Upír

Pomrkávání na diváka, jak by vypadala postava Hamleta, kdyby nebyla nesnesitelně nerozhodná a šla si za svým a dělala svoji práci. Velmi rozporuplný film, který na jednu stranu zobrazuje severskou mystiku a zbožštění přírody, které bylo pro člověka 9. století reálnější než naše vnímání skutečnosti, ale na druhou stranu pro toto zobrazení používá umělecké vyjádření, které se pohybuje na hraně kýče. Děj pohlcuje motiv pomsty a osudu, neumožňuje výraznější rozvoj postav a film tak dostává možnost fungovat na symboličtější rovině jako postmoderní přetvoření Hamleta s návratem k jeho severským kořenům. Avšak dílo v tom není důsledné a v rámci scénářem vytyčeného pole postrádá konzistentnost. Střídají se tak úžasně nasnímané scény (např. souboj v mohyle, kde se půvabně prolíná nadpřirozené se skutečností), které však končí pointou jak z questu počítačového RPG nebo přehnanou likvidací nepřátel jedním mužem bez hlubšího symbolického významu. Zajímavá je role křesťanských otroků, kteří tvoří velmi nenápadný protiklad pomstou protknutého náboženství seveřanů a jejich pasivita a útrpnost je na konci filmu vlastně hluboce odměněna.

Nádhera! Chybí mi šestá hvězdička. Téma osidlování Západu, které je žánrově tak známé a vlastně provařené, že se v posledních letech stává spíše kulisou jiných příběhů, tvoří v 1883 hlavní námět. A Taylor Sheridan se ho viditelně nebojí. S tolika drobnými ozvláštněními, s takovou neskutečnou živostí a hloubkou snad všech postav, s precizností vystavěného příběhu nutí diváka putovat prérií s ním. Dílo, které oživuje trochu zapomínaná témata svobody a krásy přírody ve spojení s její krutostí. Dílo, které je protkáno lidskou zvůlí i dobrotou, prolíná se jím motiv smíření a v neposlední řadě také umírání. Pomalé tempo sbližuje s postavami, dává vyniknout dramatickým scénám a zvratům a připomíná dobu, kdy člověk činí zásadní rozhodnutí, na kterém závisí jeho život, ale výsledky se nedostavují v horečných milisekundových událostech pádících po sobě. A krok po kroku, díl za dílem, se blíží vozy s osadníky horstvu v pozadí. A my, diváci, chycení všemi uměleckými pastmi autorů, ani nevíme jak, nakonec putujeme s nimi. Tak pohlceni, že se s nimi nakonec jen těžko loučíme.

Vzdávám po prvním díle. Asi rozumím tomu, že anime má nějaká vnitřní pravidla, ale kombinace vřeštících postav a trhaných frenetických záběrů mi úplně zabíjí požitek z děje nebo vybudovaného druhotného světa. Navíc mám v tomto případě za to, že zrovna způsob vyjádření jednání postav a jejich emocí jsou spíše neschopností kreslíře než žánrovými omezeními.

Vzdávám to v pátém dílu první série. The 100 jsem si vybral, neboť to mohl být ten typ epizodního díla, kde má člověk radost ze zajímavě vystavěného druhotného světa a z jeho objevování. Nedělal jsem si iluze o vybudované zápletce či vývoji postav. Nečekal jsem však, že vyslovená blbost všech postav, které se točí jak na vějičce svými emocemi bude tak nesnesitelná, že druhotný svět člověk ani vnímat nedokáže, protože jej všechny scénáristické kličky a otřesné dialogy prudí. Vybavuji si, co mě vždycky těšilo na Dvou letech prázdnin od Julese Verna - tlupa mládenců/dětí je vydána na pospas nehostinnému prostředí a v nebezpečí se nakonec musí semknout a rychle dospět. Činit závažná rozhodnutí, učit se vycházet spolu, racionálně jednat atd. Naopak v The 100 jsem dostal bandu debilů, kteří po vystřelení na zem se stali ještě většími debily. Nerozumím tomu, proč by se někdo v jakémkoliv věku chtěl dívat, jak všichni máchají rukama, s agresivními výrazy se blíží k tváři druhých, chovají se jako idioti, pak se diví a tak pořád dokola...

