rikitiki

Smutný den.

V téhle písničce je podle mne koncentrovaná svoboda. Ať už mám názor na Vlasy jakkoliv kritický, při téhle scéně na všechno zapomenu a nechám se unést. Jeden z hlavních důvodů, proč mám ráda filmy: jsou pilulkou s okamžitým účinkem, která bleskurychle navodí patřičnou náladu. Jak to bývá, častým užíváním ztrácí účinnost. Naštěstí, ne tahle scéna. A i kdyby ano, můžu změnit značku a pustit si jiný film.

Vždycky jsem chtěla být Bergrem tancujícím na stole. Jenomže, to není moje parketa. Našla jsem se ale v té růžové postarší paní, která se jako jediná k Bergerovi přidá. Jen nevím, jestli bych v reálu k tomu našla odvahu.

Proč si myslí, že naturalismus vyděsí víc, než temné nezřetelné děsy v naší mysli? V reálu asi ano - i když  prý si člověk zvykne na všechno - ale proč tolik ohlodaných krvavých hlav, rukou a nohou? Působí to směšně. Útočí to na jeden velmi silný strach, totiž hrůzu ze smrtelnosti. Silný motiv, ale děs ze zbytečnosti, zaprodání se a zrady je taky určující.  Fakt, že svůj život jednou dožijeme si možná vědomě neuvědomuje každou chvíli, ale tak to prostě je, s tím nic nenaděláme -  zatímco skutečnost, jak s ním naložíme,  je v našich rukou. Proč většina hrororů odráží to neměně dané, zatímco vědomě ovlivnitelné  odsouvá - minimálně obrazovým ztvárněním? Je to asi jednoduchostí. Zatímco smrtelnost se dá krásně názorně zobrazit už jednoduchou kostrou, ztvárnit marnosti už vyžaduje talent a přemýšlení. Trochu absurdní, že?

Dala jsem si druhé rande s Rayenem Goslingem. To první - film Bláznivá, zatracená láska - moc dobře nevyšlo, ale koho by zajímalo první rande? No, a to druhé? Bylo trochu rozpačité (film Drive). Jsou herci, kteří jsou hrdě stejní jako socha a  jsou takoví, kteí se umí přizpůsoit každé roli. Ta první možnost je třeba Kopecký - v každé roli ti samí, ta druhá je třeba Caryle - v každé roli jiný.

Obojí je těžké, první - přesvědčit všechny, že tohle podání je nejlepší, to druhé - přesvědčit všechny, že jsem vystihl to nejlepší možné podání.

Ta druhá verze mi připadá těžší a tím pádem lepší. O to víc mne mrzí, že můj oblíbený Gosling se jako buldozer proráží světem filmu jako ta první verze, jako monolit. Budiž mu to přáno. Doufám, že to ještě změní k větší tvárnosti.

Jsou filmy, které jsem jako dítě milovala. Blázniviny s Terencem Hillem a Budem Spencerem, šílenosti s Les Charlots. Filmy, které byly drsné a kruté, smála jsem se u Čelistí, nudila u Angeliky. Nejvíc mně, coby dítě, otravovaly dětské filmy. Nebyla taková nabídka jako dnes, vpodstatě si pamatuji jen ty české a i to i jen pocitem, nikoliv názvy nebo jmény režisérů.

Jako dítě jsem si říkala: tohle je blbost, takhle se přeci děti nechovají. Bylo to přepjaté a školometské. Takové, jaké by nás chtěli mít dospělí, ale jaká jsem já, ani mí vrstevníci nikdy nebyli. Když jsem to v dětství říkala tátovi - výtvarníkovi, odpověděl: Výtvarníci ve filmech taky vůbec neodpovídají realitě.

Jsem sama sobě kontinuitou. Pořád jsem to já a mám pocit, že jsem stejná. Přesto si už dnes netroufnu hodnotit věrohodnost dětského chování ve filmech. Přece jenom, uplynulo už tolik let. Dnešní děti žijí v jiných reáliích. Svět se tak změnil. Už nevím, jestli se takhle děti opravdu chovají a já, obávám se, začínám spoléhat na filmy coby věrný odraz dnešních dětí. Bože můj, to máme mládež! Mám vyšší hlas a vrásku na čele, když školometsky posuzuji současnou nejmladší generaci podle filmů, které ji zobrazují. Stop, tak přece stop! Filmy nikdy nepíšou děti, proto dětské filmy nebudou nikdy nic jiného, než soudobých dospělých představa o dětech.

