Eglantine

Natočit film, který je citlivý, pravdivý a zároveň originální a nekýčovitý, určitě není snadné a Call Me By Your Name takovým filmem je. Každý detail, každé gesto, každý tón tu mají svůj smysl a vypovídají přesně o tom, co je záměrem režiséra. Kdybych měla vybrat jednu nejsilnější scénu, nedokážu to, protože jich je tu celá řada (geniálně napsaný rozhovor na náměstí, moment, kdy se v hlavním hrdinovi něco zlomí a zavolá mamince, i tolik zmiňovaný rozhovor s otcem ke konci). To, co ale dělá tento film výjimečným, jsou jeho univerzálnost a nadčasovost, protože intenzitu první lásky a bolest z její ztráty zažila valná většina z nás. Obdivuji úžasné vykreslení atmosféry, hudbu i práci s ní a herectví Timothée Chalameta, v jehož závěrečném pohledu je úplně všechno. A přála bych si být jednou takovým rodičem, jako má jeho postava.

Lehké spoilery. Po dlouhé době film, u kterého jsem při závěrečných titulcích a Hoist That Rag zůstala nehybně srostlá se sedadlem. Fascinuje mě, jakých emocí a vnitřního napětí dokázal Corbijn dosáhnout bez jediného výstřelu (vycvičena americkou produkcí jsem ho podvědomě očekávala), bez jediné scény násilí (s výjimkou rány v hospodě), bez vypjatého zvyšování hlasů ("klidně trochu hysterči, když to bude přirozené"). O postavách se téměř nic nedozvíme, ale přesto vzbuzují zájem, vztahy jsou načrtávány v jemných, ale výmluvných náznacích, jejich motivace dávají smysl, aniž bychom se zdlouhavě museli seznamovat s rodinnými či jinými traumaty, kterými prošly. Konec nemá nic společného s typickými a často nesmyslnými twisty, nicméně i tak je nečekaný až šokující. Hoffmanův odchod ze scény mi v tomhle filmu a v kontextu jeho smrti připadal až bolestný.

Příjemný, svižný, vtipný snímek, který se velmi přirozeně a až nečekaně otevřeně pokouší podat obraz netradiční americké rodiny. Nakolik je to obraz věrohodný, nemůžu posoudit, v každém případě jsem mu v důležitých momentech plně věřila (až na malé vyrušení pramenící z dialogu o tom, proč se dvě ženy nedívají na lesbické porno, kdy mě napadlo, že je podobně obtížné věřit milostnému vztahu dvou heterosexuálních hereček). Film stojí na neotřelé zápletce a skvělých hereckých výkonech všech zúčastněných; skoro víc než ústřední dvojice mě však bavil ohromně vtipně napsaný Paul Marka Ruffala. Velká škoda nudného, zdlouhavého konce bez pointy, vtipu nebo jen silnějšího myšlenkového vyústění. Navíc je podle mě příliš evidentní, že za snímkem stojí žena - lesbička, už jen proto, jak drsně v závěru naloží se svou mužskou postavou (přestože ta v průběhu filmu projde dost zásadní proměnou).

Mírné zklamání. Vizuálně snad nejdokonalejší film, který jsem kdy viděla, ale i přes celou řadu originálních až dechberoucích nápadů to na mě působilo dějově a celkově vnitřně nedotaženě. Chybí momenty překvapení, všechno se dlouze vysvětluje a téměř veškerá následná akce se skládá z dlouhých sekvencí výbuchů, střelby a levitování. Nakonec mě víc než příběh bavily iniciační pasáže jako například první procházky Ellen Page po snu, ve kterých se mluví a děje zároveň (a nutno dodat, že to může být dané tím, že snad každá myšlenka, o jejíž vnuknutí by se postavy pokoušely, by byla zajímavější než ta, kterou zvolil scénář). Bohužel i postavy samotné mi byly vlastně dost ukradené, neboť film se řítí v působivě závratném tempu, ale na základní vztahy, charaktery, napětí téměř nezbývá prostor. Sny jsou oblast života, která mě vždy maximálně přitahovala, nicméně přes všechnu audiovizuální a logickou propracovanost jsem z jejich filmového prostoru trochu nečekaně odcházela nenaplněná.

U některých scén jsem téměř nedýchala. Neuvěřitelné napětí mezi ústřední trojicí, podtržené skvělým ztvárněním kontrastu mezi postavami. Milostná scéna je jedna z nejsilnějších, co jsem kdy na plátně viděla, jednak díky jejímu voyeurskému pojetí a jednak díky tomu, že teprve během ní plně spatřujeme také fyzickou disproporci mezi jejími aktéry. Křehký a v dobrém slova smyslu citlivý film, který téměř nepotřebuje slova k tomu, aby k divákovi promlouval. Promlouvá totiž skrze hudbu a emoce. Jsem dojatá a ráda odpouštím těch pár okamžiků těsně za hranicí kýče.