Je dobře, když dovedně vystavěná detektivka s perfektní atmosférou i lokací skrývá ještě něco navíc. V případě Wind River je to motiv opakování a smíření. Na základě historického stigmatu a role indiánského obyvatelstva ve společnosti se rozehraje příběh, který je ve vyprávění opakováním zkušenosti hlavního hrdiny z minulosti. Zároveň vyprávění slouží v další rovině jako motiv opakování křivd na původním americkém obyvatelstvu. Ač by mohlo ve filmu lehce jít jen o vyřešení případu a symbolické napravení nespravedlnosti, zásadní je pro ozvláštnění pojetí stopařovy postavy jako průvodce zármutkem. Jeho role umožňuje diváckou katarzi, a to i přes brutalitu a velmi pohlcující napětí. Slouží k tomu vedlejší dějová linka s bratrem oběti, která se uzavírá úplně na konci děje a oproti samotnému zločinu a jeho vyšetřování jako jediná není úplně doslovná. Moment naděje a vysvobození z cyklu zla a násilí posouvá Wind River k hlubšímu a zapamatovatelnějšímu zážitku.

Název filmu je vodítkem pro jeho pochopení jen částečně. Přímými analogiemi je, že stejně jako na prvním zastavení křížové cesty se hned na začátku hrdina dozví rozsudek smrti. Na jeho poslední cestě je zkoušena jeho víra, klopýtá po ní, a přes obtíže směřuje ke smíření a odpuštění. Avšak jeho cesta je lemována oproti cestě Krista panoptikem hříchů, které jsou často vtěleny do jednotlivých postav. Chamtivost v podobě Dylana Morana je obzvláště povedená, můžeme pokračovat Chtíčem (Marie-Josée Croze nebo policejní komisař), Pýchou (Isaach De Bankolé), Hněvem (branec), Závistí (hospodský před rvačkou) a Leností (spisovatel). Nestřídmost se ukazuje hromadně při scénách hospody a lásce Irů k alkoholu. Hříchy pak doplňují pohledy na různé podoby nedostatku víry (doktor ateista x nevěřící kněz x sebevražedná dcera) a gradují, když všichni stojí před kostelem. Bohužel film netvoří provázaný celek. Ono vykreslené panoptikum hřešících Irů a cesta kněze jsou dva zvláštní světy, mezi kterými není logická spojnice. Analogie a s tím spojený umělecký dojem z kalvárie kněze není úplná, panoptikum hříchů zase není samo o sobě přesvědčivé. Není to plastický obraz současného irského venkova, ale není to ani uvěřitelný obraz kněze hledajícího víru, snímek zůstává někde mezi tím a divákovi tak zůstane po delší době v mysli spíše roztříštěný dojem panoptika bizarnosti, než konkrétní katarzní moment.

Jednostranně zaměřený film, jehož největším nebezpečím je předem zaujatý postoj diváka. Pokud však přistoupíme na tematizaci a názorovou vyhraněnost, vznikne v mimoestetické hodnotě tohoto díla skrze jednotlivé situace velmi zdařilé zrcadlo současného konzumního světa a automatizace života. V tomto zrcadlení se nachází nejsilnější stránka filmu, naopak jej sráží několik vyprávěcích kliček. Příkladem jest zvláštně uzavřená linka s univerzitou, v konečném důsledku popírající vyústění vztahu k matce, a hlavně kýčovitý konec. Kde naopak jednostrannost chybí, je vývoj postav. Což je pochopitelně dobře, obzvláště je to patrné v roli Viggo Mortensena, kde musí postava volit mezi vlastním přesvědčením a láskou k dětem. Tento motiv se několikrát opakuje, ale umožňuje divákovi pokaždé nový, mírně proměněný, pohled na jednání hlavní postavy, což je povýtce hlavní dramatický prostředek vyprávění. V rámci vyznění celého filmu je pak velmi důležitý motiv vyrovnávání se smrtí a vnímání smutku. I v tomto film relativně běžné téma ozvláštňuje pojímá odlišným způsobem, než na který je divák americké kinematografie zvyklý.

