Slepejsek

Jsem vážně rád, že jsem se nedokopal k tomu, abych zvedl svoje pozadí z gauče u bedny a dovlekl ho na své sedadýlko v sále. Řídká tv-epizodka bez překvapení a se záhadou, kterou rozluští každý, kdo se zeptá. Sorry jako, ani kočka ani pes, beskyde, beskyde, kdo to na tě vlez...

O nějakém ději či hercích tady nemá smysl mluvit. V tomto případě je to naprosto nepodstatná vedlejší kolej. To, proč snímek vznikl, je jen a pouze vizuální realizace bizarního světa budoucnosti pojízdných měst a imobilistických rebelů (chamtivého západu a humanitárního východu - jako bych cítil zastydlou pubertu šedesátých let postříkanou rasovými gendery současnosti - dobře si prohlédněte obsazení generálního štábu imobilistů). Nenechte se rušit tím CO SE DĚJE a mějte oči uši a všechny ostatní smysly jen pro to KDE SE TO DĚJE. Nemůžete tak o nic přijít a naopak možná zaregistrujete detaily, které by jinak skončily v propadlišti filmových dějin. Pro celkové hodnocení je ale vizuál (byť sebebizarnější) málo - s přimhouřeným okem 40%.

Slibné téma, které se bohužel rozplynulo v prázdných frázích. O zrůdnosti alkoholismu a zrádnosti alkoholu se tu hodně mluví, ale málo skutečně ukazuje. Mým dominantním pocitem při odchodu z kina byl dojem, že jsem právě zhlédl amatérskou školní agitku. Z příběhu hlavního hrdiny chybí to nejpodstatnější - jaký vliv vlastně měl alkohol na jeho rodinu. Co ho do léčebny přivedlo poprvé. Co jeho ženě tak moc vadilo? Podobně je tomu i u všech ostatních alkáčů - všichni jsou tu vylíčeni tak, že se dobrali k nějakému velkému životnímu zklamání a to je nakoplo tak, že začali chlastat jak duhy. Tahle otázka padne i na jednom sezení - "kdy jsi začal pít?". Myslím, že to je zcela špatně postaveno. Pít začali všichni svojí první skleničkou v životě. Nemyslím, že závislost vzniká na tom, že se člověk párkrát ožere na plech. Myslím, že to začíná na pár skleničkách, na pár víc skleničkách, až najednou bez skleničky den nejde dát. A s ní nakonec taky ne. Stejně naivně a idylicky je líčen pobyt v léčebně. Žádné konflikty, žádné příznaky absťáku, žádné fyzické ani psychické problémy, všichni jsou naprosto vyrovnaní a v pohodě. S výjimkou příjmů a pochcanýho prkýnka. Vedle Josefa nejvíc bije do očí nezvládnutý příběh Ironmana. U něj se sice hodně opakuje čím byl, ale o jeho sestupu na dno se nedozvíme skoro nic. Půl filmu pak otravuje svými chytrými řečmi, aby ve je ve finále rozmetal na cáry. Přitom nezodpovězenou otázkou zůstává proč nedoběhl. Bylo jeho zdraví už natolik podlomené, že to prostě tělo nedalo? Při jeho posedlém běhání v léčebně? Neměli to v tom případě doktoři poznat a říci mu, že tudy cesta nevede? Nebo prostě jenom psychicky neunesl, že už maraton nedá? Ale to znamená, že jeho předchozí moudra nebyla žádným poselstvím ani těžce nabytou zkušeností, ale jenom vylhanými oblbovacími frázemi, protože jeho dno bylo v tu chvíli ještě před ním? Tu nejhorší službu ale dělá filmu až pseudomystický odchod Milana - taková ofsajdová výhybka ke grotesce... Smutné. Smutnější o to více, že autor předlohy a spoluautor scénáře vycházel ze svých osobních zkušeností.

pokus o psychologickou sondu? Možná podle všech anoncí a recenzí. V reálu ta tvrzení, že jde o dívku, "která se snaží všem vyhovět" zas až tolik pravdivá není. Nebo aspoň film o něčem takovém nehovoří. Jednotlivé scény se téměř výhradně soustřeďují na rodinu a jsou natolik vytržené z kontextu, že se z nich jednoznačný závěr dělat nedá. Filmu zoufale chybí druhá strana mince. Pohled, který objektivizuje to, co je ve filmu vidět. V téhle podobě mi to přijde spíš jako bezradné chození v kruhu než jako nějaká výpověď. (Vrcholem bezradnosti je scéna u psycholožky, která nedokáže nic zjistit ani posunout - takový odborník je na dvě věci - a film taky). Podtrženo-sečteno: sledujete příběh antihrdinky, která neví, co s životem a se sebou samou, a se kterou se lze jen velmi těžko identifikovat, protože vlastně není schopna ukázat jakýkoli názor či vůli.

1. Film se strašně vleče. 2. Nemastní neslaní herci. 3. Dějová osa silně kulhá (odhalení-neodhalení komplotu?) 4. "Podivíni" jsou příliš papíroví. 5. Slibované úchylnosti nepřichází. 6. Vtip a trapno mají často stejnou podobu. 7. Bezradný konec (bez pointy? Ale co byste chtěli od filmu bez zápletky...)

