D.Moore

Rozborka budíku je obzvlášť skvělá scéna - když už si divák myslí, že ví, kam to všechno povede, a možná si také říká, že to Chaplin zbytečně natahuje, přijde jedno bezvadné překvapení a nakonec pouliční pointa.

Zprvu mě trochu mrzelo, že Pixar nevyužil čtrnáctiletou pauzu k tomu, aby nechal hlavní hrdiny zestárnout, a že navazuje přesně tam, kde minule skončil. Jenže nakonec jsem mile překvapen, jak se to navázání podařilo. Zrovna tak se mi líbí, že se druhý díl nedrží toho nechvalně známého prokletí některých dvojek a nemusí být za každou cenu větší v každém směru. Naopak, prvnímu filmu se docela podobá a je skoro i stejně dobrý. Skoro. Ohromně mě bavila celá ta sitcomová část s Bobem v domácnosti, protože pohled na bezradného a vyřízeného superhrdinu je milionový a Jack Jack je coby hlavní zdroj zábavy skvělý. Bohužel tahle celá legrace tak nějak přebila (obstojnou) padoušskou zápletku, ze které mi v paměti utkví hlavně dokonalá animace a ta skupina velmi podivných hrdinů.

Tom Cruise je ukrutný blázen, Henry Cavill ukrutný borec. Šestá Mission: Impossible je více akčňák než špionážka (na rozdíl od předchozího dílu), ale akčňák je to nesmírně poctivý a dokonale strhující. Kromě skvěle natočených bitek, přestřelek, sledovaček a honiček jsou tu ale i některé naprosto neakční, zato obdivuhodně napínavé a působivé scény (paříská policistka především), no a abych nezapomněl, velké plus dávám tvůrcům za částečně matoucí upoutávku, díky které mě film nejednou překvapil.

Z koncertu ve Wembley si čas od času pustím nějaký klip, protože řada písní tady zazní v těch naprosto nejlepších verzích (třeba Another One Bites The Dust je naprosto bezkonkurenční), ale celý jsem ho dlouho neviděl. Dodnes. Queen jsou tady na vrcholu všech možných sil a Freddie Mercury si s nacpaným stadionem dělá, co se mu zlíbí. Nezapomenutelný a z dnešního pohledu až mrazivý je jeho výrok, že kapela se v žádném případě nerozpadá a že vydrží pohromadě, dokud budou naživu. Hned poté zazní Who Wants To Live Forever (tehdy novinka), kterou ty tisícovky nadšených fanoušků poslouchají se zatajeným dechem... Ale to je zbytečné popisovat, to se vážně musí vidět.

Terry Gilliam a jeho Quijote to nemají vůbec lehké. Katastrofickým dokumentem Ztracen v La Mancha a tím, že se téměř po 20 letech začalo znovu natáčet, vzbudili obrovská očekávání... Aniž by ovšem diváci přesně věděli, co mají čekat. Nelze se tedy divit, že někteří jsou teď spokojeni, někteří napůl a někteří ne. Ostatně sám Gilliam už ve svých předposrmtných memoárech Gilliameska píše: "Jestli se nám jednou podaří film dokončit, lidé budou pravděpodobně jen zklamáni, že jsme nedostáli ideálu marného boje dona Quijota s větrnými mlýny." No, já zklamaný nejsem. Pravda, kdyby se don Quijote a Sancho Toby vydali na výpravu o něco dříve a film byl svižnější, byl bych raději, nicméně zážitek z těch skvělých nápadů a z naprosto dokonalého výkonu Jonathana Pryce mi to nevzalo. Nejlepší scéna je podle mě ta s jízdou k Měsíci a ke Slunci, v níž bylo naprosto všechno, od humoru k dojetí. Dobrodružství Barona Prášila sice Terry Gilliam nepřekonal, nicméně ostudu si tímhle splněním letitého snu rozhodně neudělal.

V memoárech Gilliameska píše Terry Gilliam třeba toto: "Co kamera nezachytila, byla káňata. Kroužila nám nad hlavami a čekala, až umřeme." Když jsem Ztracen v La Mancha viděl kdysi poprvé, ještě jsem toho o Gilliamovi tolik nevěděl a netušil jsem, jak (těžce) vznikaly i jeho další snímky, ale přesto na mě výsledek zapůsobil. Dnes, když jsem obeznámenější a navíc den předtím než uvidím film, který nakonec doopravdy vznikl, je tenhle katastrofický dokument ještě působivější. Je škoda, že se to tenkrát všechno tak strašně pokazilo, hlavně kvůli Jeanu Rochefortovi, ale s tím se už nedá dělat. Větrné mlýny prostě projednou vyhrály.

Strašlivě šílené cosi (pravděpodobně film), co k mé velké radosti není ódou na drogy, ale co pod neskutečným nánosem existujících i neexistujících halucinogenů ukrývá trpkou zprávu o stavu americké společnosti (kvůli níž to vše Terry Gilliam ostatně také spolunapsal a režíroval). Ovšem dlouho jsem musel čekat, až budu mít na Strach a hnus v Las Vegas tu správnou náladu, protože je to tak sugestivně natočené, že mě vždy nejpozději po 15 minutách začala bolet hlava a zachraňovalo mě tlačítko STOP.

Dovedl bych si představit, že na základě tohoto nápadu vznikne krátká filmová povídka nebo naopak černohumorný sitcomový seriál, ale na plnohodnotný film toho bylo opravdu málo. Joe Dante se do něj snažil propašovat tolik lásky ke klasickým hororům, kolik mohl, jenže s tím plytkým současným scénářem se to dohromady prostě nesneslo. Pár světlých momentů tenhle film sice má, ale dlouho na ně vzpomínat nebudu.

Stejně jako v případě Kiss Kiss Bang Bang jsem i tentokrát hodně spokojený s tím, co jsem viděl, ale budu to potřebovat vidět znovu, protože film se v jednu chvíli proměnil v obrovský zmatek, který mě sice dál výborně bavil, ale ztrácel jsem se v něm. Ryan Gosling mě příjemně překvapil komediálním talentem, Shane Black tím, jak se pořád dokáže utrhnout ze řetězu (třeba závěrečná akční scéna, to je učiněná groteska). A až někdy uvidím Nixona, vím, co se děje.

Kdyby díky ničemu jinému, tak díky postavě Jor-Ela (fantastický Marlon Brando) je tato verze rozhodně lepší. Jenže ono je těch změn ještě více - přibyla třeba úžasné scéna s Lois a revolverem nebo zjištění, že vězení generála Zoda zničila záchrana planety z prvního dílu, na druhou stranu ubylo nemístných ptákovin typu "Superman vrací střechu Bílého domu", které snad nikdo ani neohl myslet vážně.