HKstars

Bulletproof Monk, relativně nový comics, který svým čtenářům slibuje zachycení stylu HK filmů na bělostných stránkách křídového papíru. Tahle reklamní formulka zní dostatečně slibně, aby se na ní nalepilo pár producentů a pokud se v obsazení objeví jména jako Chow Yun-Fat nebo Karel Roden, je jasné, že se o tenhle film začneme zajímat... Jak to dopadne, když se Hollywood snaží obkreslit "HK-like" comics? Je to třeskutá akce, bláznivá komedie nebo pohroma biblických rozměrů? Od všeho trochu... Bulletproof Monk vypráví o tajemném svitku, který svému držiteli po přečtení propůjčí obrovskou moc s níž se dá konat dobro nebo zlo. Vzhledem k tomu, že první minuty nás zavádějí do Tibetu v roce 1943, je jasné, kdo bude stát na té které straně barikády. Jeden z mladších mnichů (Chow Yun-Fat) právě úspěšně dokončil zkoušky a stává se čestným ochráncem svitku. Po následujících šedesát let ho bude střežit jako oko v hlavě a zabrání jeho padnutí do cizích rukou. Aby to nebylo úplně nefér - ochránce svitku je imunní vůči stárnutí (zestárne až ve chvíli, kdy svitek předá svému následovníkovi) a každá jeho nemoc či zranění se zázračně zahojí (odtud název Bulletproof Monk). Ve chvíli, kdy starší mnich (Roger Yuan) předá svitek mladšímu, je prošpikován desítkami kulek přihlížejících nacistů (taky musejí být u všeho), jejichž velitel Strucker (Karel Roden) by rád vymazal ze slovníku několik nepohodlných národů a kouzelný svitek je přeci jen trochu účinnější než německé kulomety... Chow Yun-Fatovi se samozřejmě podaří utéct, ale nacistického pohlavára se během šedesáti let opatrování svitku nezbaví. Druckerova touha je sice postupem času motivována spíše omlazovacími schopnostmi svitku, ale jeho metody zůstávají stejné a tak má mnich neustále v zádech skupinku všehoschopných "mužů v černém", vedených Druckerovou vnučkou. A pak je tu Kar, mladý zlodějíček, s hbitými prsty, bystrou hlavou a flákačskou vizáží Seana W. Scotta (výborná volba). Jeho první setkání s mnichem sice zavání pořádnou boulí, ale vzhledem k tomu, že jsou tihle dva pořád na útěku, brzy v sobě najdou vzájemné sympatie. Kar je totiž typický frajírek s dobrým srdcem a virtuální bojovou průpravou, našprtanou při sledování kung-fu filmů, což mnicha postupem času vede k přesvědčení, že právě našel svého nástupce. Uplyne však ještě mnoho vody, čínských mouder a akčních scén než bude svitek v rukou nového majitele a vy si budete moci odškrtnout další úspěšně absolvovaný happyend... Nechci tím naznačit, že je Bulletproof Monk nějak přehnaně předvídatelný, ale debutující Paul Hunter musel už při čtení scenáře tušit, že pojede po mimořádně úzkých kolejích. Snímek naštěstí většinu času dribluje mezi mantinely lehké nadsázky a svižné akce a snaží se vás odradit od častých pohledů na ručičky hodinek jak to jen jde. Zásluhu na tom mají především herci, obzvlášť Chow Yun-Fat, který se nesnížil k vykrádačce Li Mu Baie z Tygra a Draka, ale naopak svého Neprůstřelného mnicha obdařil až neuvěřitelně vlezlou aurou. Jeho neustálé rozumování tak nepůsobí příliš klišovitě a šišlavý přízvuk paradoxně postavě neubližuje, ale dodává jí další, mírně roztomilý, rozměr. Seann William Scott tu odehrává svůj obvyklý průměr, ale spolu s ostatními herci se ocitá v hlubokém Fatově stínu. I tolik propagovaná účast Karla Rodena vyjde naprázdno, protože krom několika ďábelských pohledů a závěrečného souboje, si český herec příliš slávy neutrhne. Snad mu to v Hellboyovi vyjde líp. Akční scény se drží trochu v pozadí a víc než rukama se tu tluče hubou, což je docela šťastný tah, protože Paul Hunter trpí stejným neduhem jako většina jeho vrstevníků-videoklipařů: zvedá frekvenci střihů nad únosnou míru, za účelem "zvýšení dynamiky scény". Na první pohled je jasné, že to nefunguje, na druhý vás to znechutí a při desátém už budete jen smutně kývat hlavou. Pokud k tomu přidáme nepříliš objevné úhly kamery a odfláknuté dráty (nemyslel jsem si, že to kdy řeknu, ale... prostě je vidět jak při dopadech tahači pouští buď příliš brzy nebo příliš pozdě. Navíc některé použité techniky vypadají na drátech nepřirozeně), je malým zázrakem, že alespoň Chow Yun-Fat působí jako mistr kung-fu "věrohodně". Ostatní herci (především Seann William Scott a Jaime King) by si pro příště měli jakékoliv bojové kreace odpustit. Pro dobro nás všech ;). Pro studio MGM byl Bulletproof Monk sázkou do loterie. Vybrat si v době, kdy jsou všechny filmové comicsy založené na legendách svého oboru (Spider-man, Hulk, Daredevil, X-Men), předlohu na které ještě