Zik2

Ztotožňuju se s názorem Superpera.

Že by ty skladby byly zahrané špatně, to jistě ne. Ale nějak nechápu smysl toho celého spektáklu. Někdy může být modernizace skladeb vážné hudby zajímavá a přínosná (třeba Bachovo Umění fugy v podání Laibachu), ale v tomto případě si to nemyslím. Skladby jsou co do instrumentace či dynamiky upravené zjevně tak, aby se co nejvíc líbily, aby byly co nejvíc cool, zkrátka jsou dost levné - jako by snad původní Vivaldi byl nějak nepřístupný. Tím spíš to platí pro okázalé vizuální efekty a patetické recitace mezi kusy.

Sice jsem to neviděl (hodnocení prozatím udílím jako protiváhu kopě „odpadů“ od lidí, co to taky neviděli a ani nehodlají), ale intenzivní nablití obvyklého typu „sluníčkáři“, „havlisti“, „humanitní obory“, „neomarxisti“, „politická korektnost“, „vlastizrádci“, „sebedestrukce“, „vladnoucí režim má strach“, „lid se zlobí“, „cikánské tlupy“, „podlidi vzniklí incestem“, „terorizují naše občany“, „my je platíme a oni se nám vysmívají“, „oni se nám nepřizpůsobí“, „multi-kulti“, „Evropa je plná Arabů“ a tak podobně mi napovídají, že možná režisér vyhmátnul citlivou strunu a že asi fakt nastavil „nacionalistům“ solidní zrcadlo. (Samozřejmě nerazím opačný extrém než hoši z DSSS, totiž že za všechno můžou Češi a Romové jsou v tom naprosto nevinně - zajisté jde o složitý problém, ale jisté je to, že pořvávání autoritářských pravičáků všelijakých odstínů ho nevyřeší zcela zaručeně.)

Dokument, který nic moc neřekne. Mluvit o nezadaných je teď velmi v módě, neb lidi rádi svádí svoje problémy na ducha doby. Každý by rád věřil, že je single nikoliv proto, že je ošklivý, hloupý, divný, nesnesitelný atp., ale protože feministky, kariérismus, úpadek tradičních rolí a já nevím, co všechno... . Ještě jsem neviděl seriózní výzkum, že by dnes lidi byli osamocenější, než třeba před sto lety. Ale to režisérka netvrdí, takže k věci. Vidíme pár lidí, kteří jsou většinou nesympatičtí, podivínští, s komplikovanou minulostí (opravdu sympatický mi snad byl jen novinář-umělec). Protože ale mají schopnost nějaké sebereflexe, tak nějak chápou, že si nejspíš nikoho nenajdou, že to bude stejné, jako to bylo. A co si z toho má člověk vzít? Není co. Single kamarády máme všichni a ti, co jsou v dokumentu, nijak zvlášť nevybočují.

Mohl to být skvělý film, kdyby nutně nemusel režisér zaplnit dvě hodiny a vměstnat do toho snad všechny své nápady. Nezbývá než konstatovat, že, stejně jako v Bibli, „je tam moc postav, já se v nich ztrácím. Jedno jméno: Ondřej Sekora!“. Mělo toto množství postav nějaký jednotící prvek? Buď ne, nebo jsem ho nenašel, a tím pádem asi ani spousta dalších diváků. S tím souvisí i přebytek dějových linek. Asi tak pět scén mohlo být závěrečných - místo toho jsme si zkazili dojem jak o Ballingerovi (nakonec svěsil uši a šel bavit královskou rodinu), tak o jeho legendárních Prostých písních, ze kterých se vyklubala příšerná popová volovina. Přitom jsme si do nich každý mohli projektovat to svoje. Škoda, film má podmanivou vizuální stránku, vesměs zajímavou hudbu (až na ty Prosté písně...), několik postav, které byly opravdu zajímavé a které by si třeba zasloužily větší rozpracování (třeba proč má obézní celebrita na zádech vytetovaného Marxe?) a v neposlední řadě spousta peprně vtipných dialogů.

Vizuálně podmanivý film, který, alespoň se mi zdá, přináší konečně něco originálního. Jen by se mohly postavy namáhat vypravit ze sebe pár celých vět a vysvětlit aspoň přibližně, kdo koho honí a proč. Člověk se v tom dost ztrácí.

Kdyby někdo dostal zadání natočit co nejnudnější, naprosto bezobsažný film s co nejchudším fondem vtipů (má dvě milenky najednou a ony se potkají, ha ha ha), nemohlo by se mu snad podařit natočit něco tak důsledně strašného. Už dlouho jsem si tak moc nepřál, aby už něco skončilo.

Ach, tahle móda umělecky pojatých dokumentů...je hezké, že je tam sto filmových triků, ale člověk většinou neví, co tam vlastně čtou za úryvek nebo jestli si ho vycucali z prstu. Některá fakta byla zajímavá, ale informačně opravdu hodnotná je možná menšina stopáže.

Zábavné to bylo. Ale co tím chtěl vlastně Forman říci? Že hranicí mezi zdravými a blázny je zeď blázince (tomu by nasvědčovala replika hlavní postavy: „Nejste blázni o nic víc, než ti chudáci tam venku!“)? Jistě, jak ukazuje Foucault na příkladu homosexuality, norma je vysoce politická věc: jenže když tuhle zásadu vezmete moc dogmaticky, dříve nebo později vám někdo postřílí osm lidí v restauraci. Zajímavé je, že žádná z Formanových postav není zjevně nebezpečná druhým lidem (Náčelník nakonec McMuprhyho zabije, ale je to vlastně eutanazie) - dávají se takoví lidé na jiné oddělení, než na kterém jsme? Co hlavní sestra, reprezentující onu druhou stranu zdi - je to citově chladná fanatička a sadistka, nebo žena, která věnuje maximum svých sil pomoci druhým? Je strážce, který nechá chovance ústavu si udělat party, ten, kdo rozbíjí represivní disciplinární organizaci (abychom si zase půjčili od Foucaulta), nebo nezodpovědný hlupák, který nepřímo způsobí smrt dvou chovanců a pokus o vraždu sestry? Stejně tak by se dalo přemýšlet, proč Náčelník, který na konci utíká, vlastně hospitalizován na psychiatrické léčebně - hluchoněmost a jisté podivínství snad nemůžou být důvod ani v Americe. Nelogičnosti tam jsou samozřejmě další (např. v praxi by McMurphyho dávno přeložili do zabezpečovací detence, ve chvíli, kdy nálada začala houstnout, by chovance rozházeli na různá oddělení, nečekali by, až vše dojde do krajnosti), ale chápu, že je to „jen“ film. Je dost možné, že Forman si předchozí otázky vůbec nepokládal a chtěl nás prostě pobavit (po většinu své délky je film vlastně komedií) a dojmout (na konci).

Souhlasím s verbalem, trapné klipovité scény s popovou hudbou se tam opravdu nehodily a bylo mi trapně. Navíc když už hrdinové podesáté přežili zcela neuvěřitelným způsobem, zatímco ostatní padali jako mouchy, připomínalo mi to mírně nějakou blbou bondovku. Taktéž jak správně psal kdosi v Lidových novinách, pokud dostanete přímý zásah ranou z tanku z asi dvou metrů (sic!!!), tak už potom nevedete lehkou konverzaci. Naopak použití barokní hudby bylo epické, stejně jako závěrečná scéna s novou Varšavou...