rikitiki

Zemřel muž.

Jsou filmy, které mě dostanou téměř do kolen. Jsem pohlcená, fascinovaná, unešená, téměř bez dechu. Téměř. Protože obvykle tam bývá nepřekročitelné ALE. Ten film je skoro dokonalý, kdyby... Kdyby si dal scénářista pár dnů navíc a vychytal těch několik hluchých scén. Kdyby bylo víc peněz na kostýmy nebo triky. Kdyby obsadili někoho jiného. Dokonalé filmy s šílenými chybami. Šílené filmy s dokonalými scénami. Říkám si, dát to do ruky mně, tak to vyladím dohladka. Jenomže to je blbost.

 Čím tedy je dokonalost na hranci kraviny? Ve mně nebo v tvůrcích? Negativní osobní vnímání něčeho, co tvůrci vidí jako bezchybné? Nebo jim vážně došly nápady. Geniální scénárista milostných scén je upocený žabař, když má napsat válečnou? Nejspíš je to mix toho všeho.

Ale stejně, díky bohům za takové filmy. Dokonalé jsou jistě na stupních vítězů, ale tyhle mají druhé místo. Stále jsou to filmy, nad ktterými divák přemýšlí a jistě si uvědomí i víc o filmovém umění, než u naprosto bezchybných opusů. Jako když luštíš snadnější sudoku, odhalí ti zákonitosti, které můžeš použít při vyplňování těch složitějších. Jsem proto ráda za doko/nedokonalé filmy.

Obrázek dívky je prostě obrázek dívky. Může to být schématická kresba, u které divák rozezná s trochou štěstí pouze věk a pohlaví nebo barvu vlasů. Trefnější malíři dokážou zachytit i podobu, tvar nosu, barvu očí, vrásky na čele. Umělec namaluje Monu Lisu. To není obrázek dívky, to je malířův názor na ní, její názor na nás a naše představa, co si ta dívka myslí. Ta dívka vystoupila ze svého obrázku.

 Anděl může být z perníku, můžou ho děti uplácat na keramickém kroužku, nebo to může být chlapec s čertovským pohledem od Caravaggia, který zdánlivě visí v galérii v Berlíně, ale každý, kdo má oči, vidí, že byl vytržen z velmi renesančního nebe, kde ještě před chvílí popíjel víno, takže mu jeho krůpěje právě kanou po křídlech a jeho oči se ještě točí za dalšími krásnými anděly (řeč je o renesanci, takže není místo pro zbytečné puritánství).

Film může být špatný či zajímavý příběh vyprávěný nudným nebo strhujícím vypravěčem. Ve větším množství případů je to ilustrace a vata. Ale když to někdo umí, když se povede, je to umění. Je to víc než příběh a obrázky. Když to někdo umí a má štěstí, vytrhne se z filmových políček a nehraje se na plátně, ale ve vašem mozku. Zobrazuje pocity a vyvolává je, a tím nemyslím pouhé: líbí, nelíbí, je mi špatně.

Když Čepek ve filmu Adleheid trpí mučivou bolestí žaludku, vnímáme to ve chvíli, kdy si pouští studenou vodu a z kohoutku teče trhaně namodralý proud. Když Marylin Monroe běží ve filmu Mustangové do prérie a brečí a přitom sprostě nadává, vnímáme její bolest. Když se Karel Höger usměje v Noci na Karlštejně poté, co mu Jana Brejchová řekne, že lásku nepoznal, my z toho úsměvu poznáme celý milostný příběh. Když v Tenkrát na západě záměrně Sergio Leone točí milostnou scénu jako vraždu a my víme proč. Tak to je umění. To je, když vezme schopný člověk běžné filmové prostředky a natočí něco víc než ilustraci.

Pokud si ale ochočí takové věci jako je 3D, ohromující kaskadérské kousky a filmové efekty, neznamená to vůbec nic, kromě toho, že na to má dost peněz. Je to, jakoby dítě toho anděla v kermackém kroužku ulilo ze zlata a osázelo diamanty, jakoby ve školní družině malovalo na hedvábí z císařských palácových bourců. Vypovídá to o rozpočtu, o prodkučních a organizačních možnostech, nikoliv ale o uměleckých schopnostech. Je to prostředek, je to cesta, ale ne hodnota sama o sobě. Možná se dočkáme uměleckého filmu ve 3D, zatím ale takový ještě nebyl. Zatím jsou to zbytečná cingrlátka, něco, co se navěsilo na film, ale nedokázalo jej dostat za hranici pouhého ohromení možností, nikoliv schopností.

Opera už mívá podtitulky, aby jí lidé rozuměli, filmy  titulky mívají zcela běžně, ale někdy ani to nestačí. Někdy se prostě jako divák ztratím. Zejména, když někdo zemře (obvykle násilnou smrtí) a jeho tvář mi ukážou doslova bradou vzhůru. V tu chvíli jsem v koncích, protože pokud si nezapamtuji jméno a usmrcený tvor není vzhledem nijak výrazný (tj. nemá jako jediný zrzavé vlasy, číro, jedno oko, čnící tesáky), absolutně nevím, o koho se jedná a jeho identitu pak odhaduji zbytek filmu. Tím pádem se pro mě snímek stává spíš rébusem a děj pro mě není podstatný. To samé nastane, když se někdo rozloučí se životem v šeru, pokud po něm kamera jen tak rychle švenkne, nebo se o jeho smrti jen mluví (moje schopnost zapamatovat si cizí jména je značně omezená). Nebo když hrají vizuálně podobní herci.

