Pohrobek

Nejpřímočařejší irvingovský film. Z toho bohužel vyplývá - též nejslabší, samozřejmě, že ne herecky ani scénářem, ale bohužel mi tady nikdo nevymluví, že výš než na nadprůměrný doják pomýšlet nemůže. Film mi byl čím dál tím více nepříjemný zvláště tím, že se jednoduše nedokáže vyhnout "hlubokým" proklamacím a vtíravému životnímu moudru nové generace, co se týče životní morálky, a starým "laskavým" pravdám v podobě "humanitně vyspělých" postav. Je to škoda, snad kdyby se byl Irving držel zpátky a nesnažil se získat slávu i na filmovém poli.

Náhodou velkorysejší příklad béčkařské produkce s celkem "solidně" zahranými a hlavně dobře rozlišitelnými charaktery, slušnou porcí likvidačních akcí i efektů. Jednoznačně kravina, ale kvůli rozdělení kategorií to odpad být nemůže.

Samozřejmě : klasika. Tenhle humor však nesedí zrovna každému. Převážně jde o roztomilé sexuální narážky včetně závěrečného "prádelního poselství". Díky zvoleným mužským představitelům to však vypadá, jako by se film sám řadil spíše k britskému stylu. Mně takovýto styl vyhovoval, i když k vyloženému popukání to už zase nebylo.

Komunistické, prorežijní seriály trpělivě líčící to, jak jednotlivé profese přispívají k budování socialismu, mě naštěstí nezasáhly nijak nepříjemně, a proto si jimi občas celkem rád připomenu to, jak to vypadalo, když ne ve skutečnosti, tak alespoň v televizi, v době, kdy režimu pomalu, ale jistě docházel dech.

Odpad by si to zasloužilo už za svůj námět, potažmo název. Kdyby se jednalo o něco o trošičku kvalitního, bral bych to jako drzou ironii, ale situovat tyhle bulharské velkofilmy do tak klasického prostředí, jakým je Orient expres? Nejvíce se asi člověk nasměje na vídeňském nádraží u skupinky tancujích Jihoslovanů či čeho. Znám kupu vídeňských nádraží, ale na kterém z nich zakotvila tahle lokálka tentokrát, mně asi navždy zůstane záhadou, protože toulat se po balkánských brownfields se jen tak neodvážím.

Víc bych od jakéhokoli Irvinga a jeho zfilmování nikdy nečekal. Tedy: zdánlivě trefné a analytické, ve skutečnosti nic než efektivní, jednoúčelné a důvodně neuchopitelné, ne že by to něčemu až tak vadilo, protože na tenhle film se podívám pouze kvůli trochu rozporuplným pocitům, ale většina asi čeká víc. Avšak vůči jiným zfilmovaným verzím nejrůznějších sourozenců to má tu uměleckou výhodu, že si něříká o většinovou pozornost a chybí většina klasických známek masové podbízivosti.

Od podivné smrti svého otce žije jedenáctiletý Jed (Jon Paul Nicoll) sám se svou matkou Elizabeth (Morgan Brittany). Tato zvěrolékařka je členkou spolku, jenž chce všemi prostředky chránit nedotčenou krajinu daleké Aljašky. Elizabeth vlastní psa, který byl nalezen zraněn v opuštěném iglu a vše nasvědčuje tomu, že se jedná o zvíře s podivuhodnými schopnostmi, nejen pro své jméno Spirit... Pěkná splácanina: fantasy + tajemno + ekologie. Alespoň tu zbývá pár zajímavých pohledů do krásné aljašské divočiny.

S dějem se zdržovat nebudu, určitě to Prima jednou uvede a z názvu je jasné, o co asi tak může jít. Nicméně, od jedné z nejprominentnějších německých režisérek Ilse Hofmann bych takovouhle slabotu nečekal. Herecké obsazení je také slušné: Heiner Lauterbach si pak s sebou doslova přinesl teprve dvouletou dcerku Mayu, která tu zahajuje svoji kariéru. Ze známějších herců se úplně neshodila Edith Hancke, to je ale asi tak všechno.

Nejspíše jakýsi magazín zabývající se populárními tématy souvisejícími se současnými ožehavými, hojně diskutovanými problémy, jenž měl v Británii pořádnou tradici i díky veřejnoprávní BBC. Sledoval jsem ho poměrně často, teď jaksi vázne. Poslední díl byl extra srandovní a dokumentoval koneckonců dost známý a zajímavý případ: David Reimer se narodil roku 1965, nehodou přišel o penis a rodiče pod vlivem známého vědce Johna Moneyho se z něj rozhodli vychovat holčičku. Teorie zněla, že chromozóny u kojenců nehrají roli, a nyní Brenda Reimer sloužil(a) chvíli jako důkaz tohohle tvrzení. Avšak příroda zvítězila, a to dost nemilosrdně. Po letech beznadějného hledání svého místa ve společnosti a nejrůznějších operací si David vzal v 38 letech život.

Jestliže se někdo objeví v takové kupě nefalšovaných komedií, jak to stihnul učinit Arnold, trochu toho komediálního talentu v něm být asi musí. Možná je ale pouze úžasně tvrdohlavý a nepoučitelný, kdo ví! Mně osobně se Arnold " na vážno" a Arnold sebeparodik zamlouvají asi tak stejně.