Věkem ztrácím různé věci. Třeba panenku Petrušku, která už léta osychá na půdě, tlustou hadrovou Růženku, do které se asi už dávno dali moli, růžově kostkované šatičky - kde ty jsou?

A nějak nepovšimnutě, bez ostré hranice, ztratila jsem schopnost vnímat jako dítě. Možná to některým dospělým zůstává: nedospělým, básníkům, pedofilům. Ale ti za to musí platit krutou daň a ani to nejspíš není vědomá volba. Já takhle prokletá/požehnaná nejsem. Tohle je pro mně ztracený svět.

Získala jsem věkem schopnost vidět rozmazaně, líp oceňovat  a hodnotit smířlivě s vědomím, že svět není černobílý, Ztratila jsem umění vnímat ostře, v jasných konturách dobra a zla. Nevyhnutelné, ale škoda, protože i takový svět přece je. Aspoň myslím. Vzpomínám. Myslím si, že vzpomínám, jaké bylo mé vnímání v dětství.

Ztracený svět. Zavřená brána. Zapovězená zahrada.

Ztratím věkem i své dnešní vnímání? A co za to získám? Nevím, ale každopádně můj pohled na filmy se věkem mění. Nikdy bych ale neměla zapomenout, že svět, který zobrazují, je krátká představa scénáristy určitého věku. Nikoliv pravdivý pohled těch, kteří - ať už jakéhokoli věku - hrají. Je to iluze. Díkybyhu za to, když je to iluze krásná. Díkybohu za to, že si stále uvědomují, že je to jen iluze.

Právě jsem ohodnotila  4 tisíce filmů. Když budu odhadem počítat, že mohly v průměru trvat hodnu a půl, znamená to, že jsem jejich sledováním strávila něco přes 216 dní. Což je necelých tři čtvrtě roku. Tři čtvrtiny roku nepřetržitého sledování obrazovky nebo plátna beze spánku a pauzy na záchod nebo jídlo.

Když ale uvážím, že některé z těch hodnocení se týkají seriálů, že jsem některé filmy viděla opakovaně, a že už režiséři dávno nedodržují slušnou stopáž 90ti minut, bude to mnohem vyšší číslo. Plus snímky, které jsem tu nenašla, nebo jejichž název si nepamatuji.

Pokud znovu zvážím nepřesná a odhadnutá čísla, znamená to, že jsem sledováním filmů prožila minimálně rok čistého času.... To je údaj, nad kterým bych se měla zamyslet. ...

Provedla jsem. A výsledek?

Budu se dívat dál!

Šla jsem na rande a, jak už to tak bývá, do kina. Šla jsem na rande s Ryanem Goslingem a byla jsem nervózní. Bylo to poprvé, co jsme se měli vidět v kině. Rande přes DVD a tv obrazovku beru jen jako chatování. Náš vztah na dálku měl postoupit do další fáze, koneckonců, známe se už dost dlouho.

Byla jsem nervozní, hodně se těšila, malinko bála a dost styděla. A víte, co? Byl to průšvih! Vůbec mne neokouzlil. Jak býval milý, vtipný a zvláštní, tak z očí do plátna byl ve filmu Bláznivá, zatracená láska trapný. Nabušený rádobymachr, který se snaží plout s hlavním hollywoodským proudem a tak trochu nestíhá tempa. Jakoby si tímhle filmem vzal na sebe nepadnoucí oblek po staším bráchovi - nejspíš B. Willisovi, nebo Richardu Gerovi. Upocené!

Šla jsem na rande s Ryanem Goslingem s obavami, jak mne rozhodí a zatím mne jen rozesmálo. Ještě, že mne nevzal i na večeři!

Zrození mnohých superhrdinů začíná smrtí. Jejich smrtí. Superman a jeho vesmírná havárie, Batman a jeho setkání s vraždícím maniakem, Iron man a mučení v písku, Spiderman a uštknutí jedovatým pavoukem, Darkman a ztráta kůže, Poison Ivy, Kočičí žena, ten duch z Vrány .... atd. Něco lidského v nich musí zemřít, aby se uvolnilo místo pro božské. Nápadně to připomíná příběh Ježíše Krista, ne?

Paralely jdou dál, mnozí superhrdinové nemají rodiče. Co nejrychleji totiž musí zmizet důkaz, že jsou (většinou) jen lidé z masa a kostí, nebo že tak aspoň začínali. Ježíšova rodina také není zrovna standardní a on se jí navíc v dospělosti i odříká.