nedoschnul inkoust, to asi chtělo pořádný kus odvahy. Bohužel za statečné činy se v Hollywoodu metály nerozdávají a Bulletproof Monk není tak úplně neprůstřelný jak by se z názvu mohlo zdát. Výjimečně nechci sypat popel na hlavu Paula Huntera, ani na herce, protože ti všichni mají zásluhu na tom, že je film jakž takž zkousnutelný (i když... za akční scény zaslouží Hunter alespoň symbolický políček ;). Největší průšvih totiž tkví v samotné předloze - míchat dohromady tibetské mnichy, nacistické panďuláky a soudobé americké teenagery se možná vyplácí na stránkách comicsu, ale celuloidový pás takový guláš neunese. Takže se teď všichni pomodlíme a při svíčkách si slíbíme, že se tomuhle filmu v rámci možností vyhnete. Nepatří sice k tomu nejhoršímu, co by vás letos mohlo v kinech potkat, ale pokud nemáte vyslovenou slabost pro Chow Yun-Fata, těžko vás tahle comicsová jednohubka něčím zaujme... 40%

Chingové zas jednou tahají Shaolin za fusekli. A rovnou dvojnásobně! Jeden z chingských generálů totiž pozve na svůj dvůr zástupce Severního i Jižního Shaolinu, aby se stali jeho vojenskými zástupci (a učili jeho vojáky bojovým uměním). V čestném souboji vyhraje Severní Shaolin a zástupci jižního (mezi nimi i opravdu mladičký Dick Wei) jsou po souboji tajně zlikvidování generálem a zaslání na místo odeslání v úhledných rakvích. To logickou rozpoutá válku mezi Shaoliny (přesně jak generál předpověděl). Bojovníci jižního Shaolinu jsou tu trochu za socky, takže poté, co Severňáci zlikvidují i další vyslané trio (tentokrát už pár bojovníků zemře rukama Shaolinů), nevydrží to mistr Jižního Shaolinu psychicky a pošle pro posily. Režisér Chang Cheh zřejmě má s Jižním Shaolinem nevyřízené účty (i když... ten Severní nikdy nespatříme), protože celý klášter vypadá jako řadový čínský domek druhé kategorie, jeho mistr má neustále krví podlité oči a jeden z žáků dokonce spáchá harakiri (to je však čistě úlitba Changovu stylu, v jehož pravidlech stojí: V každém filmu prolij alespoň deset litrů krve, a jedná se o tu fosforeskující červenou ;). Do kláštera brzy dorazí dva silní bojovníci (syn mistra naopak odjede za mistrem zvaným Zahradník, aby se u něj naučil styl kudlanky) a začnou tvrdě trénovat. Osud tomu chce, že ještě předtím potkají ve městě svoje budoucí soky a nepřímo se s nimi skamarádí. Při finálním duelu (trojitém) je pak místo na nejedno překvapení. Severňáci mezitím stihnou sbalit nějaké ty Číňanky a začínají přicházet na kloub tajemným úmrtím svých protivníků, k závěrečnému krveprolití ovšem dojde předtím než se naplno projeví generálovy úmysly. Ostatně tenhle trojitý souboj si Chang Cheh nemohl odpustit, když měl po ruce svojí elitní jednotku zvanou "Five Venoms" (kterou doplnil ještě jedním talentovaným bojovníkem). Na rok 1978 tak snímek obsahuje hodně akčních scén (za každým rohem čeká několikaminutové pošťuchování), ve kterých je vidět pestrost použitých stylů. Je tu hodně akrobacie, vysokých kopů, ale i tradičních "fázovaných" technik (ovšem hodně rychlých, takže se "fáze" začínají stírat), to celé v dlouhých záběrech, které jen občas "vyruší" nějaký přehnaný drát (i tak je tu řada "přírodních arabů" ;). Nebudu vám mazat med kolem huby, Invincible Shaolin je old school starého typu s přemírou tréninkových flashbacků během závěrečného souboje, prkennými hereckými výkony a dost nezvládnutou smrtí hlavního záporáka, ale některé z použitých technik doslova předbíhají svou dobu a vzduchem pořád někdo lítá, takže se nebudete nudit, ani kdybyste hodně chtěli. A to už o něčem vypovídá. Seberte odvahu a hlavně ručník, ať máte čím utírat ty potoky krve, jež z obrazovky začnou vytékat. ;) 60%

Nenápadný název a visačka s nápisem "1966" mě popravdě trochu rozklepala. Ne že bych byl odpůrcem starých pořádků, ale v rámci udržení svojí karmy pohromadě jsem si vytyčil za začátek kinematografie Star Wars (tj. rok 1977), stejně jako mnozí další povrchní komerčáci. ;) Dělám si samozřejmě legraci, ale nakoukat stěžejní snímky ze všech období kinematografie (nejen té hongkongské) není legrace a tak jen málokdy zobu do něčeho pravdu starého. Magnificent Trio naštěstí spadá do období, kdy se po filmových placech proháněl King Hu a Chang Cheh, takže když narazíte na film od některého z těhle dvou pánů, můžete být docela překvapení. 