Další ztráty ve filmu nastávají s neznámými předměty. Kamera rychle najede na cosi, co hraje klíčovou roli. Jenže je tak rychlá a předmět natolik nezvyklý, nebo v nezvyklém úhlu, že opět tápu. O co se to hádají, co jí zabilo, co mu odkázala, jaká památka po nich zbyla? Medailonek, zrcátko nebo pudřenka? Píšťalka, flétnička nebo kudla? Kapesník, malá tapiserie, ručník, obvaz? Ještě horší je, když nerozeznám ani náznak. Třeba teď u filmu Opravdová kuráž do čehosi kulatého stříleli. Co to bylo - sušenka či malí hlinění holubi? Oblázky asi ne, to jsem vyloučila podle toho, jak se to rozprskávalo při zásahu. Snímek mě sice nadchnul, ale jako tříska pod nehtem ve mě zůstává nezodpovězená otázka. Určitě není vůbec důležité do čeho stříleli, ale vsadím se, že právě tahle scéna - pro svoji nezodpovědnost - ve mně dlouho zůstane. Možná to s těmi ztracenými věcmi tvůrci dělají schválně, ale já osobně bych se přimlouvala za řádné otitulkování u nejasných věcí. Třeba kurzívou a v závorce.

Zatímco inteligentní nebo sympatické živočišné druhy (gorily, velryby, šimpanze..) člověk ve filmu zachraňuje, nesympatické cíleně ničí. Jakoby se v béčkových hororech vybíjela potlačovaná nenávist k přírodě, kterou dobový světonázor zakazuje. S výjimkou přírodních katastrof se totiž zdá, že jsme nad přírodou zvítězili a sledujeme už jenom její poslední záškuby. V instinktech ale možná máme stále zapsaný strach z neznámého, velkého, tajemného a zubatého, které ještě před pár staletími vyplňovalo celý svět, zatímco my jsme se k sobě vyděšeně tiskli v tmavém koutku. Tenhle instinkt, tohle vítězné zvolání, že už jsme z toho kouta ven, se může naplno projevit před kamerou. Ve filmových hororech dostávají na frak: netopýři, včely, ptáci, piraně, hadi, pavouci, mravenci, červi, chobotnice, krysy, žraloci. Navíc, aby nebylo vítězství tak trapné,často jsou nenávidění tvorové nebezpečnější o  zvýšenou inteligenci, kterou jim implantuje šílený vědec. Zvířecí horory tak těží ze dvou lidských strachů - z přírody a taky z vědy. Pokud se obou opravdu bojíme, kde je tedy naše místo na světě a co vlastně chceme hájit?

Jedni z nejslavnějších herců jsou ti, kteří nikdy herci nebyli. Jejich úkolem je tyčit se před kamerou a použít jeden ze dvou výrazů v obličeji, který zvládají (talentovanější z nich). Byli někdy herci? Osobně myslím, že někteří to kdysi zkusili, třeba právě Bruce Willis, ale pak se chytil do Smrtonosné pasti a stala se z něj filmová instituce. Hraní už od něj nikdo neočekává, už je pouze za Bruce Willise, nebo spíš za představu, kterou by  o něm diváci/producenti chtěli mít. Jasným signálem filmové instituce je, že téměř nikdo neví, jak se jmenuje postava, kterou "hraje". Je to prostě Bruce, Arnold, Vin...coby chlápek, který nakope zadek celýmu světu. Měli by si na to dát bacha. Ve chvíli, kdy rostou svaly se možnosti rolí zužují.

Facky ve francouzských filmech jsou zvláštní, jakoby nic neznamenaly. Muž udeří ženu a pokračuje v konverzaci, facka je jen zvýrazněným dorozumívacím prostředkem. Je něco na způsob vykřičníku anebo prudké gestikulace. A stejně tak žena. Cukne sice hlavou, ale pak ji vrátí zpět a bez komentáře toho, co se stalo, pokračuje v rozmluvě. Francouzská facka nic neznamená, je běžně přijímaná forma dorozumění, snad trochu expresivnější, ale nic víc. Takový způsob rozhovoru se mi hnusí. I ve filmu.

Televizní reklama mi připadá jak chipsy: je vlezlá, otravná a je ti z ní špatně. Aspoň zvukově by se ale chipsům podobat neměla, jenomže ano. Praská ti v uších a zvoní v hlavě. Jistě to bude mit oporu v nějakých superdrahých průzkumech, proč musí být hlasitější, než filmy, které rozsekává, ale vpodstatě je to staré známé překřikování trhovců na náměstí.

Štve mne. že nová CSFD nemá datum. Pár minut stupidní turecké teleonovely Tisíc a jedna noc mne naštvalo tím, že si už našlo statisíce českých diváků. Štve mě, že jsem už pět dní nekouřila a nejvíc mne štve, že to asi poruším.