Stejně vztahy se ženami. Kolik superhrdinů má spokojený vztah? Žádný. Maximálně zažijí krátké, ukradené chvilky za které platí minimálně výčitkami, v horším případě tím způsobí katastrofu (mrtvá Lois Laneová, Spidermanova žena). Lépe to řeší nenápadně děvkařský Batman, nebo nápadněji děvkařský Iron man. Je to jen povyražení, ne trvalý vztah. Jediný trvalý vztah  můžou mít k celému lidstvu a ke svému poslání. Superhrdina je vpodstatě úzce specializovaný řeholník. Jeho posláním je přinášet spásu a jeho odměna není na tomto světě. Za záchranu jim cizích lidí musí  být ochotni obětovat všechno, jinak by zradili svoji misi. Kdyby se příliš přiblížili lidem, mohli by ztratit víc než jenom osamělost a tenhle pocit by je oslabil víc než kryptonit. Ježíš nakonec zůstal taky sám.

Superhrdinství je postavené na křesťanských motivech. Zemře někdy některý ze superhrdinů? Chtěla bych já mít takový život? Napořád určitě ne, leda tak o víkendech.

P. S. Nejsem odborník ani na komiksy ani na religionistiku, takže se za event. chyby v tomto textu všem lidem kovaným v těchto oborech omlouvám.

Film pro něj neznamenal vůbec nic. Měl rád pohyb, zahradu, ryby,drbání na licousech, malá šidítka, kožešinové myšky a mléko. Bál se ptáků, cizích lidí, deštníku a velkých tašek. Byl statný, měl dlouhé bílé zuby a ostré drápy. Vypadal jako tygr, ale měl myší srdce. Nepouštěl se do rvaček, ani do hádek, k ostatním byl laskavý. Uměl se tvářit strašně vážně.

Když byl malý, běhal do schodů a vrkal, abychom ho honili. Jednou vylezl vysoko na břízu, držel se na kmeni, vyděšeně mňoukal a bál se pohnout. Stáli jsme dole a mluvili na něj tak dlouho, až začal pomalu, kousek po kousku, slézat. Věřil nám. Dneska jsme ho nechali uspat.

   César měl své březnové idy (ať už je to cokoliv), před kterými ho varovali, Lincolnovi se prý zdával sen s upozorněním na nebezpečí v divadle (asi viděl program) a rodina Byronů se s obavami dívala do občanky, když se jim blížilo 40 let, protože tohoto věku se obvykle nedožívali (špatná životospráva).

  Ani my si nemůžeme stěžovat, že nás nikdo neupozorní. Stačí se podívat na kalendář a pokud se blíží nějaký svátek, je jasno, co bude v televizi. Na Vánoce pohádky a křesťanství (s lehkou omluvou Coolu za Kruté Vánoce) , na Nový rok zábavné pořady (no!) a veselohry (sic!), na Valentýna něco zamilovaného, na Velikonoce nejspíš folklorního a tím... možná končíme.

   Na Jana Husa by sice mohli dát Vávrovu ikonickou fresku, na věrozvěsty asi žádný hraný film nemáme (byl by dost drahý), o letnicích skoro nikdo ani neví, výročí samostatnosti zaplácne nějaký dokument o TGM, svatého Václava připomene ta televizní hříčka s Vaculíkem v roli knížete - to všechno už jsou ale svátky televizemi neslavené celoplošně, každoročně a zejména NEMĚNĚ.

  Atributem neměnosti se mohou nešťastně chlubit zejména svátky ke konci roku. Je to prubířský kámen divácké věrnosti srovnatelný snad jen s některými mučednickými zkouškami. Televizní program od 24. 12. do 1. 1. by se snad mohl vydávat v kamenné podobě a v rodinách uchovávat spolu s vánočními ozdobičkami a formičkami. Stačilo by pak jen zajít do komory, ze všeho setřít prach a přenést do obyváku. Takový program by se s láskou předával po mnoho genereací.

   Jsem vcelku smířená se záplavou pohádek. Mezi ty staré, které jsou většinou slušné, televize vždy zkusí propašovat nějaké nové a obvykle to dopadne bídně.   Až na pár vyjímek jsou nové pohádky většinou na téma: skupina historického šermu potkává na rozkvetlé louce hrnčířské trhy a mezi tím se někde motá princ nebo princezna. Ale o.k., děti si potřebují hrát.

