Enšpígl

Odporný a zákeřný komunistický plivání a uražení západního důstojnickýho sboru za druhé světové nehodlám podporovat. Odpad násoben stem.

Já tomu filmu strašně děkuju, za to, že jsem se moh vrátit do svýho dětství a zavzpomínat na všechny ty táborový hry, na opejkání buřtů u ohně a zpívání trampských písniček, táborový lásky a neskutečně ohromnou porci veselých příhod co jsem kdysi jako kluk každý léto prožíval v bobří zátoce u Ledče nad Sázavou. Díky tomuhle filmu se zdálo, jako kdyby se tohle všechno stalo teprve včera. Už si ani nepamatuju, kdy mě u nějakýho filmu bylo tak příjemně jako u týhle letní pohodovky. Ano jistě, z filmařskýho hlediska to asi není uplná dokonalost, ale když něco člověka tak příjemně pohladí na duši, tak onu filmařskou dokonalost klidně nechá běžet za jinejma divákama a stejně bude spokojenej jako králík po dvojitý porci mrkví. Jo a Miladka Vnuková je nádherná, když se usmála, tak praskala klučíčí srdce po kilech. P.S. Žádám okamžité vydání filmu na DVD !!

Mě by ani nevadilo, že příběh je překvapující asi jako vítěz soutěže Zlatý slavík v kategorii zpěvák roku, čertíky vidím jinde. Tohle je totiž spíš film než muzikál. Ne že by mě tak záleželo na zpívání, když stejně nepoznám jestli někdo umí zpívat nebo ne, ale těšil jsem se na pěkný taneční choreografie a dobrej sound, místo toho se mě dostalo opravdu větší než velké množství keců a jen málo písniček a ještě míň tanečních čísel a když už byli, tak jim kamera vůbec nešla na ruku, neudělala z nich žádnou super svůdnou záležitost ala Chicago. Jinak si myslím, že Christina zpívat umí a je zajímavý, že když je nenalíčená vypadá mnohem krásněji, vlastně to zajímavý vůbec není, to platí pro mnoho ostatních žen a zejména dívek. Pokud se však muzikály budou ubírat tímto směrem, budou se muset na příště obejít bez mé učásti v kině. Je mě líto.

Herci byli v pohodě, ale tempo kulhajícího šneka není pro filmovou kriminálku ta správná rychlost. Trvat to tak o deset minut dýl, vzal bych tu vraždu v rámci ukončení filmu zřejmě na sebe.

Uvítal bych, kdyby ve válečných filmech mluvili Němci německy, Sověti rusky a fanoušci Baníku Ostrava polsky. Rozhodně by to přidalo na přehledu. Jinak se jedná o velmi zvláštní a originální počin. Místy jsem si připadal jak v Sedmé rotě za úplňku, třeba když ustupující náckové dojedou na křižovatku a dávají přednost postupující Rudý armádě a Sovětský voják ke svému veliteli "vpravo jsou Němci, co máme dělat?" Sovětský velitel "Ignorujte je, nemáme čas." Německý voják ke svému veliteli "To jsou Sověti, co máme dělat? " Německý velitel "Dělejte, že je nevidíte." Dialogy mezi Jaromírem Hanzlíkem a Janou Brejchovou mě pro změnu připomínaly formanovsko-papoušovskou éru šedesátých let. Nicméně jejich chození s kufrem uprostřed pražskýho povstání mělo v sobě užasnou poetiku nevinnosti. Samotný pražský povstání obsahovalo svůj tragickej rozměr, ale bylo uděláno hodně nepřehledně. Ono vůbec nejemotivnější prvky filmu se vlastně odehrávaly v jednom jediným záběru. Za originalitu a Jaromíra Hanzlíka palec nahoru, za přílišnou zbrklost pro změnu palec dolů.

Stovku má člověk alespoň jednou za život, ale kvalitní dokument o panu Otakarovi nemáme ani jednou za život. Tak buď se to mělo udělat jako klasický dokument se vším všudy a jít do hloubky i v případě těch, řekněme pofidernějších kousků ve filmošce pana Otakara a nebo se to mělo udělat jako pocta ke stovce pana Otakara, ale pak teda nechápu, proč se nedostalo mnohem, mnohem většího prostoru působení pana Otakara na FAMU, vždyť nám vychoval celou jednu generaci filmařů a to je třeba u mě jeden z těch hlavních důvodů proč jsem k panu Otakarovi smířlivější než někteří zdejší uživatelé. Chyběl mě větší výpovědní prostor pro žáky z FAMU, co prošli pacičkama pana Otakara, nebo alespoň výpovědi těch co prošli postýlkou pana Otakara, dobový kritiky na jeho významný filmy, počet repríz v televizi jeho TOP filmů, když už oslavnej dokument, tak ať na to laik nečumí a neříká si co je to za dědka, že se mu věnuje tolik pozornosti. Osobně bych, ale fakt radši daleko víc konfrontace, třeba ta storka Ireny Pavláskové s Časem sluhů co jí udělal pan Otakar a tak dále a tak dále. Tady zase ve finále to dopadlo tak, že mu tam nese jeho žena kávu a ptá se ho jak mu chutná a pan Otakar "Co?" a ona "Jak ti chutná káva co jsem ti uvařila?" "Co?" Teď řev jak kráva "Kává, Vávro káva" a pan Otakar "Jo, dobrá." .... deset minut dokumentu v prdeli a jediný co jsme se dověděli, že pan Otakar je hluchej a chutnala mu káva co mu v ten den uvařila jeho dámička. Z toho se po nocích na koulích fakt drbat nebudu.

