nikdy nechodili daleko k termínu fašismus, když hodnotili současnou německou společnost a její měšťanské hodnoty. Fassbinder sice otevřeně nestojí na straně teroristů, ale ti jsou pro něj vlastně jen další obětí měšťácké společnosti, která je k jejich revoltě dohnala. Režisér daleko víc kritizuje "policejní stát", akci německého komanda, které osvobodilo rukojmí na africkém letišti, považuje za nehoráznost a celé téma je pro něj jen východiskem k dalším a dalším kritickým výpadům proti stávajícím německým politikům a státním institucím. V něčem je i hrubě demagogický, typické je to např. tam, kde srovnává případ maršála Rommela, kterého na podzim 1944 nacisté přinutili spáchat sebevraždu a poté mu vystrojili velkolepý státní pohřeb, s případem uneseného byznysmena Schleyara, kterého teroristé popravili poté, co německá vláda odmítla propustit odsouzené špičky teroristické organizace RAF a poté popravenému Schleyerovi vystrojila také státní pohřeb. Celkový dojem: 50 %. ()
Celým fikčním dokumentem (což není protimluv) se vine zvláštní sklíčená atmosféra, film vypovídá o rozhořčení i bezradnosti svých autorů, zjevně v celé věci levicově angažovaných. Bezradnost a smutek nad rozporem, ve kterém se sami octli: na jedné straně touha změnit a ještě více demokratizovat stát a společnost, na druhé zabíjení civilistů, (náhodně) ztělesňujících zlo kapitalistické společnosti, ze strany pohrobků nadějeplného hnutí roku 1968. Proto motto filmu "když hrůza dosáhne určitého bodu, je jedno, kdo ji páchá. Jen ať skončí," znamená bolestné vystřízlivění z myšlenky, že existuje snadná cesta k lepší společnosti, aniž bychom se museli bát toho, že se v boji proti zlu nestaneme také zlem. Svůj boj proti státu a kapitalismu, od sebe neoddělitelných, nahlížejí tvůrci jednak obecně jako ironii nad "demokratickou" podobou státu, který se vždy řídí svobodně přijatými zákony, kromě situací, kdy dojde k jeho ohrožení (což určuje sám stát, a možná s ním průmyslníci z Mercedesu...). A jednak specificky německy: tradiční zbožštění státu vinoucí se německými dějinami od Pruska po nacismus, pojímající s Hegelem stát jako morální a racionální sféru bytí národa, je autory vystopováno i v poválečné společnosti. Z filmu si však i divák neznalý dobových okolností může odnést inspirující otázku, ironicky formulovanou Marxem v r. 1875: "Svobodný stát - co to je?". ()
Galéria (43)
Fotka © Filmverlag der Autoren
Reklama