Enšpígl

CIA údajně používá brutální metody výslechu, když se snaží od fousáčů z Al Kajdy dozvědět kde je Úsama, tím, že je pověsí za nohy hlavou dolů a fousy jim namočí do kýble z vodou. No kdyby slavná CIA trošku přivtrdila a přinutila fousatý kluky poslouchat dialogy z tohoto filmu, tak za chvíli budeme vědět i kam Usáma chodí srát. Z celýho filmu mě byl sympatickej snad jen ten pomerančovej džus co byl asi na 3 sekundy v záběru. Zdejší hodnocení vyhlašuju za osmý div světa.

Někdy méně znamená více, protože tolik výbuchů v tak krátké době nevyprodukuje ani člověk, který má velké zažívací problémy. A ještě něco. Někdo by měl Megan Fox říct ať nenosí ty těsné bílé rifle, protože ono je sice fajn umět rozpálit i slunce, ale kdo tady pak má snášet ty tropický vedra.

Tak to už je větší šance narazit u eskymáka v iglů na mrazák než v tomhle filmu na humor.

Nic mě nedokáže nehnat větší strach, než když na moje okno zaťuká mluvící havran a drze si řekne o dvoudecku červenýho. To byl zase jednou horor - komedie - fantasy :(

Odvaha, humor, lehkovážnost, zvýšený zájem o ženy....hmmm, moc dobře Fanfane, vlastně dalo by si říct, že já jsem takový Fanfan Tulipan dnešní doby.

Linda Fiorentino je tak hot, že stačí aby ukázala nehty na prstech a neusnu z toho 14 dní. Těžce mě nasral fakt, že do role Lindina mužskýho protějšku byl obsazen David Caruso a ne já ! Vůbec nechápu Curuza jako chlapa, místo toho aby vzal scénář, sežral ho a skočil po Lindě, tak si hraje na herce, no jak trapný, ještě si Linda bude myslet, že se chlapům nelíbí. To se Caruzovi fakt povedlo. Teď budu muset jménem všech chlapů letěl za Lindou a napravit to, co Caruzo posral.

Rybář, to je chlap, kterýho přes noc tvrdě znásilňuje jeho manželka a on ráno celej říčnej běží k řece, do který strčí na celý dopoledne chladit ten svůj proutek, kolem 14:00 se vyklimbá a jde do nejbližích uzenin koupit nějakou tu rybí chcíplotinu k jídlu, aby měl sílu na přežítí další sexuální agrese ze strany své manželky.