Velmi silný film, který si ale asi znovu dobrovolně nepustím, neboť sledovat ho je nepříjemné víceméně od úvodní scény až po tu závěrečnou, jen s drobnými prodlevami na oddechnutí. Přesto jedna z nejlepších alegorií lidské společnosti, které jsem kdy viděla. Navíc vizuálně dokonalá, lpící na každém bizarním detailu, s krásnými kostýmy a dlouhými, fascinujícími průjezdy kubrickovskými interiéry. Helen Mirren je vynikající herečka, už jen proto, že mě od první chvíle více bavila postava, kterou ztvárňuje, než její nahé tělo (a tím nemyslím, že by nebylo na co koukat). Závěr je jedním slovem perfektní.

Strašně umělý, nevěrohodný, chvílemi až směšný film. Jediné, co ho odlišuje od sladkobolné produkce vysílané v televizi v neděli odpoledne, je kopec pseudointelektuálních, dokonale vyprázdněných dialogů a odkazů (náhodné vyjmenovávání ismů, záběry na tituly knih bez jakéhokoli vztahu k vyprávěnému příběhu). Postavy si mě nedokázaly získat ani dojmout, hlavní mi byla vyloženě nesympatická. Dobře napsaná a zahraná mi přišla akorát feťačka, jakkoli celá situace kolem ní působila naivně, aspoň tady se bylo čeho chytnout. Ten moment sblížení, kdy zahodí synův mobil do ohně, byl hodně silný, jenomže to je na sto minut trochu málo. Nutno dodat, že Hlas moře na podobné téma mi nepřipadá o moc lepší. Pozitivní filmy, které víc než svůj přívlastek nenabízejí, prostě asi nejsou pro mě.

Nebudu moc přehánět, když řeknu, že jedna hvězdička je za Juliette a druhá za Lenu. Na rozdíl od mnohých si nemyslím, že je Kunderova předloha natolik filozoficky vrstevnatá, že by zcela znemožňovala zfilmování. Ale opravdu jsem nečekala, že je možné zpracovat ji do tak koncentrované, ploché, bezmála tříhodinové nudy. Pohled "zvenčí" nepřináší zhola nic nového, český divák se může jen ironicky pousmívat nad nevěrohodností a naivitou některých scén. Ale i to, na co se tvůrci tolik zaměřili, zkoumání intimity mezi ústřední trojicí, ve filmu postrádá hloubku; hlavně proto, že postava Tomáše je zde oproštěna od jakékoli psychologie a Daniel Day-Lewis skutečně nemá co hrát. Když pak do toho jako blesk z čistého nebe přijde replika typu "jsi naprostý opak kýče", snad jako pokus o alespoň drobný přesah, je jasné, že toto se prostě nepovedlo.

Bojím se, že nebýt fantastického Ryana Goslinga, který ztvárnil vnitřně rozpolcenou postavu způsobem, jenž mi vyrazil dech, šla bych s hodnocením ještě níž. Believer je ukázkový případ toho, že poutavé téma a výborné herectví samy o sobě na dobrý film nevydají. Očekávatelný scénář bohužel nenabízí víc než mix klišé a názornosti, situace postrádají věrohodnost, příběhu chybí soudržnost i plynulost (ta je narušována nepříliš povedenými flashbacky). Jako exkurze mezi neonacistickou a židovskou komunitu to funguje slušně, jako film hůř. Rozhodně však stojí za to vidět, nejen kvůli už zmíněnému hlavnímu představiteli, ale třeba i kvůli mnoha podnětným myšlenkám nebo symbolickému závěru.

Na tento film jsem se těšila i přes řadu negativních reakcí, neboť jsem předpokládala, že režisér Billyho Elliota a Hodin mě prostě nemůže zklamat. Avšak bohužel, zklamaná jsem byla dost. Tematicky jde o film neobyčejně nosný, ale práce s těmito tématy je mnohdy velmi neinvenční, povrchní, plytká. Po tom, co Daldry s obrovskou citlivostí nahlédl do specifik ženské vnímavosti, jsem nemohla uvěřit, že najednou tu mám další jeho film, kde motivace postav často zcela chybí. Při scéně, kdy se hlavní hrdina vydává do koncentračního tábora, jsem vysloveně trpěla, didaktický apel tohoto typu ve filmech nenávidím. Hodnotím, jak hodnotím, protože i tak se mi na to dívalo nádherně a zanechalo to ve mně silnou emocionální stopu.