sportovec

Vladimír Körner je důsledným sledovatelem trransferu a posledních dnů okupace v odtržených pohraničních územích. Vláčil byl jeho nejlepším režisérem. I v tvorbě tak výjimečného umělce představuje ADELHEID obtížně zopakovatelný vrchol. Dusná atmosféra, velké plochy podmalovávané hudbou, mluvené slovo spíše vzácné než časté, němá hovornost kamery. Asi tak lze charakterizovat atmosféru Vláčilova filmu. Čepkův výkon je mimo diskusi; zvláštní pozornost ve své životní úloze zaslouží Emma Černá; škoda, že jí nebylo dopřáno dalších srovnatelných úloh. Počátek je i vrcholem její sporé filmografie. Uchopení tématu, v době vzniku filmu u nás neslýchané, nezaujaté pozorování na obě strany, tlak na divákovu obraznost i myšlení, to všechno vybuzovalo ranou normalizaci k perzekuci tvůrce a ztrezorování jeho díla. Nic z toho se sice naštěstí nestalo, ale festivalovou pouť skvělého filmu to zřejmě zcela znemožnilo. Tragédie příkrých bariér a lidských životů tohoto vznešeného poselství i podobenství v jednom však zůstala a přežívá. Jako každé skutečně velké umění.

Plně sdílím nadšení spolukomentátorů. Monumentalizující místa filmu jsou plně na místě a protože jsou velmi dopbře zvládnuta, dílu prospívají, nikoliv naopak. Vyvažují je scény, které ukazují i slabší místa pozoruhodné, svéhlavé Pattonovy osobnosti. Na titánské byronovské romantiky jeho typu mohou být velmi různé názory. Jisté je však jedno: bez nich by válka byla ostudně prohrána. Zatímco Benešovo Československo na pustošivý konflikt připraveno bylo, velké demokracie se dívaly na německé, ale i japonské a a italské bezostyšné zbrojení doslova v nedbalkách; část jejich veřejného mínění dokonce s nezastíranými krátkozrakými sympatiemi appeasementu. Za ztráty druhé světové války nesou nemalou spoluodpovědnost, byť omezenou na její mravní rozměr. Muži Pattonova typu, není-li jejich koncentrace nadměrnou, jsou spolehlivým indikátorem míry společenského zdraví. Také na tomto filmu je znát plná síla vzpomínek; nikoliv náhodou jeho odborným poradcem byl Pattonův druh Bradley.

Pro mne je určitě tento film velkým zážitkem svým ponorem do dvou odlišných ženských světů. Těmi neustálými přechody, tou těkavostí, která je stálostí i změnou. Přiznávám, že ještě na mnoho zhlédnutí. Nic v životě není snadné.

Další z dlouhé série pozoruhodných Bergmanových děl jakoby předjímalo režisérovo stáří. Čas životní bilance je i dobou hluboké mravní sebekatarze. Chvějivé, jakoby duhové posuny myšlenek, psychična, duševna, onoho opravdu nejvnitřnějšího, dosahují snad až vrcholných momentů možností hraného filmu vůbec. Film natočený v zlomové době vývoje světovcé kinematografie je určitě jedním z určujících milníků tohoto pronikavého vývojového kvalitativního posunu.

Zřejmě první zralé Bergmanovo dílo přináší svou poetikou nový pohled na švédskou realitu jak ve formě, tak v obsahu. Syrovost pohledu a až naturalizující způsob jeho podání prokazuje - pro někoho překvapivě - známý fakt. "Dno" evropského "zlatého věku" (1945-1975) bylo ve všech zemích v zásadě srovnatelné. Hedonismus-požitkářství, charakterizující v mnoha ohledech naši dobu, nespadl z nebe. Lidé nejsou ani ďábly, ani anděly. Ale právě - naštěstí - lidmi. Zdánlivě prostá psychologie obou hlavních postav je ve skutečnosti většinovou charakteristikou naší doby. Protože všechny Bergmanovy snímky jsou tak či onak osobní zpovědí, lze důvodně i zde předpokládat, že mistr hraného autorského filmu i tady využil buď svou, nebo v blízkém okolí pozorovanou životní zkušenost. Výrazná kamera, provázející Bergmana až do konce jeho nedávno uzavřené životní dráhy, i některé další náznaky prokazují, že zvládnutí neorealizujícího námětu je pro velkého Švéda jen zastávkou na cestě k jeho zralým dílům.

V specifickém žánru filmů o zvířatech s velmi častou snahou o jejich násilnou antropomorfizaci zplošťující a znevěrohodňující jak látku, tak téma, se čas od času objeví pozoruhodné výjimky. V Annaudově případu lze podle mého názoru mluvit o až (prae) ekologickém filmu, který na první pohled hladovou, nenasytnou šelmu, schopnou zhltnout vše, co se nachází v jejím dosahu, představuje jako bytost schopnou nadhledu a přesahu, tedy vlastností považovaných za lidské unikátní specifikum. Film přitom neulpívá na povrchu a vazba obou medvědů k lovcům, kteří usilují o jejich životy a kožešiny, přerůstá do všelidského symbolu vztahu člověka a živé přírody, z níž se současně i vymanil, i vlastně k ní ještě více připoutal. Dialog, který není dialogem, i jeho takřka pacifistické vyústění, rámované labužnickou kamerou, která si vychutnává krásu severoemerické přírody (nejspíše Skalistých hor), dotváří film-symfonii, v níž se vynikající herecké výkony jak medvědích, tak lidských herců vzájemně proplétají do nadčasové syntézy poučené idyly, která se vědomě nechce vyvázat ze světa, který ji obklopuje. MEDVĚDI jsou dílem, které opakovaně upoutává naši pozornost závažností hloubky i míry přesahu poselství, které přinášejí svým divákům. .