60. léta totiž byla daleko od úpadku old schoolů, která nastala v další dekádě, kdy se zápletky a postupy začaly nepříjemně opakovat. Tím však nemůžeme říct, že by old schooly z 60. let byly originální. Jak Chang Cheh, tak King Hu se hodně inspirovali v japonských samurajských filmech. Magnificent Trio je nepřiznaným, ale jinak poměrně věrným remakem chambary The Three Outlaws. Hlavní hrdina (Jimmy Wang Yu), syn slavného generála, se probije nepřátelskou zástavou, aby zjistil, že na domácím území ho čekají další problémy. Vzpurný soudce se totiž neřídí zákony císařského dvora a napařil vesničanům veliké daně. Ti mu na oplátku unesli dceru, protože stav už byl neudržitelný. Wang Yu jim zkonzumuje poslední rýži, ale na oplátku se rozhodne pomoci. Jeho titul je paradoxně spíš nevýhodou, protože soudce ví, že ho může u dvora rychle "bonznout" a krajem navíc zanedlouho bude projíždět jeden z císařových generálů. Na hlavu Wanga je rychle vypsána velká odměna a soudce na něj pošle nejen svojí gardu, ale i pár vězňů, kteří za slíbené peníze odkrouhnou kohokoliv a sousední gang. O zábavu tedy bude postaráno, nicméně Wanga ještě doplní dva borci. Ukáže se, že jeden z vězňů je jeho spolubojovník a nechal se zavřít jen proto, aby neumřel hlady a po sympatickém jinochovi pokukuje i vzpurný soudcův bodyguard. Všichni tři samozřejmě umějí sekat hlavy na potkání, pokud možno rovnou po tuctech. Přesila je ovšem veliká a uvědomění toho třetího z nich chvilku potrvá. Wang Yu se mezitím stihne nechat zbičovat, pár vesničanů (ehm... všichni vesničani) zemřou krutou smrtí a na konci se to všechno pomlátí. Chang Cheh nezklamal. Magnificent Trio si drží poměrně vysokou laťku především díky dobře napsaným a odehraným postavám. Pokud jste čirou náhodou neviděli japonskou předlohu, vydržíte u filmu až do konce, navzdory průhlednosti zápletky, Wang svou postavu zahrál výtečně a sálá z něj charisma navzdory spíše spartánským bojovým scénám (výhradně swordsplay, na kung-fu bylo v té době ještě příliš brzo). Tohle sice není zdaleka jeho nejslavnější film, ale rozhodně nedělá jeho slavné pověsti žádnou ostudu. V malých roličkách se tu mimochodem objevuje tařka celý Yuenovic klan. Milý old school s japonským řízem, pokud mu přijdete na chuť v úvodních minutách, už ho nevypnete. 60%

Hlavním hrdinou filmu je policista Woo - sám říká, že být policajtem je nejhorší povolání na světě. A detektiv to má prý ještě horší. A úplně nejníž jsou detektivové z oddělení vražd. Stačí se na Wooa podívat a hned zjistíte, kde pracuje. Vypadá trochu jako buran, jeho rozhovory začínají a končí slůvkem "fuck" a spolu se svými kolegy nikdy nejde pro ránu daleko, což teď výjimečně nemyslím obrazně, ale doslova. Korejští detektivové jsou hodně svérázní a prakticky každý svědek nebo zločinec dostane ve filmu ukrutnou nakládačku (baseballovými pálkami, obušky, mačetami, zkrátka co je po ruce) a to bez ohledu na jeho vinu či nevinu. Kdo by se s tím mazal. Jenže i tahle ultrajednotka má občas špatný den a nastávající zima jim přinese na stůl zapeklitý případ vraha, který obratně uniká spravedlnosti (hraje ho Ah Sung-Kee, kterého jste jistě nepřehlédli v Muse, hrál toho postaršího vousatého generála). Ačkoliv jednotka a především Woo nasadí do pátrání všechny síly a vyřazovací metodou se přes nejrůznější stopy a svědky dostávají k Sung-Minovi blíž a blíž, nikdy jim štěstí nepřeje. A občas musíte Wooa a jeho parťáky opravdu litovat, např. ve chvíli, kdy jim režisér předepíše dvouminutový běh v plné rychlosti bez jediného střihu (zajímalo by mě, kolikrát to herci museli opakovat). Celá stopáž filmu se věnuje pečlivému rozebrání celého případu a vrcholí duelem v dešti (spousta lidí se na různých fórech diví nad tím, že finále Revolutions otevřeně vykrádá tenhle film, což je s prominutím blbost, protože majestátný souboj v dešti je perlička, kterou má ve své filmografii každý správný režisér akčních filmů. Nowhere to Hide je sice spíš thriller, ale tahle scéna mu hodně sluší a navíc vyjadřuje režisérovu fascinaci čímkoliv co teče, kape nebo padá z nebe (mnohem víc si však ve filmu užil se sněhem ve všech možných formách). A tím se dostáváme k jedné z mála chybiček, která může ty citlivější z vás stát i několik návštěv očního chirurga. Dějová část filmu staví na vynikajících hereckých výkonech a jednoduchém, leč do hloubky pitvaném námětu (skutečně s policisty soucítíte, i když Sungmin je celkem sympaťák a ačkoliv zabil pár lidí, při pohledu na hrdiny, kteří mlátí kohokoliv, vám připadá, že si obě strany nemají co vyčítat), ta vizuální staví na těžkotonážním experimentu, nad kterým se zřejmě hollywoodským producentům protáčejí panenky. Zmínil jsem už první scénu - v té se Woo vydává svým osobitým způsobem zlikvidovat ve one-man akci