Enšpígl

Upřímný, drsný, ale i citlivý výlet do křehké dětské dušičky, která schytá velkou ránu a není ještě tak vyspělá, aby dokázala hned rozeznat co je dobrý a co zlý, ale naštěstí má svýho anděla strážnýho se jménem Samantha. Filmařsky nemám co vyčíst, herecky už teprv ne a pokud jde o příběh, je třeba ho vnímat jako celek i když v sobě mě pár silně emotivních scén, které fungují sami o sobě skvěle včetně konce.

Já nevím jestli tohle skutečně Míša chce, do smrti věnovat svou energii přerostlým mluvícím plechovkám a nebo ho k tomu tlačej penězuchtivý manažeři Paramountu, protože i když pominu úplně všechno, tak z prvních dvou dílů jsem cítil Míšovu radost, bylo to sice pitomý a naivní, ale bylo v tom vidět srdce, ale tohle ? To bylo neskutečně odosobnělý. Přepálený hlavně v dialozích. Mark tam zdůrazňuje jakej je tatínek tolikrát, že už mě tam chyběli jen Lunetic se svým songem "nepřines mě čáp už to vím, jsi můj táta, můj táta....", fakt hrozný. Plechovky komentovaly snad každou svou akci a vůbec mě k nim ty kecy nešli. Vrcholem všeho byla umělá love story těch dvou bezcharismatickej neherců. Můžete si stokrát nadávat na Megan, ale ta holka měla v sobě víc než jen kozy a našpulený rty, tahle okrasná rašple, to byl trest. A o tom frajerovi už radši ani nemluvím, ten by se měl vrátit zpátky do kadeřnickýho studia a celej den se česat, protože učes je to jediný čím se může pochlubit aneb i kdybych byl v největší akci století, svůj účes si udržím. Mark se tady začne chytat až ke konci, když zapomene že je tatínek a rozejde se konečně jako drsoň. Plechovky nic hrát nemusí, ty tam sou od akce, která je někdy efektní, někdy neskutečně trapná (tolik náhod, zpomalovaček ) , ale v každým případě přepálená. Miša udělal rutinu, velký souboje bez duše a upřimně řečeno, ty dialogy, stopáž a hloupost na každým kroku přebijou i to málo co je ve filmu dobrý. Pokud jde o dabing zvolil jsem si ho sám v rámci csfd premiéry, tak ho nebudu kritizovat, nikdo mě nenutil na to chodit, ale jednu věc si neodpustím, chudák Mark, ten teda dostal s češtinou na prdel.

V poslední době ze všech stran, zejména v mediích slýchávám neustálé fňukání, jak se máme blbě a jak jsou těžký časy. Přál bych všem, co si furt jen stěžujou a fňukaj, aby viděli co si prožíval za druhý světový války Srulík, protože ten co si vyžral, to by blilo i prase. Ale neviděl jsem jedinou sekundu, že by se litoval, vždycky se osudu postavil a bojoval a právě v tom je neskutečná sílá, když vidítě malýho kluka, jak ho osud furt sráží a on to nezabalí a rve se jak může, derou se na povrch slzy a emoce ať chcete nebo ne. Protože někdy je toho na něj už fakt moc.Vždycky když už se zdá, že je trošku líp, přijde další rána. Líbilo se mě vyobrazení polské společnosti, část z nich skvělá, část z nich zmrdi největší, protože tak to v životě je, někdy člověk potká frajery a jindy zase nebetyčný sráče. Pokud se vcítite do toho malýho kluka, tak vás ten příběh prostě sejme. Vyprávěn je v podobě míchaní různých časových období což nepovažuju za úplně šťastné i když s ohledem na závěr asi důležité. Kamera snímá nádherné přírodní kompozice a dává je do kontrastu z hodně syrovou realitou okupovaného Polska. Herecký výkon hlavního představitele Kamila Tikacze je neskutečnej a diváka umí dokonale vtáhnout do svý situace a pak už nezbejvá nic jinýho než držet Srulíkovi pěsti a doufat, že i peklo má východ.

Ze začátku mě film jenom tak šolíchal a říkal "hodnej, malej", jenže z ničeho nic jako kdyby mě dal pohlavek a řek "a ted čum se bude dít" a že se dělo. Film nabere neuvěřitelný tempo a až do konce nepolevuje, s překvapním se ve filmu taky nešetří a kdyby film začal tvrdit, že na jabloni rostou hrušky, tak bych mu to věřil. Herci výtečný, gradace příběhu taky rozkoš, závěr je vysloveně pusu, jestli to mělo nějaký logický minelky jsem neměl v tom tempu ani čas pozorovat, což je znak kvalitně natočenýho odsejpadla.

Zdálo by se, že stokrát obehraná zápletka, založená na protichůdných parťácích ve službách zákona už nemá co zahrát, ale ono olé, má. Originalitou se tady sice nehýří, zato humorovody tečou plným proudem i když ta tlustá matka pluku mě byla od počátku sympatická asi jako učet za elektřinu, tak se jí musí nechat, že v šampionátu hláškování by obsadila medialové pozice. Sandy považuju za jednu z nejtalentovanějších komediantek současnoti, takže jsem si jen ověřil, že pokud jde o humor, tak na Sandy je prostě spoleh. Navíc se mě líbí, že se jako ženská nebere až tak vážně a umí si udělat prdel i sama ze sebe. Pokud jde o vyvolávání hahaha zvuků, tak film působí jako velmi vytrválý a kvalitní vyvolávač a od komedie fakt nečekám, že mě naučí matematiku.

