D.Moore

Jeden z těch filmů, které jsou tak propracované, že je prostě radost se na ně dívat, ačkoliv se v nich dvě hodiny "jen" mluví. Scénář je málem na úrovní Dvanácti rozhněvaných mužů a prostřednictvím příběhu ze 60. let vypráví dost jasně také o současnosti, monology i dialogy jsou vycizelované, napětí stoupá třeba jen tím, že se někdo odmlčí nebo naopak že někdo někomu skočí do řeči. Aaronovi Sorkinovi se to zkrátka povedlo napsat i natočit, a navíc s takovým obsazením, kterému pro mě sice vévodí dokonalí Sacha Baron Cohen a Mark Rylance, nicméně ostatní rozhodně nejsou do počtu. I díky hudbě Daniela Pembertona je to velká lahůdka.

Trochu coenovské (v kratším vydání by se Slow West pěkně hodil do Balady o Busteru Scruggsovi), trochu jarmuschovské (mám na mysli samozřejmě Mrtvého muže), příjemně krátké a krásně atmosférické vyprávění vcelku prostého příběhu, což pro mě ale není vada. Postavu Michaela Fassbendera by před nějakými čtyřiceti až padesáti lety hrál Clint Eastwood.

Halucinogenní, cynický drasťák z doby, kdy Nicolas Cage hrál ve skvělých filmech režisérů, kteří ho dovedli ukočírovat, a nebyl modlou příznivců bizarních podívaných. Docela se mi po té době stýská. Cage je tu totiž vážně perfektní, každý pohled do jeho vyčerpaných psích očí stojí za to a Scorseseho režie vytváří velmi zvláštní, až magickou atmosféru nočních směn, kdy otupělí saniťáci jezdí od případu k případu, snaží se (moc) nemagořit a upouštějí páru. Kdyby se sanitka hlavního hrdiny cestou setkala s taxíkem Travise Bickla, vůbec bych se tomu nedivil, protože tenhle film se odehrává v tomtéž vesmíru jako Taxikář. Jedna nezapomenutelná scéna za druhou, výborná hudba a pocit, že to celé je ne moc příjemný sen, ze kterého se vzbudíte zpocení a chvíli si musíte zvykat na realitu.

Myslím, že tenhle příběh by neměl mít happy end, rozhodně tedy ne takovýhle, a měl by skončit když ne přímo tragicky, tak alespoň mnohem dramatičtěji. Škoda, protože jinak je to velmi dobrá podívaná, která v několika scénách opravdu dává tušit, že mohla být ještě víc noir. Hugo Haas jako režisér i herec a stejně tak kouzelně proradná Beverly Michaels na to jistě měli.

Chápu, proč se nápad na tuto podivnost dostal k Miloši Macourkovi - příběh o spisovateli, který má schopnost zhmotňovat vlastní představy a touhy, to je krásný základ na ztřeštěnou komedii. Bohužel tentokrát po Macourkovi nikdo srandu očividně nechtěl, a tak to takhle dopadlo. Vážný sci-fi tón a patos prostě nejdou dohromady s výjevy typu vousatý otec kojí dítě ňadry, které mu přičarovalo, no a o monstru samotném z úcty k Janu Švankmajerovi raději úplně pomlčím.

Chvílemi se mi zdálo, že se Rebecca táhne o něco víc než by bylo dobré, jenomže po závěrečné vypjaté půlhodině jsem zjistil, že vlastně nevím, oč bych Rebeccu zkrátil, co bych z ní vyhodil a hlavně proč bych to kruci dělal. Je to poutavý, tajemnem prosycený a úžasně vypadající příběh, v němž Hitchcocka poznáte už v úvodním snu (a v následující scéně na útesu si domněnku potvrdíte) a do konce se ho nezbavíte. Laurence Olivier a Joan Fontaine hrají perfektně, atmosféra je krásně nevypočitatelná a všechno to úžasně vypadá - ten příjezd k Manderley v hustém dešti, pohled přes setřené čelní okno automobilu... No nádhera.

Obrovský zážitek. Výběr toho nejlepšího zpestřený o něco méně známými, ale o nic méně dobrými kousky (suita z Čelistí, skladba The Rebellion Is Reborn z osmých Star Wars), skvělé podání Vídeňských filharmoniků, sóla Anne-Sophie Mutter (trochu v rozpacích jsem byl jen z jejího zapojení do The Duel z Tintina, naopak Schindlerův seznam zněl jako rovnou z nebes) a samozřejmě John Williams osobně. Pokud jde o mě, Hans Zimmer se může s jeho mega-super-obří-přeplácanou pražskou show schovat někam do kouta, protože takhle vypadá strhující koncert filmové hudby, kterému ke stoprocentní působivosti stačí "pouze" ta hudba a jeden obdivuhodný člověk s taktovkou v ruce. A nepokazil mi to ani odbytý český komentář s občasnými skvosty typu "Pochod imperátorů".

Jsem rád, že druhá řada nepokračuje v první a že přichází s novým příběhem, s novým sídlem a také s novou atmosférou, která tentokrát není tak stoprocentně hororová a duchařská, ale zároveň není o nic méně záhadná nebo napínavá. Skvělé postavy, skvělý scénář, který postupně odhaluje vše potřebné, a jistá režie (případně dohled nad režií) Mika Flanagana, který si se záhadnem všeho druhu obdivuhodně tyká.

O Anthonyho Hopkinse jsem neměl strach, ten je skvělý jako vždy, ale mladičký Brad Pitt jako Smrt? No, zpočátku to nebylo úplně ono a ten málem komediální tón mi úplně nevyhovoval, ale postupem času... Jaká proměna! Smrt mi byl čím dál sympatičtější, až jsem si ho oblíbil úplně, a teprve po skončení filmu jsem si uvědomil, jak to vlastně Pitt perfektně zahrál, protože právě tak se Smrt proměnit měl. Měl se co nejvíce polidštit, aby ten magicky citlivý, kultivovaný a chytře napsaný příběh mohl dopadnout tak, jak dopadl. Prostě krásný film. S krásnou hudbou Thomase Newmana.

Těžko nadávat, že je to hrozná blbina, když jsem hroznou blbinu čekal. Stejně jsem ale spíš zklamaný, protože film měl i tak mnohem větší potenciál a mohl být zábavnější, kdyby byl méně trapný a kdyby si Adam Sandler bůhvíproč nemyslel, že postava s vadou řeči (a mozku) bude vtipná. Králem Hubieho Halloweenu je pro mě Steve Buscemi - díky němu, díky hlavním teenagerským hrdinům a díky Maye Rudolph to aspoň za něco stálo.