   Co ale skousnu jen s obtížemi je náboženský patos obyvkle těžkotonážních opusů o Ježíši, Mojžíši a dalších starozákonních postavách. Jen jednou dala nějaká televize životopisný snímek o Janu XXIII. a bylo tak osvěžující, že si to pamatuji doteď. Náboženství se pro dramaturgy rovná konec zábavy a smrtelnou vážnost a zejména nedotknutelnost zažitých představ (no, takový pocit asi mají nejenom dramaturgové, ale to řešit nechci) a tak jiná volba není. Skutečně? Neexistují snímky, které by náboženské téma pojednávaly s jistou lehkostí?? Já vím, že Život Briana by asi neprošel a asi ani Jay a mlčenlivý Bob vrací úder, ale snad můžou televize aspoň trochu rozšířit záběr. Dobrá, nebude to k popukání, ale snad by pomohlo zpeštření témat - životy svatých, životy apoštolů, životy církevních hodnostářů (opatrně, to je tenký led).  Aspoň trochu inovace.

    Hrozné je, že ani tenhle můj povzdech není nijak originální. Každoročně kolem konce roku si spousta lidí uvědomí, jak je program úplně stejný jako loni touto dobou a tak si stěžují v novinách i na netu. Takže jsem se pokusila být orginální aspoň v tom, že jsem si na tu hrůzu vzpomněla s předstihem. Asi je čas začít shánět vánoční dárky...

Navždy odešla Maya Rainbow!

Její jméno není známé. Popravdě, asi jsem ho slyšela jenom já. Pro mne ale není důležité,  za jak slavnou ji považovali jiní, u mně stála na piedestalu! Byla krásná, záhadná a nepostižitelná. Idol amerických náctiletých. Její jméno mi řekli jenom jednou. Kdysi, v době tak prastaré, že něco podobného mobilům existovalo jen ve sci-fi literatuře a internet zkusmo běhal na pár počítačích někde na druhé straně světa.

V čase mého mládí jsem  v centru Prahy potkala dva kluky z Ameriky. Společně s kamarádkou jsme pak s nimi vyrazily zkoumat mystické, kafkovské město. Někde při tom bloudění mi řekli: Ty jsi celá Maya Rainbow - jakobys jí z oka vypadla. A prý: To je jedna slavná herečka, neslyšela ji o ní? Neslyšela.

Nenarazila jsem na ní ani později, neviděla jsem ji v žádném filmu, nečetla o ní v žádném filmovém časopise. Měla jsem jen jméno a představu. Po letech jsem si na ni zase vzpomněla při brouzdání internetem. Zadala jsem její jméno do vyhledávače a .... nic. Nechala jsem tedy Mayu tiše a nenápadně žít v zapomenutém kousku své paměti s tím, že je to záhada, kterou nevyřeším. Možná hrála jen ve studentských filmech. Možná se proslavila se změněným jménem.  Myslela jsem si, že se nikdy nedozvím, kdo je ta herečka tolik mi podobná.

Až do včerejška. Aniž bych si na Mayu vzpomněla, pustila jsem si  video upoutávku na Snídaňový klub na ČSFD. A ona tam najednou byla! Po letech jsem znovu uslyšela americkou výslovnost toho jména a pochopila jsem, že s mými nevelkými znalostmi angličtiny jsem tehdy v kafkovských uličkách prostě špatně rozuměla.

Legrační. Viděla jsem s ní několik filmů a měla ji docela ráda, ale nedošlo mi, že tohle je moje Maya. Byla jsem jí  opravdu podobná, nebo se to v příšeří Starého Města jen zdálo? Nevím. Už je to vážně dávno. Každopádně, mě nikdy nenapadlo, že by mohla být moje dvojnice. Až po včerejšku a prohlédnutí několika fotek si říkám: možná tam jsou nějaké podobné rysy, snad stejná gesta....Kdo ví?

Ať tak či onak, udělalo mi to radost. Vyřešila jsem Mayinu záhadu, které byla sice skrytá, ale možná mne nenápadně v mé paměti popichovala svou neukončeností. Maya zesnula po naplněném životě v přítomnosti těch, kteří jí milovali. Hold její památce.

A její jméno - to, které jsem za její jméno považovala a ona ho vůbec nezná - dávám volně k dispozici. Maya Rainbow je docela hezký pseudonym, ne?

Mám ráda kina, která jsou prostě promítací sály a nehrají si na vesmírné lodě nebo na nákupní střediska.Nejsou v nich plátna široká tak, že by vyhovovala spíše soví schopnosti otáčet hlavou dokola, ani zvuk nevyvolává představu, že vám někdo střílí za uchem a jiný zase pláče pod sedačkou, ale to nevadí. V klasických kinech stejně nehrají takové druhy filmů, u kterých by takové vybavení bylo potřeba.

