major.warren

Nejzářnější příklad "absolutního filmu," povýšený sugestivním Macháčkovým komentářem a Fišárkovým fantasmagorickým střihem. Z rádoby rutinního dokumentu, původně koncipovaného pro italskou televizi v rámci cyklu "Evropská města," dokázala Věra Chytilová vytvořit komplexní audiovizuální esej o Praze, jejím historickém významu i nevyjevených pravdách, běžně skrytých pod závojem společenského soužití. Chytilová měla jako tvůrce tu úžasnou vlastnost, že svou ze široka pojatou reflexi stavu věcí (věčné kladení si otázky "pRRRoč?"), dokázala (povětšinou) prodat divákům s takovou intenzitou, že její dílo nelze ignorovat. "A smrt je zlo, seznali Bohové. Však kdyby byla krásná, též by umírali." (Sapfo z Lesbu)

Neskutečně silný film, založený na absolutní autenticitě stylu, který zaujme absencí tradičních filmařských podpůrných berliček (hudba, střih, jízda kamery). Obrazem dobrého i zlého, co je v lidech zakořeněno i čemu podléhají, a černočerným humorem připomene snímek ranou Formanovu tvorbu, zejména v její reflexi fenoménu člověčenství. Pan Lazarescu jako by z oka vypadl všem těm tragickým hrdinům napříč věky, padajícím z jedné kaluže do druhé, budícím opovržení a předsudky již z dálky a jen marně hledajícím zastání: s výjimkou strážných andělů, kteří o ně oddaně projevují zájem a dovolávají se jejich práv (sestřička doprovázející pana Lazaresca). Nikoliv Božská, nýbrž přívlastek Lidská by si tato komedie moderních věků zasloužila.

Pátá pečeť patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu i nejsvéraznějšímu, co jsem dosud v kinematografii poznal. Je to psychologická hříčka z období druhoválečného Maďarska, která střídá groteskní momenty s těmi mráz nahánějícími. Celé je to neskutečně chytře napsané (některé pasáže mi bohužel kvůli rychlému sledu anglických titulků unikly), výborně zahrané a režijně nesmírně atraktivní; do paměti se mi vryla zejména úžasně napínavá vnitrozáběrová montáž na jednotlivé tváře, kdy protagonisté zaregistrují zvenčí blíže nespecifikované zvuky, po nichž následují výstřely. Kamera se v rozprávacích scénách (cca polovina filmu) kroutí jako had a její pohyb je chvilkami prošpikován údernou salónní melodií. Ústřední čtveřici tvoří zajímaví aktéři, jejichž nevinné popichování o morálce se v závěrečném stání posune znenadání do kruté reality, v níž se postavy octnou před ničivou zkouškou. Otázka možnosti volby, zda "být či nebýt" za cenu úpadku mravní identity - v tomto případě dokonce dvojího úpadku: jednak ze strany bitého, který je ranou ponížen, jednak ze strany toho, kdo mu ránu uštědří - vybízí v posledních okamžicích filmu k širokému poli interpretací.