Dokument představí některé uspěšné kousky skandinávské kinemtografie, dělá rozhovory s tvůrci, nebudu jmenovat názvy ani jména , protože jsem jen fanoušek nikoli znalec skandinávské kinematografie, ale i průměrnej uživatel csfd určitě pozná nějakýho toho herce či režiséra a viděl alespoň jeden film o kterým je v dokumentu řeč, čímž chci říct, že dokument je zajímavej opravdu pro každýho, komu se v posledních letech skandinávská kinematografie dostala do chvalozpěvů.

Nevybavuji si žádný současný český film, který by měl hvězdnější casting než Všiváci, alespoň tedy z mého pohledu v něm hraje skoro každej můj tuzemskej hereckej miláček. A právě herecký výkony jsou to nej co film nabízí. Hereckou emotivní živelnost v Ondrově podání skěvele doplňuje civilní projev Terezky Voříškové, reálné ztvárnění Mikiho v podání Jirky Langmajera je vynikajcí, nejspíš i proto, že k týhle roli má (měl) i v civilu asi hodně blízko. Jirka Mádl mě tenhle rok defintivně přesvědčil, že zkrátka umí jak za kamerou (Pojedeme k moři ), tak před kamerou (Všiváci) a rok 2014 je prostě jeho rok. Tatiana je pořád herecky velmi přesvědčivá a žensky přitažlivá. Zkrátka pokud jde o herecký výkony jsem po všech stránkách uspokojen. Samotný příběh je vyprávěn trošku nemotornějc, příliš mnoho dějových linek, všechny poměrně drsný, realisticky těžko uvěřitelný a akční scény díky kameře ve většině případů zpackaný, díky totálně jinýmu tempu (zpomalovačky) než obrazovýmu pojetí zbytku příběhu. Největší sílu má film v dramatických vztahových scénách ( Babi a Ricky; Ricky a dcery, Miki a ženy ), trošku mě mrzí že Ondra s Jirkou tam maj jen jednu společnou scénu, nejen z hlediska jejich herecký kondice, ale i z hlediska příběhu by to filmu víc slušelo. Velmi se mě líbila závěrečná nemocniční scéna, bez dialogů, bez hudby, ale s velkou vnitřní silou. Hezká závěrečná titulková skladba, jelikož nejsem přes hudbu docela by mě zajímalo kdo to byl. V závěrečných titulcích jsem jí nenašel. Absolutně nemám problém vyšít do téhle látky čtyři hvězdičky i když tu čtvrtou nechám přišitou jen tak z půlky, ale pokud by se mnou šla Terezka Voříšková na pivo, tak jí klidně došiju.

Hudba, kamera a bezchybný výběr exteriérů dávaj filmu neskutečně kvalitní mix romanticko -depresivní atmosféry, která dokáže vysloveně uhranout. Film je vyprávěn formou dvou příběhů, kdy ten z minulosti pomáhá divákovi pochopit ten ze současnoti, ale já osobně jsem spíše fanoušek rovnice 1 příběh = 1 film, jasně víc příběhů v jednom, který jsou nějak propleteny vypadaj scénaristicky hravě a může to zvyšovat divákův zájem, ale taky to narušuje prožitek a souznění ať už s hrdiny filmu a nebo jeho obsahem, protože neustálý "přepínání" mezi jednotlivejma časovejma úsekama znamená taky neustálý přepínání vnímavosti a to u mě nikdy nevyznívá až tak silně, jak by mohlo v případě výše zmíněné rovnice, což je přesně tenhle případ. Jinak ovšem paráda, která chce kino, to je jasný.

Sledovat tenhle film, to bylo jak pít fernet, vyjímečně hořký, vyjímečně dobrý. To, jakým způsobem film ovlád moje emoce a dělal si s nima co chtěl, to jsem ještě neviděl. V jednu chvíli jsem Lore za ten její zatemnělej nacistickej mozeček nesnášel a hned ve druhý scéně mě jí bylo líto, cítil jsem tu beznadějnost situace ve který se ocitla a chtěl jí nějak pomoc. Tohle je geniálně odvyprávěný, takovýmhle způsobem zpracováný téma, kterého se dotýká válka jsem ještě nikdy neviděl a ani neuvidím. Jde o to, že ač v hlavě pořád funguje nacismus = zlo největší, najednou se zjišťuje, že osvobození ne pro každýho znamenalo začátek štěstí, protože upřimně, za co asi tak může pětiletý dítě a jak má svět vnímat mladistvá holka, která měla plnou hlavu propagandy a najednou se musela rvát se životem nejen sama ze sebe, ale i za svoje mladší sourozence. Pořád mám ten příběh v hlavě, lepší vizitky film už prostě dosáhnout nemůže.

Hrozná škoda, toho závěrečnýho dodatku. Každýmu přece na konci dojde co tím film chtěl říct, navíc když to říkal velmi kvalitně. Gabin sice už zahrál v mnoha filmech líp, ale je otázkou nakolik mu tady dovoluje hrát něco víc scénář, protože film je plnej tajemství a soustředuje se zejména na práci policejního inspektora, který je pod obrovským tlakem svých nadřízených a tak chce mít svýho vraha stůj co stůj i když je to na úkor poctivě odvedené policjení práce. Film tak nějak bilancuje mezi krimi a rodinným psychologickým dramatem, který se projevuje především v soudní síni. Tu kritiku mistra Gabina je třeba brát s rezervou, protože pořád je to v jeho podání kvalitní výkon a třeba ten závěrečný pohled na manželku, tady kdyby začly titulky tak dám pět, protože to byla síla. Divím se, většinou maj francouzi pro závěr filmů neskutečnej cit, ale tady musel být doslov, ach jo.