Onanujem sami nad sebou, jak je ten náš svět skvělej, že není hlad, že nejsou války, že máme všechno co chceme. No, to je jedna strana mince, ale je tu ještě druhá, pěkně zkurvená strana mince, hlad, brutální etnický konflikty, dětští vojáci, dětští otroci........ano, mluvím o tzv. zemích třetího světa. Představte si, že si můžeme koupit za 10USD desetiletou holčičku, znásilnit jí, pak jí ustřelit hlavu a jejím tělíčkem nakrmit šelmy. Představte si, že si můžete koupit za 10USD dvanáctiletýho kluka, nechat ho dřít bez jídla, bez pití a mlátit ho dle libosti. To jsou "bomby" co? A co na to my ? A co na to já ? Nic. V lepším případě napíšu sociálně kritickej komentář k těmto věcem, v horším mě to ani nezajímá, protože se zrovna někde rozčiluju, že jsem koupil stříbrnej mobil za 4tága, když Vašek má zlatej za 3,5 litrů. Asi před týdnem jsem měl celkem vášnivou debatu s jedním novinářem nejmenovaného deníku,. Padalo hodně vulgarismů na novinářskou práci. O tom kolik vydělala Bartošová pro svýho pasáka Pomejeho peněz, vím už pomalu víc, než o svých financích, kolik vajíček zasáhlo Paroubka a kolik vajíček ho minulo psali naše nejprestižnější deníky dokonce na titulních stranách, ale že organizace Invisible children pořádala akci proti nuceným dětškým vojákům v Africe /informace od uživatelky Charlosina / ani řádek. Jenže argument, který mě onen zmíňovaný novinář dal už se nedal přebít "Já bych to napsal a druhej den jsem bez práce, na to ti tady každej sere Pavle, to by si nikdo nekoupil, noviny by šli do hajzlu a my byli bez práce. To není náš problém, že píšeme o hovnech, ale Váš problém, že ty hovna vyžadujete." Hmm. Takže díky bohu za tyhle dokumenty i když s tímto mám problém v tom, že se příliš soustředil na tu Polku a ne na to hlavní, na situaci ohledně dětskýho otroctví. Navíc mě připadal trošku zmatečný a výrok typu "ještě jednou mě obejmi kvůli fotografům" a následný pohled do rozpačité a nechápající tváře té africké holčinky na mě taky zrovna dvakrát nezapůsobil. Ovšem, když jsem se díval do kukadel Ekuy a poslouchal její odpovědi, měl jsem fakt dost. O to víc si vážím každýho, kdo se snaží angažovat a v rámci svých možností čokoládovým dětem z nádherně upřimnýma očima pomoci, zde např. uživatelky Phillipa nebo Charlosina, protože jenom můj /náš společný zájem o tyhle všechny svinstva může změnit jejich strašný osud. .................................po skončení Afrického snu jsem si přeladil na ČT24 a tam se dohodovali naši politici o tom, kolik mají brát peněz v Europarlamentu a jestli je dobré mít na jednání budovy dvě nebo jednu.......ano vrátil jsem zpátky do toho našeho světa, plnýho "vážných" starostí.

Film u mě doplatil palbou na moje city. Ne, že bych nestál o zasáh, ale je to asi stejný jako se slovem "miluju tě". Nepotřebuju ho slyšet, potřebuju ho vidět, aby mělo ten správný účinek. Bolest na duši, samota, staří, beznaděj, opuštěnost, to všechno dokáže z mých očí udělat zaslzenou rokli, ale nesmí to být určený jen pro můj zrak a sluch, musí to být určený i pro mé srdce a to bohužel o tomto filmu nemohu říci. Co tento film v mých očích povýšilo nakonec nad průměr ? Hudba ? Možná. Pes ? Určitě ne, nemám totiž rád když někdo umí vrtět ocasem dýl než já. Herci ? To bude ono ! Bebel je kapitola sama pro sebe. Už jsem ani nedoufal, že někdy Jeana Paula uvidím na plátně a stalo se, stalo se po tom všem, co v poslední době prodělal a přesto se dokázal vrátit a hlavně nic nezapomenout ze svého jedinečného hereckého talentu, protože zahrát starého člověka, se smutkem na srdci, vyžaduje od Belmonda, z jehož očí uvidíme radost ze života snad i ve sto letech a jehož úsměv umí dodat tuny pozitivní energie skutečné herecké mistroství. Není to ovšem jen Belmondo, ale i ostatní herci, kteří dali do filmu sami sebe. Hrozně mě potěšili epizodní role, Jean - Pierra Mariella, Pierra Mondyho a především Bebelova "parťáka" zde neuvedeného Charlese Gérarda. Scéna ve které se si Bebel a Gérard hledí do očí mě přenesla do starých dobrých časů, kdy nenapravitelný policajt nebo rošťák se svým věrným parťákem lámali v kinech všechny divácké rekordy a při téhle scéně jsem ucítil to, co jsem měl cítit u celýho filmu, svoje emoce.

Už v pátý minutě tady toho dokumentu půjdete z Annie Leibovitz na prdel ! Já si myslím, že až tenhle dokument skončí, že budete celkem spokojený parchanti. Fotografická branže je narvaná naivníma kreténama, co si myslej, že budou s věkem zrát jako víno. Jenže víno se změní na vocet a pokud si myslíš, že jsou lepší portétový fotografové než Annie, tak nejsou.