gang vyděračů - celé je to točené na video, černobíle a souboj se skládá z trhaných, střídavě úplně zastavovaných záběrů, prolínaných s brutálně vyfiltrovanými momentkami. Kdybych si nechtěl brát servítky, řeknu, že větší "bordel" jsem ve filmu ještě neviděl, s přibývající stopáži se naštěstí režisér uklidní a už jen tu a tam zastaví obraz (stylově) nebo záběr "roztrhá" na kousky (na to jsem celkem alergický). Osobně si myslím, že je to samoúčelná onanie, ale pak jsou tu momenty, kdy probíhá jen onanie s úvozovkami, taková, kterou jako amatérský filmař/kameraman plně chápu. Lee Myung-Se si užívá padající sníh, odlesky v nejrůznějších objektech, změny perspektivy, dlouhé kamerové jízdy a zpomalovačky. Hraje si s audiovizuální stránkou jako dítě s právě rozbaleným dárkem. ve výsledku je to většinou ku prospěchu (možná je to i tím dějem, za kterým mimochodem taky stojí Lee Myung-Se), i když si párkrát "zakryjete oči" (většinou při akčních scénách, kterým podobné experimentování nesluší nikdy), film má naprosto originální "look" a přispívá k tomu, že na něj jen tak nezapomenete (trochu odvážné tvrzení - recenzi píši hodinu po zhlédnutí ;). Je zkrátka netradiční a pokud vás tohle slovo neděsí, tak tohle je korejská kriminálka, kterou byste měli vidět (bez ohledu na vaše zkušenosti s tímhle žánrem). 80%

Stěžovali jste si někdy na nedostatek ninjů v hongkongských filmech? Ninja in the Dragon´s den je snímkem, který kvóty v tomhle směru narovnává neobyčejným způsobem... Velká konkurence si žádá šílené nápady a tak když se Corey Yuen na začátku osmdesátých let rozhodoval jakou originalitkou že to zaujme zhýčkané publikum, došla řeč i na japonské bojovníky. Slovo dalo slovo a Corey si z Japonska přivezl talentovaného Hiroyuki Sanadu, který se přidává k hlavnímu hrdinovi filmu v podání debutujícího Conana Leeho. Primitivní příběh o ninjovské pomstě svádí tyhle dva dohromady v ne zrovna dobré náladě - Sanada má jako ultimátní ninja spadeno na Leeova strýčka, který je ninjou žijícím tajně v Číně. Dávné nedorozumění je příčinou Sanadových neodbytných útoků, které Conan Lee vynalézavě odvrací. Už v téhle fázi se plně prokazuje flexibilita Coreyho Yuean a tuny dobrých nápadů, kterými je scénář naplněn - Sanadův útok na Leeovo bydliště plné pastiček je kvalitní bojovou scénou a dokonalou smrští gagů zároveň. Ke komickému vyznění celého příběhu (který je jen tu a tam lemované nějakou useknutou hlavou ;) přispívá i postava Leeova kamaráda (Tai Bo), který má chronickou zálibu v porno časopisech - i tahle skutečnost, hodící se do old schoolu jak hrom do police, přijde ve finále náramně vhod. A když už se bavíme o finále, nemluvíme tady o běžné vysilující deseti či patnáctiminutovce, kterými jsou hongkongské akčňárny pověstné. Ač Sanada ani Lee nikdy nepatřili k úplné špičce mezi filmovými bojovníky, ždíme z nich Corey maximum a jako by nestačilo, že bojů je už první půli požehnaně, poslední půlhodina se zvrhne přímo v trumfovací orgie. Vše začíná vyřizovačkou starých ninjovských účtů, která je rozetnuta ve dva souboje, pak následuje dlouhá bitka mezi Sanadou a Leeem, aby nakonec (když už všechno jakž takž padá do happyendu) přispěchal Hwang Jang Lee a začal znovu všechny mlátit ;). Výsledkem je neskutečných třicet minut nadupané akce, což je skutek, kterým si Corey tehdy v Hong Kongu udělal jméno, stejně jako představitelé hlavních rolí (Conan Lee pak hrál v několika větších akčních filmech, ale nakonec bohužel upadl v zapomnění). Díky dobrým nápadům a svižnému tempu téhle trojici odpustíte i pár nedodělků (např. občas podivně pomalé pohyby) a hlavně, jakmile se naladíte na vlnu svérázného humoru, který prostupuje celým filmem, není cesty zpátky a od filmu už prostě neodběhnete. Málokdo by asi po přečtení náznaku děje uvěřil, že lze ze střetu tak rozdílných kultur uvařit chutný filmový gulášek, ale zázraky se občas dějí a tihle ninjové se zařadí k vašim nejoblíbenějším... Možná je najdete v některých videopůjčovnách pod názvem Ninja Commando, ale nesestřižená verze s psychedelickým popíkovým soundtrackem, ta je k nezaplacení ;). 80%