 Když přemýšlím nad tím, co uvést jako klad, jakou výhodu mají klasická kina proti multiplexům, tak asi nebudu znít moc přesvědčivě. V klasických kinech je horší zvuk, menší plátno, méně pohodlné židle, chybí držátko na pití, v předsálí si nekoupíte popcorn.... No a výhodami jsou: nikdo vás při promítání neruší chroupáním popcornu, nikomu nesyčí pod rukou láhev zteplalé a bublinkující koly, ale hlavně: klasická kina mají ATMOSFÉRU. Tu tajemnou, mírně omšelou náladu přítmí, kdy rozdychtěně čekáte, co se s vašimi hrdiny a hrdinkami na plátně bude dít. Příslib cesty do jiných míst a jiných časů. Bezprostřednější sepětí s příběhem. V foyer možná narazíte na kavárničku, kde se prodává víno, u stolků si můžete zakouřit a na chodbách jsou gauče k poležení. Klasická kina nabízejí sofistikovaný požitek, multikina podávají rychloobčerstvení.

Tradiční kinosály jsou staromilské, představují pozůstatek z dob, které žily jiným tempem a tudíž nejsou pro každého. Díkybohu za ně! Jako se unifikují auta, móda nebo chutě, tak se unifikuje i životní tempo a klasická kina jsou jedním z mála míst, kde můžete vychutnat i alternativní časování, jako prázdniny do jiných časů.

Děkuji za kina Atlas, Oko, Aero, Světozor a další podobná. Slzou doprovázím vzpomínku na kino 64 U hradeb...

P. S. Jo, a vstupné v nich je levnější!

Před detektivními seriály není úniku. Odehrávají se v různých městech (Miami, L.A., Hamburk), v různých specifických subkulturách (JAG), v čase (Odložené případy). Detektivům slouží k nalezení pachatele různé prostředky (ohnilé pozůstatky - Sběratelé kostí, znalost psychiky - Mentalista, mimiky - Anatomie lži, pokročilé matematické dovednosti - Vražedná čísla).  Vyšetřují nejenom profesionálové k tomu vystudovaní (obvyklá kombinace nováčka event. konformisty s rebelujícím, ale o to úspěšnějším kolegou superfrajerem), ale také poučení amatéři (To je vražda napsala), právníci (Matlock), lékaři (Diagnóza vražda) a dokonce i zvídavé zahradnice (Zločiny v zahradách). Zločin na nás číhá všude, je to hrůza a to zejména na komerčních televizních stanicích. A víte co? Je to už unavující!

Lidé milují příběhy. Poslouchali je u ohňů při vzdáleném řvaní prehistorických příšer a napjatě je sledují i dnes za spokojeného chroupání krekrů u modře blikajícího světla. V každém příběhu je nejzajímavěšjí drama, zhuštění emocí, vybičovaná chvíle, která se v životě přihodí jen občas, ale v tom vyprávěném nesmí chybět nikdy, aby dokázala zaujmout. Jinak by to bylo jako pozorování ulice z okna chalupy na kraji lesa, kde dávají lišky dobrou noc. Dráždivá síla vybičovaných vášní a napínavých zvratů je nesjnáze dosažitelná právě detektivkou. Zločin, ať už jakýkoliv ,odhaluje tajemství  dosud matných povah všech zúčastněných a obnažuje je tváří tvář v krizi. Je to jako soustředit paprsek lupou na papír - oseká se balast a v koncentrované podobě zůstanou jen ty nejdůležitější, rozhodující pocity.

Jenomže stálé propírání jednoho druhu vyprávění přináší znuděnost. Ve snaze ozvláštnit provařený žánr tvůrci diváky znásilňují marnými pokusy přesvědčit je, že německá dopravní policie je vlastně údernější odnoží francouzské cizinecké legie kombinované s CIA, nebo že obtloustlý chlapík s ještě obtloustlejším buldokem mají mozek jako křemíkový počítač. Atd. Chce to změnu a to zejména dramaturgickou, protože nevěřím, že se nedají ze zahraničí nakoupit solidní seriály s jiným tématem.

Díky za Dextra, u kterého nemusíme skousnout neuvěřitelně logicky nebo matematicky propracované zločiny navíc provedené extrémě krkolomným způsobem a z prapodivných psychologických příčin. On prostě vraždí, protože se mu to líbí a protože je psychopat. Ráda bych, aby dramaturgové a vedení komerčních televizí nechali Dextra a pár dalších solidně odvedených seriálů řádit dál a ostatním dali padáka. A koupili místo nich už taky něco pořádného, jiného, nedetektivního.