Dětsky naivní pokus o detektivní komedii...

Pokud se spokojíte s královninou muzikou, budete spokojeni až nadšeni (závěrečný Live Aid je opravdu skvělý). Pokud chcete film, budete zklamáni, že to nejzajímavější (mám na mysli to, co stojí mezi fyzickou změnou z vlasatého mladíka s nadměrným předkusem a sebevědomím do osamělého muže s knírkem a TÍM) je vypuštěno a odbyto pár větičkami a náznaky (divák, který o Mercurym nic neví, tady jenom zírá, co se to děje). A pokud čekáte něco jako životopis (ať už Královny či jejího frontmana), budete možná dokonce rozhořčeni, protože realita se tu ohýbá a upravuje tak, aby vytvořila hezký, emotivně chytlavý, scénář. Osobně mi nesedí ani Rami Malek - jako mladý Bulsara ještě ano - ale jako hvězda už ne, a to ani psychicky (i vzhledem k výše zmíněné absenci klíčových let) ani fyzicky (tohle prostě není Mercury, jen balónek, na který někdo namaloval jeho rysy). Film by spravedlivě byl tak na 50%, ale zůstávám níž i vzhledem k tomu, jak tu nad ním všichni slintají blahem.

celkem přesná ukázka toho, jak to dopadá, když jeden pes honí čtyři zajíce - ušoupané běhy, jazyk na vestě a kde nic tu nic. Nekoná se ani sportovní drama, ani vášnivá romantika, jenom schematická ideologická agitka. Autoři prokaučovali sportovní prostředí (dvě mistrovství jsou odbyta ilustračními záběry, chybí jakýkoli vývoj zápasů či dokonce turnajů - jak potom chcete slavit vítězství nebo se trápit zradou? chybí jakékoli dění mimo repre - nějaké domácí soutěže? z čeho se repre rodí? tady to vypadá na partičku aristokratických hejsků z jedné kavárny, kteří si z nudy občas pohrají s balónem pod košem a uvolili se pustit si lvíčka na prsa), opominuty jsou charaktery jednotlivých členů týmu - ve filmu proměněni v unifikované chlapce v tílkách, které máte pomalu celý film problém od sebe navzájem rozeznat, velká láska vyšumí kamsi do pozadí sotva se objeví náznak prvních květů a politické linie jen poplatně přikyvují době, takže všechno komunistické je zlé, hloupé a směšné a naopak všechno směšné, hloupé a zlé je ocejchováno jako komunistické...

Žádný ohromující gejzír gagů to není - spíš občas trochu omšelých (až lehce vyčpělých) (stará ponorka), občas jako stará guma přetažených (pronásledování v brnění či virtual-reality show), občas zbytečně dovysvětlovaných (od toho je tu komplic). Přesto i těch pár "beanovských" potěší a pár anglických hlášek (sušších než nejsušší martini) protřepe bránici a zvedne náladu. PS1: Jestli mne něco straší, tak je to pomyšlení, že by se JE dočkal tolika dílů jako jeho kolega 007. PS2: Na druhou stranu je celkem zábavné představovat si, kdo by mohl převzít Atkinsonovu štafetu...

Dobře rozjetá partie na téma "co všechno jsem ochoten dát svému cíli". Přitom téma je rozehráno ve dvou liniích, dvou postavách - cyklista, který se chce vrátit na vrchol vs. žena, která chce otěhotnět. Oba dělají, co mohou. Včetně toho, že si vypomáhají prostředky, které nejsou zrovna morálně čisté. Paradoxní je, že společensky přijatelnější chování ženy působí ve filmu mnohem děsivěji a zrůdněji než prosté konstatování, že vrcholový sport se bez dopingu dělat nedá. Film bohužel nenahlíží obě linie stejně - ta mateřská je mnohem decentnější - vše zůstává pořád jen v rovině ženy, není tam žádný přesah "můj doktor mi říká". Bohužel. Možná, že s tím by t bylo až moc kruté... (zkuste si nahlas říct větu: "bez dopingu se otěhotnět nedá") Postrádám také cosi jako zpětnou vazbu či hodnocení "kam jsem se posunul". U ženy je to zřejmé, negravidní a negravidní, u cyklisty to ale ukousává kus motivace. Jakoby vlastně o dosažení žádného výsledku ani nešlo. Jakoby cílem nebyl cíl, ale sama cesta. Jakoby nešlo o sportovce, ale o stroj na polykání dávek, o stroj, který zapomněl k čemu má sloužit... Zhruba ve 2/3 se film láme - je to ve chvíli, kdy žena podlehne myšlence, že dneska to vyšlo a otěhotněla a partner jí začne vykládat, že by chtěl taky otěhotnět. Euforie se ale rázem změní v deziluzi, když z něho vypadne proč. Od té chvíle se její linie vytrácí - dokonce jsem měl pocit, že původní úpornost "otěhotnět" zaměnila za stejně úporné "neotěhotnět!". A tak zatímco cyklistova linie nenarušena pokračuje až na závěrečný okraj útesu, ji tam přivádí spíš utrpěný šok, ze kterého se nedokáže nijak otřepat... Drsné a plné otázek.