Jak mi Jackson ukradl a do kýče proklel Hobita, tak mi Abrams navrátil víru v to, že stále můžou být na filmovém plátně druhotné světy, do kterých je radost se vracet. A ze kterých se navíc člověku vůbec nechce pryč.

Velmi příjemné překvapení. Zdá se, že se konečně od doby Moskalykova Dobrodružství kriminalistiky a Četnických humoresek urodil dívatelný český kriminalistický seriál. Skoro jsem v pokušení pro absolutní hodnocení, ale bohužel série trpí neduhem naší malé zemičky – nedostatkem dobrých filmových herců. Je zvláštní, jak rozdílné výkony se v jednom díle mohou objevit – chvílemi je člověk příjemně překvapen výkonem neznámých epizodních herců, zároveň vzápětí zaskočen nějakou hereckou botou do té doby dobře hrající hlavní postavy. Třeba se však mýlím a je to složitá hra s diváckým očekáváním, kdy napětí není jen součástí děje ve fikčním světě, ale zasahuje přímo diváka, neboť ten úzkostlivě očekává, zdali hercovi jeho výstup vyjde či nevyjde. Jak už to u dobrých seriálů bývá, o herce nakonec ani tolik nejde, filmové dílo totiž stojí a padá se svým scénářem. V tomto případě asi u nás nejlépe těžícím ze skutečných případů. Realismus není jen uměleckou berličkou pro dojem autentičnosti, ale může obsahovat i zvláštní hodnotu fungující samu o sobě, která se však do celkového hodnocení díla nakonec promítá. Považuji za důležité, že v Případech se důraz od módní pseudovědecké kriminalistiky přesouvá zpět k výslechové místnosti a jí předcházející mravenčí práci. Tvůrci diváka neobtěžují s nutným dovysvětlováním, tak otravným u mnoha amerických děl, nehrají ani na efekt překvapivých zvratů. Dojem autentičnosti pak podtrhuje moudré rozhodnutí autorů, nezaměřovat se zbytečně na příběhy samotných postav, což je vůbec běžný neduh podobně zaměřených seriálů. Zajímavé je srovnání s asi absolutní špičkou žánru – se seriálem The Wire. Ten však používá poněkud odlišné umělecké prostředky, působí konzistentněji, více se věnuje postavám a jejich funkci v jednomu provázanému případu. Umělecký dojem u něj vychází nakonec spíše z celku provázané série, než z aspektů v podobě jednotlivých epizod, jak je tomu u Případů 1. oddělení. Není však náhodou, že v obou seriálech za scénářem stojí člověk s osobní zkušeností v policejní práci! Jsem zvědav, zdali vysoko nasazená laťka vydrží i pro další sérii.

Caligula může kladnou hodnotu obsahovat ve dvou aspektech: Za prvé ve filmovém projevu Malcoma McDowella a za druhé ve vytvoření fikčního světa, který ukazuje jak by to vypadalo, kdyby všemu jednání vévodil chtíč a absolutní svévole. O historické hodnotě filmu nelze ani v nejmenším mluvit, celý prostor před kamerou bohatě zaplněný umělými kulisami jen ukazuje na motiv zpupnosti a nevázanosti, historickou akurátnost postrádá v podstatě vše. Je nakonec vcelku jedno, zda by se film odehrával zrovna v antickém Římě nebo kdekoliv a kdykoliv jindy – autorovi se však hodilo použít část naší minulosti, o které máme jen kusé zprávy a o skutečném Caligulovi v pramenech jen značně subjektivní výpovědi a tvůrce filmu tak mohl aspoň vytvořit jakési povrchní zdání minulosti. Bohužel na takto monotónní film s jednoduchým motivem skutečně není třeba dvou a půl hodin, stačil by vše vyřknout v pětiminutové skeči. Toto filmové dílo je tak jen dlouhou a zvrácenou nudou s jednou vévodící a všepohlcující myšlenkou.