Při komponování posledního dílu své druhé velké trilogie Vávrův nerovný souboj s komunistickou normalizační cenzurou podlehl a prohrál. Řada, spíše desítky problematických scén, není výsledkem jeho filmařského umu, ale soudobého "pojetí" historiografie, která byla mnohem spíše ideologickým diktátem příslušných útvarů ÚV KSČ, zejména Müllerova oddělení. Spolupůsobení KGB je spíše jistotou než dohadem. Naznačuje to např. velmi svérázné přecenění partyzánských aktivit spolu s fatálním pominutím velitelství Bartoš generála Kutlvašra nebo doceněním byť kontroverzního působení vlasovovských jednotek ROA. Za těchto okolností, Vávrou neovlivnitelných, tradiční přednosti jeho metody se v zmatečné kaši a tříšti filmového materiálu mění ve svůj opak a problematizují nejen umění, ale filmařské řemeslo samo. Ne však ve všem a určitě ne zcela. Život - nejen film - je vždy uměním možného. Nepopiratelný patos Českého květnového povstání, pokračovatele zářijové mobilizace 1938, však tento závěrečný díl nejen nezkresluje, ale naopak nanejvýš výstižně tlumočí. Je nutné upozornit na ještě jeden faktografický vlom normalizace: pominutí předních osobností České národní rady Josefa Smrkovského a kapitána Jaromíra Nechanského, který vedl její vojenskou komisi a vlastně poněkud nekonvenčně i České květnové povstání.

Do značné míry souhlasím s názory spolukomentátorů a film jsem v době jeho natočení přijímal jako rozporuplný. Jako vůbec značnou část filmové normalizační tvorby. Potíž je jedna: čím víc je člověk konfrontován s filmovou tvorbou svobodného světa ve výběru zejména alternativních soukromých televizních stanic, tím víc se mu začínají líbit i naše průměrnější předlistopadové filmy. Svádět to všechno jenom na odstup nedává moc smyslu. Po letech a velmi kriticky jsem se na DNY znovu podíval. Kontaminace Müllerovým oddělením ÚV KSČ je mimo diskusi a nedá se přehlédnout. Přežívající kult starých legend a lží rovněž. Ale: postižení Adolfa Hitlera, totožné s Chamberlainovými vzpomínkami, vynikající Beneš v Pleskotově podání (srovnatelný s Uljanovovým Žukovem), nádherný Šverma (Dočolomanský), vlastně velmi dobrý Pastorkův Gottwald, skvělý Chamberlain, nádherné masové scény (zejména sjezd NSDAP v Norimberku je lahůdkou), přesné postižení budoucích pomnichovských druhorepublikánů (Beran přesně postižený) atd. atd., to všechno spolu s připomenutou Liškovou hudbou DNY povznáší značně vysoko. Ne zcela pro ony stalinizující primitivní vmetky, o kterých jsem se již zmínil. Vávra je ztělesněním školy českého výpravného velkofilmu. Scény z pohraničí nejsou v ničem nadsazené, naopak - doporučuji např. vzpomínkovou knihu politického vězně padesátých let Jiří Muchy PODIVNÉ LÁSKY. Není pochyb o tom, že ve Vávrovi má česká kinematografie skvělou, byť v ledačems kontroverzně působící osobnost. Ať hodí kamenem, kdo je bez viny!

Zdánlivý paradox - špičková, mezinárodně ceněná tvorba ve vrcholné době režimu, který demokracii znal z hodně velké vzdálenosti a ještě proti své vůli - je snadno vysvětlitelný. Generace, ideály, hodnoty a kvality První republiky nezanikly ani Mnichovem, ani únorovým pučem. Novotného období navíc bylo počátkem souznění krize ingotového socialismu a naprosté bezradnosti diktatury o další budoucnosti společnosti. Angažovanost a idealismus naivnější a poctivější části vládnoucí - nebo se alespoň na vládě podílející části společnosti - vyvolávala iluzivní představy, že systém je možno zachránit dílčími reformami. Sporá výprava, ale nosné téma, skvělá režie i vynikající herci z těchto východisek dokázali vytvořit nadčasové dílo, jehož předlohou byla vcelku nevýrazná drobná próza redaktorky Rudého práva Lenky Haškové. Československý žák i tady ukazoval svému ruskému učiteli, jak má vypadat výuka, čeho všeho by se měla týkat a jak vyznívat. Po dvaceti letech ozvěny Pražského jara začaly oživovat i sovětské prostředí. Asi nejblíže záběru Obžalovaného stojí podobně založené pracovní drama Alexandra Gelmana Prémie.

Fenomén Hugo Haas je další nostalgickou připomínkou někdejší všestranné bohaté rozmanitosti První republiky. Jak hra, tak film jsou díly v nejlepším slova smyslu angažovanými, vědomě a plně sloužícími benešovské obraně proti hrozící totalitě Berlína, ale i Budapešti a Varšavy. Karel Čapek v dalším z vrcholů svého rozsáhlého, mnohovrstevnatého díla v scifi formě ukazuje s až zarážející předvídavostí budoucnost, která mohla zničit světové a zejména evropské lidstvo. Fascinující Haas v hlavní roli i monumentální Štěpánek jako diktátor tvoří dva osudové vrcholy filmu. Oproti divadelní hře byla vložena navíc scéna, která posouvá smysl celého děje do jiné, odlišné, optimistické polohy. Nikoliv náhodou tušíme za nejmenovanou malou zemí Československo. Občanská odvaha té doby může - a měla by - sloužit jako zrcadlo našeho dneška. Film by pro své nesporné kvaity určitě zasloužil - pokud již není - převedení na DVD nosiče.