Jak název napovídá, tohle je film, který chce být následníkem legendární Fist of Fury s Bruce Leem. Lo Wei se po úmrtí modly kung-fu filmů snažil ždímat diváky značně nešetrně - sehnal nového talentovaného bijce (Jackie Chan se jmenuje ;) a rozhodl se natočit zaručený hit. A jak to dopadlo? New Fist of Fury měl velké ambice, které tu a tam problesknou v několika scénách. Mohl to být velkofilm na který mohli číňané vzpomínat s klidem v duši. Tedy mohl... Kdyby ho natočil někdo jiný, někdy jindy a s někým jiným. Hlavním hrdinou po převážnou část stopáže není Jackie Chan, ale Nora Miao (ženská akční hvězda sedmdesátých let) v roli mladé dívky, která po smrti svého bratra Chen Zhena (hrdina původní Fist of Fury) prchá na Tchajwan. I zde musí trpět pod krutou nadvládou japonců (kteří pomalu ale jistě roztahují svá chapadla po místních školách kung-fu), ale i zde se najdou hrdí číňané, kteří mají vlastenectví na rozdávání. Jedním z nich je i žebrák a dobrosrdečný zloděj Ah Lung (Jackie), který se odmítá naučit kung-fu, ale všechny japonce by nejraději srovnal do latě a poslal je nejbližším autobusem zpátky do Tokya. Jak už jsem podotkl, film mohl být velkým dílem, pokud by se ve scénáři neobjevovaly tuny patriotismů a zbytečného mentorování. Chápu, že Čína byla na své hrdiny pyšná, ale hlášky typu "Celý život jsem nic neudělal, ale jsem číňan, pomohu vám", dokáží zvednout z křesla i nekritického obdivovatele filmového Pearl Harboru. Navíc Lo Wei zřejmě v několika scénách zaimprovizoval a tak se dočkáme takových perliček jako prostřihů na fotky Bruce Leeho nebo plánovaného infarktu uprostřed divadelního představení. Skutečně mi místy zůstával rozum stát. I když se Jackie drží stranou, o souboje není nouze - představovačka japonského pohlavára v lázních, úvodní boj Nory Miao i převrácená scéna v dojo (tentokrát dostává na budku hlavní hrdina a "karatisti" mají převahu) - stačí si jen vybrat. Bohužel kvantita vyhrává nad kvalitou a všechny souboje do jednoho jsou odfláknuté (a krátké) až hanba. Nezachrání to ani závěrečná bitka, po dvouhodinové nudě už je zkrátka na vylepšování dojmů pozdě. Lo Wei je smolař - měl všechny potřebné ingredience: nastupující hvězdu (Jackie), pojistku v podobě Nory Miao, scénář zalidněný solidními postavami (hezky záporácký generál, jeho sadistická dceruška, moudrý mistr, moudrý Ah Lungův dědeček...) a příběh, kterým mohl navázat na předchozí úspěchy Bruce Leeho... Nepovedlo se mu zhola nic - dvě hodiny v jeho bezbarvé režii trvají tak dlouho, že si budete připadat jako při sledování čtyřhodinové antické tragédie. Jackie nepředvede nic co by stálo byť za jedinou větu a když už jsem si pomyslel, že je skutečně "na odstřel", scénárista mé přání vyplnil... Inu, alespoň něco. Doufám že ti japonští vojáci trefili i pár lidí ze štábu ;). p.s. Deset procent navrch, protože jsem viděl šílený ořez na 4:3 ve kterém není vidět vůbec nic (jak v bojových, tak v dialogových scénách). Asi bych to podle "novácké" verze (ve které se "povedl" i dabing) vůbec neměl hodnotit, ale přirozená intuice mi napovídá, že ani v originále to nebude o moc lepší. Tomuhle kousku se vyhněte, chcete-li si o Jackiem udržet dobré mínění... 30%

V osmdesátých letech točili akční detektivky úplně všichni a doba byla žánru natolik nakloněna, že se v hlavních rolích ohřály i méně profláknuté persóny. Naughty boys byl takovým dárkem Jackieho Chana Marsovi za jeho nedocenitelné služby napříč desetiletími. Sám Jackie si mimochodem hned na začátku filmu střihne malé cameo (jeden krátký záběr), první housle tu však hraje Mars a parta tří jeho kámošů. Všichni si právě odpykávají trest v base, ale propuštění je na dohled a pak si budou moci vyzvednout ulité diamanty. Po rvačce v jídelně si však trojice vykoleduje prodloužení trestu a Mars se tak na svobodu dostává s předstihem. S šokem zjišťuje, že místo diamantů jsou v zakopané truhle jenom kameny. V tu chvíli už ho špicluje soukromá detektivní agentura, kterou si najal původní majitel diamantů. Ty se však doslova vypařily, což Marsovi ale nevěří ani půvabná detektivka (snažící se ho naoko balit, což není s jejími "přednostmi" tak těžké... narážkam na velikost jejího poprsí je věnována podstatná část filmu ;), ani trojice muklů, kteří se mezitím dostanou na svobodu a honí Marse po všech čertech. Hrdina si vypůjčí peníze od sestřenice a chce odletět ze země, smůla se mu však lepí na paty čím dál tím víc - let je zrušen a on se musí bývalým kamarádům postavit tváří v tvář, aby očistil svoje jméno... kolikrát už jste tohle slyšeli? Hodněkrát, ostatně Naughty Boys se ani nesnaží vypadat originálně, mělo jít o odrazový můstek k Marsově sólové kariéře a proto tu všechno vypadá jako jemný odvar z klasických chanovek. Režisér Wellson Chin při svém debutu ale neměl tak úplně jistou ruku, občas nesedí střihy a pár záležitostí je brutálně zrychlených (což pozná i oko hardcore fanouška, navyklého na vyhazované framy v hongkongských bitkách). Že