Pohádky jsou prastarý útvar, který v posledních letech zažívá bohužel těžký úpadek. Z nesmyslného názoru, že pohádky jsou pro děti a z nesmyslné představy, jaké děti jsou, se zrodil patvar - růžovosladké vyprávění, měkké jak polštářek nebo medvídek na hraní, bez hran, bez hrůz - zkrátka bezzubé hlaďoučké vyprávění.

To ale nejsou pohádky. Správná a potřebná pohádka není sen, je to noční můra plná děsů, potlačovaných pudů a strašidel tak děsivých, že by se jich lekla i godzila. Nekrofilní Sněhurka, která si jako talisman nosí svou smrt v otráveném jablce, její zlá matka královna, která chce na potvrzení Sněhurčiny smrti její srdce, Popelčiny  žárlivé sestry sekající si paty a prsty, aby se vešly do střevíčků, Růženka jejíž první menstruace ochromí celé království, růže - květina lásky - která dokáže zranit až skoro k smrti, Jeníček s Mařenkou upalující zaživa čarodějnici, jejich rodiče, kteří se v čase nouze rozhodnou, že se zbaví dětí, aby jim neujídaly už tak skrovné jídlo. Vlk coby sexuální požírač malých dívenek i starých babiček (všimněme si - Karkulčino znamení je opět červená čepička - červená jako symbol krve a tedy důkaz sexuální zralosti dívky). Kohoutek umírající na chamtivost a lhostejnost všech, kteří by mu mohli pomoct a jeho nešťastná uběhaná slepička. Nenažraný Otesánek polykající zaživa své rodiče. .......

Ne, pohádky nejsou selanka. Jsou to příběhy o nejmocnějších pudech - sex a chtivost - a právě takové mají být : varování před tím, jak to končí, kdybychom tyto pudy pustili ze řetězu a vydali se tak na cestu zkázy.

Děti nejsou andílci - jen si vzpomeňte, jací jste v dětství byli - a proto bych byla ráda, kdyby se filmaři vzpamatovali a začali opět točit příběhy pro děti takové, jaké jsou a ne pro děti takové, jaké si dospělí představují, že by měly být. Příběhy, které ukazují život s jeho nástrahami a ne vyumělkovaný svět. Jak jsem psala výše: pohádky jsou prastarý žánr, vycizelovaný a prověřený tisíciletími, proto fungují dodnes, pokud mají správnou dávku temnoty. Proto jsou nejlepší pohádkáři Andersen, Grimmové, Němcová, Erben, Wilde, spisovatelé, kteří uměli zabrnkat na temnou strunu dětské i dospělé duše.

Někdy se stane, že vše okolo vypadá beznadějně, šedě, nudně a zoufale. Samozřejmě je to odraz toho, co člověk cítí. Je to smutné a chutná to jako prach. Cesta ven? Chlast, drogy, psychoterapie, sebezničující praktiky.....film. Film! V takových momentech se stane, že se zoufale úzce upnete k jednomu filmu a přestanete ho vnímat jako film. Je to svět, hned za dveřmi, hned za zrcadlem, stačí jen otevřít zapomenutou skříň a jste tam. Téměř. Ale jakobyste to hmatatelně cítili. Je to svět ve kterém můžete volně dýchat, svět ve kterém chcete být, svět ve kterém sloupnete tu nudnou slupku a je z vás někdo jiný, lepší, zábavnější. Člověk, kterým jste vždycky chtěli být. Je to pouhá fantazie. Ale proč ji odsuzovat? Je vaší součástí stejně jako ruce a nohy a když pomůže překlenout chmurné období, proč se bát vstoupit na tenhle most? Snad jenom dát si pozor a příliš o téhle cestě ve snec h nemluvit před přáteli, abyste nevypadali jako totální blázen. Je tu i jisté nebezpečí, že už nikdy nenajdete směrovky ven do reality, ale většinou vás zpět pustí. Časem.

Film může mít hodně nemocí. Jedna z nejstrašnějších je dle mně scénáristická nemohoucnost. Je to základ, ze kterého se vše odpichuje a pokud dostane prachmizerný scénář do ruky nešikovný režisér, toporní herci, slepý kameraman, hluchý zvukař, disharmonický skladatel a dohromady mají jen pár dní a jen pár dolarů/eur/liber/oblázků na nátačení je jasné, že bude divák trpět. Samozřejmě, když se sejde výše popsaná parta, ani dobrý scénář vše nezachrání, ale aspoň z té hrůzy na plátně sem tam vystupuje něco zajímavého.

