sportovec

100 DNÍ V PALERMU svou strohou dokumentárností vypovídá o stinných stránkách demokracie víc než mnoho. Je to předfilm akce ČISTÉ RUCE, která uvozuje počátky italské druhé republiky. Podsvětí tohoto typu navozuje válečnou situaci; válka musí počítat v minutách a hodinách. Na demokratické procedurální hrátky nemá čas. Jinak ztrácí své nejcennější lidi a propadá se hodnotově. I demokracie se musí umět bránit. To je poselství tohoto filmu, jemuž herecky vévodí Lino Ventura.

Invenční, přesně postihující smysl a obsah klasické krásy Atén a doslova cizelující tento poklad z minima dochovaného původního areálu nad hlavním městem Řecka.

Pozoruhodný, důkladně zpracovaný filmový dokument osvětluje věcný význam našeho novodobého národního paláce, který je sám o sobě kronikou dozrávání vzestupu a dosahování moderní kultury jako jakési intermezzo mezi Riegrovým a Ottovým slovníkem naučným. Do tohoto vývoje patří i srovnatelně pojatá historická budova Národního muzea. Na naše předky můžeme být právem hrdi. Stejně jako na Českou televizi.

Tento německý pohled vyniká sevřeností tématu, vyvážeností líčení dobových okolností a věcnou (a)političností. Je využitelný i jako středoškolská (bakalářská) učební pomůcka.

Víc hluku a vnějších efektů odnikud nikam na úkor skutečné kvality. Film působí spíše dojmem parodie nebo travestie. Je to napadnutelné i jako pohádka.

O velikých nebo prestižních lidech se píše často a mnoho. O lidech z druhého konce společenského žebříčku podstatně méně. Jsou to nepohodlné a hodně protivné pravdy. Opěvovaný budovatel a budovatelé pomyslných světlých zítřků zbavený pozlátek a poetismů je ve svém nitru často lidsky pustý a sirý. Jeho výskyt je častější a silnější, než jsme s to si připustit. Není to jen ta odvrácená tvář vyprázdněného mužství, je to prohraný boj o lidství jako takové. V tomto případě provázené výborným hereckým obsazením a postižením jezedďácké vesnice na konci šedesátých let minulého století.

Pohádka na klasické téma vítězství dobra nad zlem obohacená o motiv pubertální vzpoury mládí nesené přirozeným procesem dospívání a proměny jinocha v muže vyniká i netradiční rolí čarodějnice vždy vynikající Janou Hlaváčovou a při dobrém režijním vedení Janečkové i mladí herci neční z inscenace jako hrábě z tlumoku. Miloš Kratochvíl jako scénárista názorně demonstruje nejpatrnější rozdíl mezi pohádkami komunistické a postkomunistické éry - kvalitu scénáře. "Zdlouhavost" trvající necelou hodinu to jen dokresluje.

Vynikající ztvárnění i objasnění stoleté záhady viktoriánské Anglie. Výborné výkony v titulních rolích doplňuje skvělá výprava, nadprůměrný scénář a citlivá režie v zásadě dodržující žánr klasické detektivky. V podstatě tomuto dokumentně pojatému dílu není co vytknout. A to včetně antiiluzívního závěru.

Slabší výprava, dobrý scénář, funkční, trochu básnivá režie a herecké kreace Přeučilova a Kemrova propůjčují této zdramatizované severské vyprávěnce lehce nadčasový a minimalisticky pojatý pohádkový ráz. PÍŠŤALKA zahřeje u srdce svou niterností a lidstvím.

Klasický dobrodružný film prosycený romantickou poetikou je v Maraisově případě a v Hunebellově režii tradiční špičkou žánru. Srovnání s novodobými zpotvořeninami dneška vždy vyzní ve prospěch propracované podoby tohoto historického žánru předminulého století.