děj není žádný zázrak dávají ještě víc na odiv pouze průměrné herecké výkony, které nedovedou dostatečně vytěžit komediální potenciál snímku. Osvědčené persóny se objevují pouze ve vedlejších, opravdu maličkých rolích. Mars má sice super háro, ale pořád ještě je mnohem lepší kaskadér než herec. Což do jisté míry zachraňuje film, protože je na první pohled zřejmé, že v akčních scénách si všichni chtějí nějak ublížit. Bitka ve vězení leccos naznačí, to jak se nechá několik postav přejet válcem už není normální a finále ve skladu je ódou na to, jak během deseti minut zlámat co nejvíc kostí. Skladiště skutečně nabízí výkladní skříň padacích stuntů, pokud chcete vidět na kolik různých způsobů se člověk může rozsekat, tohle je ultimátní manuál. Škoda jen, že kaskadérské kousky trochu přebíjí choreografii, která je "pouze" průměrná. Naughty Boys mají ten 80s "feel good" faktor a bezesporu se tu najdou geniální okamžiky (scéna v detektivní agentuře), jenže jsou utopené v celku, který je scenáristicky i režijně až příliš chaotický. Wellson Chin vyrobil nevýraznou komedii s výrazným koncem (to skladiště vážně stojí za to). Čekat osmdesát minut na pár vynikajících kaskadérských kousků, ale může někomu připadat jako pěkná otrava. Vyzkoušejte si to sami. 60%

Před sebou mám prázdný papír a v hlavě mi vibruje tisíc myšlenek. Jak tuhle recenzi napsat a přitom vzkázat tomu chlapíkovi v kimonu všechno, co bych chtěl. Jak na nic nezapomenout, když ho možná vidím naposledy v podobné žánrovce? Fearless je snadný na pochopení, ale o to hůř se o něm píše bez zbytečného sentimentu. Mám nakoukanou celou Jetovu filmografii a hongkongské akční škole jsem věnoval pěkných pár let svého života. Fearless může být návratem, tečkou, ale i novým odstavcem tohoto specifického subžánru čínské kinematografie. Společnou rukou ho napsali zástupci tří generací - režijně "mladý" Ronny Yu, ve správný čas dozrálý Jet Li a veterán Yuen Woo-Ping, který se úcty za svoje zásluhy dočkal opravdu až na stará kolena (ale znáte to, lepší pozdě než nikdy). Fearless je příběhem mistra Hua Yian Jia (existuje víc přepisů toho jména), který žil v letech 1869 až 1910 a dokázal pozvednout čínskou národní hrdost do nečekaných výšin v dobách nejhorších, když ji začali oblézat Japonci a dokonce i západní národy, snažící se do čínských srdcí zasít nejen víru v Krista, ale i v hodnoty kapitalismu. Těmto nešvarům se však Fearless věnuje jen okrajově, v jádru se jedná o příběh jednoho člověka, jeho vývoj od nezkušeného mladíka po moudrého mistra. Žebříček životních hodnot je to, o co ve filmu kráčí. Hua si zpočátku myslí, že čest jeho rodiny se dá vybojovat v ringu, ale nakonec ho tvrdá životní lekce přesvědčí o tom, že ty pravé hodnoty leží úplně jinde. Fearless není klasická bezmozková akce, v rukou Ronnyho Yua se pozvolna odhaluje tklivé drama, ve kterém Jet Li vystřídá řadu hereckých poloh. Mnozí sice budou opět kritizovat povrchní herecké výkony a elementárnost celého snímku, ale o tom je celá čínská kinematografie, včetně oslavovaných wuxia filmů. Jednoduchost a čistota emocí je pro tyto filmy příznačná a tak se nelze divit, že Hua ve filmu projede po klasické smyčce osudu, kterou jsme už tolikrát viděli v jiných, žánrově příbuzných filmech. Hrdina se zkrátka musí zrodit z křivdy nebo tragédie, velké činy jsou podmíněny velkými oběťmi. Jakmile překonáte tahle klišé a najdete správnou cestu skrze flashbackovou strukturu filmu (Ronny Yu se do toho pustil s vervou, snad aby trochu zakryl elementární poselství, které film nabízí), objevíte nejedno překvapení. Zvlášť fanoušci Fist of Legend si přijdou na své i co se děje týče, protože Fearless působí nejen jako učebnicový příklad prequelu, ale i jako komentář, naznačující, že tehdejší verze s Chen Zhenem, ve které jde prvoplánově o krvavou pomstu, není vždycky tím nejideálnějším řešením. Jako by se mistr Hua omlouval za chování svého žáka, který rozpoutal ve Fist of Fury / Fist of Legend skutečné peklo na zemi. Katarze snímku tak do puntíku naplňuje Jetovo prohlášení o tom, že tenhle film by měl být poselstvím pro mladou čínskou generaci. Vás to zcela jistě nebude rušit, protože se jedná o poselství univerzální, ale přiznejme si to na rovinu, bez pádných argumentů a ostrých akčních scén by to bylo jako číst Svitky od Mrtvého moře... i vy na to čekáte už čtyři odstavce, takže... jaký je mistr Hua jako bojovník? Nejlepší z nejlepších. Nebudu teď vykřikovat, že Fearless má nejlepší kung-fu scény všech dob (mluvím o kung-fu, takže mi s Tonym vlezte na