Šílená je scénáristická lenost - asi nejvážnější onemocnění, kterým trpí většina z autorů. Kolikrát tak vidíme záchranu dítěte na poslední chvíli/ zvonící telefon, který přestane vyzvánět právě, když volaný vejde do dveří/ setkání po letech v dešti/ ztracený dopis/ účitel, který strhne žáky neortogoxními metodami/ polda kašlající na předpisy a proto ten nejlepší ze všech/ vtipné střely do zadku.... Mimochodem hodně z těchto klišé parodují například Simpsonovi.

Já osobně bych se podepsala pod iniciativu povinného rozbíjení klišé. Aby filmové společnosti musely ze zákona natočit ročně aspoň jeden film, kde to dítě/zvířátko/ zemře - abychom se o ně opravdu při sledování filmu báli, narozdíl od současnosti, kdy se o strachu o roztomilého hrdinu nedá mluvit, protože máme zkušenosti z desítek předešlých snímků, že děti a zvířata prostě neumírají.

Když osamělá stárnoucí žena potká osamělého stárnoucího muže (ve filmu, samozřejmě!) je téměř vždy zaděláno na svatební konec zvonec. I docela průměrný film mne potěší, když v takové situaci vznikne jen přátelství. Chtěla bych zažít film, kdy outsider netrefí míček na třetí/ poslední úder (v tom je snad kabala, vždycky je to na tři!) . Film je, stejně jako většina věcí, určený hlavně k vydělání peněz, ale štve mne, jak to v něčem autorům prochází tak snadno. Jak z toho ven? No, coby čeští diváci máme v tomhle docela dobrou praxi. Stačí si vzpomenout,  jací jsme coby čeští voliči. Prostě, kde nás už otrávili, tam nechodíme.

Mezi nejotřesnější šmíru svérázných postaviček patří děti. Je to hodně na hraně, protože se dobře hodí coby glosátoři světa dospělých a ve stylu: Král je nahý odkrývají svým čistým pohledem zmatený a chaotický svět dospělých. Skvěle předvedeno ve filmu Velký.

Začasto ale průměrní tvůrci vytvoří odpuzující kreatury, pokud možno zrzavné, nebo aspoň s lokýnkami, které dávají do latě svoje rodiče - nejlépe v sexuální oblasti. Naskýtá se nám pak pohled na přidrzlé fracky, kteří by si měli hrát s kačerem, ale dávají rady hodné časopisové psycholožky. Jak jsme obvykle nastavení chránit vše malé, křehké a kulaté, tak tyhle vzbuzují v publiku vražedné pocity. V zájmu podpory skomírající porodnosti žádám filmaře, aby tenhle typ nechali vymřít.

Svéráznou postavičkou myslím takovou, která není hlavní a přesto zásadně ovlivní děj  anebo se výrazně zapíše divákům svými poněkud netypickými vlastnostmi. Svérázné postavičky jsou drsná past na scénáristy, zejména na ty ne úplně špičkové. Svérázná postavička se totiž vždy pohybuje na hranici karikatury a  bohužel ji, ke škodě filmu, častěji překročí, než vybalancuje. Pak je evidentní, že je schválností, musem a naprosto umělým a nevěrohodným cvičením ve psaní a ne životnou postavou (samozřejmě, že i když přihlédneme k ději filmu, i ve sci-fi, fantazy, horroru nebo pohádce musí být postavy věrohodné pro daný děj, nebo daný svět).

Mezi naprosto nezvládnuté svérázné postavičky patří nenáviděný Jar Jar Bings, který podle mne přímo navázal na tradici figurek "legračních černochů" z dob, kdy se to ještě smělo. Přepísknutá je babička z Takové normální rodinky, i když sám ten seriál byl schválně přehnaný, ale Marie Rosůlková to navíc umocnila příšerným přehráváním. Eddie Murphy dokázal nechutný husarský kousek v Zamilovaném profesorovi, kdy se sám sobě stal svéráznu postavičkou, dokonce několikanásobnou a ve všech podobách blbou. Děsivá svérázná postavička je zbabělý zrádcovský tlusťoch v Jurském parku.