Něco mě na tom filmu hrozně chybělo, nevím přesně co, ale třeba takovej Gladiator mě dostal víc. Možná to bylo tím, že zatím co Christian svou roli odehrál, tak Mark "pouze" odmakal. Jasně to bude ono u Marka končila veškerá snaha o emotivní vyznění. Ten kluk je dobrej, já ho mám hrozně rád, ale prostě je to tank a ne herec. Tady se po postavě boxera chtělo trošku víc než jen chlapácký charisma a kukuč a i když Mark dal roli evidentně co to šlo, ten herecký rozdíl mezi ním a Christianem je až příliš velký než aby se tam mezi ně dalo vejít jen jedno malé "rovná se". Jinak abych to Markovi zase trošku vrátil, tak fyzická příprava za jedna a ten první zvedák v závěrečným souboji, to byl nejlepší uder co jsem kdy v boxerských filmech viděl. Atmosféru to má taky velmi dobrou, tady patří moje děkan rejžovi. O poctivosti k divákovi se dá taky mluvit, třeba ta úvodní scéna kdy jdou před kameru jen ruce dopňuje úžasně realnej a přitom nepatrnej zvuk, to bylo vynikající. Ovšem nemůžu si pomoc, ze všeho nejradši s postavama boxerů souzním a přeju si aby svýho soka v tom druhým zkurveným rohu ringu rozmačkali jak masařku na hovně a když si vemu takovýho Gladiátora nebo Homeboy tam jsem ty kluky miloval a bylo to tam, tady Marka jsem měl "jen" rád, ale ty emoce typu "udělej z něj krupicovou kaši s malinovou polevou" tam bohužel nebyli a to je hlavní důvod proč filmu nakonec vykéruju "jen" tři hvězdy.

Takovej menší výlet po Praze s panem Otakarem. Ukazoval nám kde bydlel, kde papal a kde lemtal kávičku. Též nám sdělil s kým na kávičku chodíval a za kolik kávičku požíval, ale my na dokument nekoukali kvůli dobroučké kávičce, ale kvůli panu Otakarovi čili jak se to veme. Na jednu stranu by mě zajímalo co přesně myslel, když říkal, že mu Adina Mandlová zpomalovala milování, napadali mě zajímavé asociace, co se asi dělo u pana Otakara v postýlce, když tam měl jako visitora madam Adinu. Pak mě strašně pobavilo, že pan Otakar si napsal scénář tak šikovně, že z něj vychází jak nějaká chodící demokracie. Já bych i věřil, že brečel při pohřbu TGM a s tím JM jsem s ním zajedno, ale vtip je v tom, jak pan Otakar zcela přeskočil 70. léta, koukněte se co v tu dobu natočil a pochopíte. Jóóó je vidět, že tenhle ten pan Otakar to umí s každou dobou :-))

Hodnocení dokumentu výrazně pomohl sám Broďa, protože bez jeho specifického a v mých očích vynikajícího smyslu pro humor i sebeironii, no nevím. Je to takový vzpomínkový filmový retro obohacený o vynikající komentář pana Brodskýho. Zřejmě to bylo z úcty nebo to byl záměr, že Ondřej Havelka prakticky neklade žádné otázky a vše nechává na panu Brodským. Nemůžu si pomoct, ale myslím si že Ondra Havelka tímto přístupem promeškal možnost ještě k daleko zábavnějšímu a informativnějšímu dokumentu. Stačilo třeba víc Broďovi nahrávat. Nejhezčí pasáž byla ta Vinohradském divadle, na ní bylo jasně vidět, jak moc Bróďa svoje řemeslo a kolegy miloval. Ta hláška " tady už jsem hotov a teď bych se mohl přesunout o patro níž.", kterou pan Brodský pronesl v nemocnici mě rozchechtala víc než lecjaká americká komedie. Po skončení jsem dostal chuť si pustit si nějaký film s panem Brodským a vyjednat s bohem navrácení pana Brodskýho mezi náš živý.

Už ta první scéna jak zastaví vlak a je záběr na celé městečko mě stačila k tomu, že si sliny udělaly menší trek z mé pusinky ven. Fakt nádhera. Trošku jsem se bál toho dětsko - dívčího prvku, aby se z Opravdový kuráže nestala nekořeněná omáčka pro jemnocitný dámičky, ale má obava se ukázala od začátku jako naprosto zbytečná. Nejen že jsem od prvních minut žuchnul do příběhu jak jeskyňář do Macochy, ale ony i jednotlivé scény byly jak trip do filmařskýho ráje. Scény jako souboj na koních, vyjednávání o ceně za poníky, setkání Mattie a Toma, přestřelka u chajdy a nebo sestřelování housek nebo čeho ve stádiu silné opilosti navždy vejdou do paměti každého westernového fandy. Westernům hrozně sluší velké plátno, rozlehlá krajina, ze které je slyšet dusot koní, dívat se do očí nebo do oka chlapům z dobře fungujícím tlukoucím orgánem nebo prostě jenom vidět, jak se práší od koňských kopyt, to všechno je možná jen nepatrná součást příběhu, ale za to hrozně intenzivní a málokdy jsem víc vděčný vynálezu zvanému kino jako právě při Opravdové kuráži. A herci ? Asi takhle, seřaďte se slečno Steinfeld a pánové Bridges a Damon, zasloužíte si totiž za svoje herecké výkony vyznamenání s čestnou dělostřeleckou salvou navrch.