záda, nikdo ho nepomlouvá ;), ale na vítěze uplynulé dekády ho klidně pasuji. V úvodu vás Ronny Yu namlsá záběrem jako z Once upon a Time in China a v rychlém sledu (možná až příliš rychlém) následuje sestřih z onoho osudného turnaje v roce 1910, na kterém si to Hua rozdal s nejlepšími bojovníky celého světa. Jet Li je opět ve skvělé formě a Ronny Yu mu to kazí snad jen občasnými zrychlovačko-zpomalovačkami, které jasně odkazují k nedávnému datu výroby. O tom že už to není jako za starých časů vás také přesvědčí občas nepřesné dráty (příliš rychlé reakce na údery, nebo "trhnutá" letová fáze), ale to jsou jen drobná smítka na Pingově veledíle. Krom Jeta excelují i všichni ostatní bojovníci - Nathan Jones je tu opět za torpédoborce, kterého musí porazit malý Číňan, ale rozhodně předvede, že se umí hýbat. Svojí porci akční slávy si užije i Collin Chou (Ngai Sing), který ve flashbackových scénách ztvárnil Huova otce. Zdaleka nejlepší scénou filmu a momentem, ve kterém se celý snímek láme, je ultimátní souboj v restauraci, kde se Hua postaví tváří v tvář poslednímu neporaženému mistrovi ve městě. Emoce a atmosféra téhle sekvence vás vezmou o patnáct let zpátky, kdy byla hongkongská kinematografie na vrcholu svých schopností a dokázala fascinovat svět. Je příjemné, že všechno se dá, byť na krátký okamžik, přivolat zpět... už kvůli těm pěti minutám se vyplatí na Fearless zajít a připomenout si, jak opojné to tehdy bylo. Samozřejmě nechci celý snímek redukovat na pár okamžiků extáze, ale nemůžeme si nalhávat, že snímek je bez chyb. Jsem docela zvědavý na avízovanou 150 minutovou verzi, ale obávám se, že by Ronny Yu musel kouzlit, aby jí dokázal vdechnout rozumné tempo. Už při Huově dobrovolném exilu, někdy ve dvou třetinách stopáže, se film dostává do stavu, který si nebezpečně zahrává s divákovou trpělivostí. A nejde o to, že by se v tu chvíli na plátně nebojovalo, ono se tam v podstatě neděje nic a divák musí počkat, až se hrdina psychicky zocelí prací na rýžovém políčku. Trochu laciného popotahování však lze bohorovně prominout, protože snímek nakonec nabízí důvod k zamyšlení i náročnějším divákům, kteří obyčejně jakkoliv vypiplané akční scény přehlížejí se zoufalým odfrknutím a čekají na sebemenší záminku, jak podobnému filmu srazit vaz. Fearless sice není Tygr a Drak, ale rozhodně není hloupý a snaží se. Osmička v tomhle případě může znamenat, tváří v tvář velkému hypeu, mírné zklamání, ale nenechte se zmást řečí čísel a rozhodněte se podle toho, jak na vás působí text. Osobně si Fearless zařadím do poličky hned vedle Fist of Legend a až budu mít zas jednou chuť na nějakou pecku s čínským lidovým hrdinou, budu přesně vědět, kam sáhnout. U Jeta je výběr hodně široký - Wong Fei-Hung, Fong Sai-Yuk, Chen Zhen, Hung Hei-Kwun... Hua Yuan Yia se mezi nimi rozhodně neztratí. 80%

Po několikaletém harcování světem báječných hongkongských filmů už by člověk ani nečekal, že narazí na nějakou perlu, která mu dosud unikala. Svět velmistrů bojových umění je však obrovský a tak se občas stane i zázrak. Tenhle se jmenuje Prodigal Son a jde o jeden z posledních "old-school" filmů. A nutno dodat, že také o jeden z nejlepších. V době, kdy se hongkongská kinematografie od tradičních kung-fu filmů odvracela, se Sammo Hung rozhodl natočit film o legendě Wing Chunu Leung Yee-Taiovi... Hlavním hrdinou snímku je však Leung Jan (Yuen Biao), mladý frajírek, který si o sobě myslí, že je největším mistrem bojových umění na světě (nebo alespoň ve městě ;). Vyhrál bezpočet zápasů, ale důvodem nejsou jeho schopnosti, nýbrž bohatý tatínek, který potají podplácí všechny bojovníky, aby náhodou synovi neublížili. Krutou pravdu Leung Jan okusí až když se utká s členem hostující čínské opery, Leung Yee-Taiem, mistrem Wing Chunu. Leung Jan postupně zjišťuje, že mu všichni lhali a že by ho v souboji porazila i devadesátiletá trhovkyně. Zbývá mu jediné, přemluvil Yee-Taie, aby ho vzal do učení. Yee-Tai však nehodlá učit nikoho a neobměkčí ho ani Leung Janova vytrvalost... Osud však oběma přichystá pár překvapení a i Yee-Tai zanedlouho potká sobě rovného protivníka. Prodigal Son je všechno, jen ne učebnicový "old-school" film - zpočátku by se sice mohlo zdát, že se dějová kostra odvíjí podle předem vyjetých kolejí o zradě, pomstě, tréninku a nadupaném finále, ale scénář filmu vás překvapí hned po úvodní patnáctiminutovce, když se zvrhne v něco "mnohem serióznějšího" a vy sledujete vrstevnatý příběh velmistra, jehož umění se stalo prokletím a jeho žáka který ve finále poznává těžký