D.Moore

Další bez přehánění unikátní film Džun-ho Pona (jestli se takhle skloňuje), opět stoprocentně působivá kombinace mnoha žánrů, která ale nepůsobí přeplácaně, protože je zkrátka tak skvěle natočená a zahraná. Od roztomilého dětského dobrodružství je tu jenom krůček k akčnímu filmu, od grotesky k té nejnemilosrdnější kritice zacházení se zvířaty, která s vámi dokáže zacloumat. Agitka? No a? Jsem rád, že se na to někdo nebál ukázat. Tak jako poslední půlhodina tohohle filmu mi kdysi vzala dech povídka Prase od Roalda Dahla - nezapomenutelná stejně jako Okja.

Tvorbu Josefa Burgra neznám, ale nedivil bych se, kdyby se Zdeněk Svěrák jeho povídkami jen inspiroval, aby mohl napsat něco tak krásně čapkovského. Díky němu, díky Ladislavu Smoljakovi za kamerou, díky dalším cimrmanologům v malých rolích a díky Třem strážníkům v podání Voskovce a Wericha jsou Dvě z policejní brašny navíc takovým pěkným průsečíkem českého humoru - Karel Čapek tu potkává Divadlo Járy Cimrmana a Osvobozené divadlo, no a to rozhodně není k zahození. „Prezident Beneš. Víte, co mi napsal? Nic. Prezident. Doktor. A neodpoví na dopis vědci.“

Podle upoutávky, která mě předloni v kině pravidelně ubíjela, jsem čekal něco horšího. Robin Hood mě na jednu stranu docela bavil tou, už v úvodním monologu přiznanou, nehistoričností. Křižácká výprava vypadá jako vystřižená scéna z Černý jestřáb setřelen, stráže v Nottinghamu jsou prostě zásahová jednotka, která se ve finále potýká se zbojníky - anarchisty, jejichž molotovy se tříští o protiúderové štíty. Řeší se při tom zcela aktuální otázky jako xenofobie a mocní vs. spodina. Proč ne? I Tarona Egertona a Jamieho Foxxe mám rád a jako parťákům jim to docela šlo. Jenže... Jenže to stejně není dobrý film, protože scénář plný otravných frází nestojí za nic a Otto Bathurst si chtěl očividně hrát na Guye Ritchieho, nicméně Král Artuš: Legenda o meči a jeho osobitost, dravost a zábavnost prostě zůstávají v nedohlednu. Průměr.

Opět skvělý díl. Tentokrát horor, který si z části žánrových klišé dělá prostě legraci, ale jinou část velmi důmyslně používá k tomu, aby dal hlavnímu hrdinovi (sympatický určitě být neměl, jen taková poznámka k některým zdejším komentářům) pořádně do těla. A divákovi pokud možno taky.

Obě hvězdičky patří oběma akčním scénám, tedy městské honičce a závěrečnému závodu, kvůli kterým mi stálo za to sledovat toho nesmírně nesympatického člověka v hlavní roli a jeho tupý příběh o ničem. Justin Lin je dobrý režisér, ale pokud nemá scénář, který za něco stojí, a dobré herce (viz Star Trek: Do neznáma), víc než tohle zřejmě dokázat nemůže. Vin Diesel v asi desetivteřinové roli ukázal, že nemusí být nutně oscarový herec, aby byl bez mrknutí oka zajímavější než všechny postavy Tokijské jízdy dohromady - stačí mu k tomu prostě charisma.

Totální horor, který se může měřit s tím nejděsivějším, co kdy bylo natočeno, kombinovaný s černou komedií? Proč ne. Je to dokonale ošklivá vize budoucnosti, od které jsme možná jen malý krůček. A možná ji už žijeme. Tak, či tak, Bryce Dallas Howard je ve spolehlivé režii Joa Wrighta naprosto úžasná.

Perfektní lekce z psychologie. A Jon Hamm, který má tolik charismatu, že by to stačilo na tři lidi.

Abych pravdu řekl, nevidím velký rozdíl mezi tímhle filmem a opěvovaným prvním dílem. Jednička má snad o něco zajímavější příběh a postavy, ale jinak je to prakticky totéž. Akční scény mě bavily i tím, jak byly nevěrohodné (a fakt zběsilé), ústřední dvojice mě bavila také, tuningová auta mě na rozdíl od toho modrého Camara nechávala chladným. Díval jsem bez větší újmy na zdraví a tři hvězdičky jsou myslím fér.

Po Triple Frontier další sympaticky nekompromisní a drsný akčňák od Netflixu. Choreografie a vůbec režie je tak dravá a nápaditá, že tu je hned několik scén, které jsem si chtěl hned po titulcích pustit znovu a také jsem si je pustil. Příběh je sice jednoduchý, ale také dovede překvapit především jedním neobvyklým, nicméně logickým spojenectvím, no a klidný konec mi vůbec nevadil, spíše naopak - měl jsem pocit, že si potřebuji vydechnout. Chrisu Hemsworthovi jsem věřil všechno.

Tenhle díl se trochu vlekl, ale byl rozhodně zajímavý a přímo mě fascinoval tím, jak se moje sympatie postupně přelévaly mezi jednotlivými postavami, až jsem nakonec nesnášel asi úplně všechny.