Eglantine

Natočit film, který je citlivý, pravdivý a zároveň originální a nekýčovitý, určitě není snadné a Call Me By Your Name takovým filmem je. Každý detail, každé gesto, každý tón tu mají svůj smysl a vypovídají přesně o tom, co je záměrem režiséra. Kdybych měla vybrat jednu nejsilnější scénu, nedokážu to, protože jich je tu celá řada (geniálně napsaný rozhovor na náměstí, moment, kdy se v hlavním hrdinovi něco zlomí a zavolá mamince, i tolik zmiňovaný rozhovor s otcem ke konci). To, co ale dělá tento film výjimečným, jsou jeho univerzálnost a nadčasovost, protože intenzitu první lásky a bolest z její ztráty zažila valná většina z nás. Obdivuji úžasné vykreslení atmosféry, hudbu i práci s ní a herectví Timothée Chalameta, v jehož závěrečném pohledu je úplně všechno. A přála bych si být jednou takovým rodičem, jako má jeho postava.

Lehké spoilery. Po dlouhé době film, u kterého jsem při závěrečných titulcích a Hoist That Rag zůstala nehybně srostlá se sedadlem. Fascinuje mě, jakých emocí a vnitřního napětí dokázal Corbijn dosáhnout bez jediného výstřelu (vycvičena americkou produkcí jsem ho podvědomě očekávala), bez jediné scény násilí (s výjimkou rány v hospodě), bez vypjatého zvyšování hlasů ("klidně trochu hysterči, když to bude přirozené"). O postavách se téměř nic nedozvíme, ale přesto vzbuzují zájem, vztahy jsou načrtávány v jemných, ale výmluvných náznacích, jejich motivace dávají smysl, aniž bychom se zdlouhavě museli seznamovat s rodinnými či jinými traumaty, kterými prošly. Konec nemá nic společného s typickými a často nesmyslnými twisty, nicméně i tak je nečekaný až šokující. Hoffmanův odchod ze scény mi v tomhle filmu a v kontextu jeho smrti připadal až bolestný.

Příjemný, svižný, vtipný snímek, který se velmi přirozeně a až nečekaně otevřeně pokouší podat obraz netradiční americké rodiny. Nakolik je to obraz věrohodný, nemůžu posoudit, v každém případě jsem mu v důležitých momentech plně věřila (až na malé vyrušení pramenící z dialogu o tom, proč se dvě ženy nedívají na lesbické porno, kdy mě napadlo, že je podobně obtížné věřit milostnému vztahu dvou heterosexuálních hereček). Film stojí na neotřelé zápletce a skvělých hereckých výkonech všech zúčastněných; skoro víc než ústřední dvojice mě však bavil ohromně vtipně napsaný Paul Marka Ruffala. Velká škoda nudného, zdlouhavého konce bez pointy, vtipu nebo jen silnějšího myšlenkového vyústění. Navíc je podle mě příliš evidentní, že za snímkem stojí žena - lesbička, už jen proto, jak drsně v závěru naloží se svou mužskou postavou (přestože ta v průběhu filmu projde dost zásadní proměnou).