úděl, který po svém učiteli zdědil. Ne, Prodigal Son není až takové drama, humorné scény výtečně odlehčují celý děj (a u některých se opravdu nasmějete), jen jsem chtěl zdůraznit, že "old-school" filmy nemusí být vyráběny podle jedné formy a občas mohou překvapit fortelným příběhem. Prodigal Sonovi se to daří na jedničku a je to i zásluhou kvalitních hereckých výkonů - Lam Ching-Ying v roli Yee-Taie sice bez obočí vypadá jako neúspěšný absolvent požárního výcviku, ale předvádí bezchybný výkon jak po herecké, tak fyzické stránce. Dvojice kamarádů z Opery - Yuen Biao a Sammo Hung mu zdatně asistuje a hvězdné herecké obsazení doplňuje Frankie Chan. A všichni mají plné ruce i nohy práce, protože Sammo Hung šlápnul pořádně na plyn a navíc si nechal s choreografií poradit od pravých Wing Chun mistrů. Souboje jsou bleskurychlé, pády ultratvrdé a modřiny byste nespočítali ani s kalkulačkou... Vrcholem však zůstává finální souboj, který je nevyhnutelnou hříčkou osudu, velkolepou pointou celého příběhu a jednou z nejbrutálnějších akčních scén všech dob. To všechno v jednom... tak by se dala popsat nejen tahle scéna, ale i celý film - najdete tu příběh, který chytne HK fandu za srdce, od plic se zasmějete při výstupech Sammo Hunga a při bojových scénách budete napětím zadržovat dech. To je snad dost na to, abyste se rozhlédli a začali Prodigal Sona hledat. Nenajít ho by byl velký hřích, tak se snažte... 90%

Zas jedna klasika, která by spravila náladu i mrtvole. O Invincible Armor byste ostatně měli vědět, píše se o něm v každé učebnici jako o zahřívacím kole před Drunken Masterem. Natočil ho Ng See Yuen, s Yuenem Woo-Pingem na postu choreografa a úspěch, který film vygeneroval později vedl k založení Seasonal Films. V hlavní roli Invincible Armor se objevuje Hwang Jang Lee jako zlotřilý ministr Cheng, který ovládl styl železného brnění a orlího spáru, což je takřka neporazitelná kombinace. A vzhledem k jeho nekonečným ambicím, to pár lidí odnese, jmenovitě konkurenční mistr, který je jednou z mála překážek, které Chenga dělí od postu nejvyššího. Chtěl by vládnout celé Číně. Navleče tedy vraždu na vysoce postaveného oficíra, jenže... to je jeho první chyba. John Liu je totiž kung-fista jako trám a navíc trénoval u Doriana Tana, což znamená, že jeho taekwondistické kopy poznáte na sto honů (alespoň jim to s Hwangem dobře notuje ;). Na příběh kladl Ng See Yuen asi stejný důraz jako na autorská práva (hudba je kompletně vykradená z jakéhosi italského westernu a její originálnější část připomíná kouzlení se zvukovými efekty z ponorkových filmů), hrdina je na útěku a za rohem vždycky někdo vykoukne, aby mu rozbil hubu. Pokud ovšem do rolí těhle vedlejšáků obsadíte např. Coreyho Yuena, Yuena Biaoa nebo Yuena Shun-Yeeho (ano, taky jsem si všiml, že je tu nějak moc Yuenů ;), máte postaráno nejen o zábavu, ale také špičkovou choreografii. I když je to tradiční fázování, probleskuje tu Pingova kreativita všemi směry a hlavně se tu proklatě vysoko kope, Hwang Jang Lee se samozřejmě nenechá zahanbit a skutečně vypadá neporazitelně. Tedy alespoň do chvíle než hrdina objeví v jedné vesničce rodinu, která praktikuje železný prst, protitechniku, která umí železné brnění zlikvidovat. Přemýšleli jste někdy odkud má Quentin tu techniku "krátkého úderu" pro případ, že by vás někdo zatlouknul do rakve? Železný prst funguje na stejném principu. Inu, krade se všude. Každopádně se na to příjemně kouká, což pro mne osobně bylo překvapením, po několika stále stejných old schoolech od Shaw Brothers je Yuenovic dílko příjemným osvěžením jak po stránce bojové, tak dějové. Nikdo si tu na nic nehraje, děj není protahován srdceryvnými dramaty (naopak, jakmile si hrdina někam sedne, hned mu někdo skočí na záda a chtěl by se prát) a herci jsou docela sympatičtí dokonce i Hwang, kterému "paimeiovský" make-up sluší o poznání lépe než Phillipu Koovi. A... to všechno samozřejmě berte buď s velkou nadsázkou, pokud old schooly nesnášíte, nebo naprosto vážně, pokud už jste si zvykli na analogii s drcením slepičích vajec, kdykoliv někdo někoho kopne do rozkroku nebo na dlouhé úvodní pasáže s vysvětlivkami jednotlivých stylů (v tomhle případě je to ale docela poučné). A pak samozřejmě anglický dabing, Hwang Jang Lee evidentně vždycky vyfasoval toho nejhoršího dabéra. Ale takový už je život a nikdo nemůže popřít, že i přes tuhle divoce pokřivenou fasádu má Invincible Armour svoje kouzlo pro všechny fanoušky bojových filmů. A ponaučení na závěr: Dávejte si pozor na svoje vitální body. 70%