Naopak dobrou - dle mého mínění - svéráznou figurou je mnohonásobný vrah a kanibal v Con Air (ostatně většina postav, které hraje Steve Buscemi naplňuje moji definici dobré svérázné figurky - tady to je ale víc díky typu a herectví, než jen scénářem). Nenápadná ale přesto nepřehlédnutelná byla mlčenlivá a možná mentálně postižená přítelkyně matky hlavní hrdinky v Tichém hlasu. Hannibal byl tak výbornou svéráznou figurou, až se povýšil v Mlčení jehňátek na hlavní.

Svérázné postavičky jsou jako koření, dokážou dodat hlavnímu jídlu chuť, ale málokterý kuchař je umí správně používat.

Člověk stárne a ať už moudří nebo blbne, jeho filmový vkus se mění. Není snad ani tak hrozné, když obhajuje svůj oblíbený film před někým, kdo tvrdí, že je to krávovina, jako když ho musí obhajovat sám před sebou. Ani skupina lidí tvrdících vám, že snímek, který milujete, nestojí za nic, vámi neotřese tak, jako když se těšíte na film, který prozářil vaše dětství, teď po letech ho znovu dávají, vy natěšeně a s úsměvem sednete do křesla a od té chvíle je to už jenom horší a horší až úplně hrozné. Úsměv kamení, vy poposedáváte, začínáte se dívat z okna a začnete rudnout sami před sebou: vážně se mi tohle v dětství líbilo, vážně jsem se tomu smál? No je to tak. Jako v pubertě obvykle  slečny odloží plyšové jednorožce a mladíci angličáky, tak odkládáme i filmy, jen poněkud nenápadněji. A zatímco za staré hračky nám trapno není, za staré zamilované filmy ano. Je to běžný vývoj a moje rada by zněla - nestyďme se za to, jací jsme byli. Jenomže vím, že tohle si nejde nařídit a člověk se prostě stydí dál.

Ale stejně, když ten film zase dávají, a já už vím, co vím a nepustím si ho celý, přesto se uvnitř usměju jen když vidím v programu jeho název. A možná mu dám chvilku, abych znovu viděla svoji oblíbenou scénu, hlášku, herce, situaci. I když to samozřejmě nebudu nikomu říkat. Protože to by bylo fakt trapné!

Lidská chemie při seznamování a párování je složitá, ale proti složitosti párovací chemie na filmovém plátně je úplný ho...(parafráze citátu ze Švejka, proto to slovo).

Jsou mladé a krásné páry, které by zdánlivě měly k sobě padnout, ale i když se třeba snaží, stejně je pro diváky vědomě či nevědomě jasné, že se odpuzují jako dva stejné póly magnetu. Napadá mě třeba Sandra Bullocková a Ben Affleck ve snímku Živelná pohroma. Napětí mělo vyvolávat, že se cestou za svou snoubenkou zamiluje do jiné dívky, ale při pohledu na svoji nevěstu v závěru filmu si uvědomí, že tohle je ta pravá. Jenomže při mizivém sexuálním napětí mezi Bullockouvou a Affleckem to pro něj žádná zkouška nebyla. Prostě jel složitým způsobem domů s kamarádkou, kterou náhodně potkal cestou. Neexistence jakéhokoli jiskření pro mne znamená, že film Když Harry potkal Sally není příběh lidí, kteří se léta potkávají, až se do sebe zamilují, ale spíš příběh lidí, kteří na sebe zbyli. Julia Robertsová například výborně jiskřila s Richardem Gerem v Pretty Women, takže jsem jí věřila, že po něm nejde jen kvůli penězům, ale v Notting Hill podle mě toho knihkupce chtěla jen jako únik ze světa celebrit, láska z toho patrná nebyla. (Kdo normální by se taky zamiloval do Hugha Granta, že?). Prostě k sobě Robertsová a Grant nepasovali.

Na druhou stranu jsou dvojice, do kterých by to člověk neřekl, ale pak jako divák přímo hmatatelně cítí žár sálající z filmového plátna nebo obrazovky. Například ve skvěle obsazené Janě Eyrové z roku 2006. Ani jeden z hrdinů není krásný a přitom... Klasická ukázka nečekaného pnutí je hříšný tanec mezi Jennifer Greyovou a Patrickem Swayzem. Jenom kvůli tomu se stal průměrný snímek hitem.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Jak jsem psala v úvodu, je to složité. Záleží na příběhu, na režisérovi, chytlavě napsaných scénách, schopnostech herců, osobním diváckém vkusu a čemsi nepojmenovatelném, čemu já říkám: "když to křísne". To, když se povede, tak je to nádhera.