Tanmut

Příběhy pod taktovkou Alana Grinta byly nejlepší. Paul Annett nedokázal v žádné ze svých epizod pořádně udržet napětí, možná proto už pozdější řady Sherlocka nerežíroval, což bohužel platí i pro prvního jmenovaného.

Skvělá zábava plná zvratů, zkratů a parádní akce. Narozdíl od své starší sestry Zkurvené noci (ty filmy jsou v mnoha ohledech identické) je Nula výtečně vypointovaná, charaktery nejsou tak šablonovité a herci toporní. Alice Eve byla rozkošná a já se bavil od začátku do konce. Nelze nedoporučit.

Na Holmesovu metodu řvaní do vodopádu si nevzpomínám. Znázornění bitky na mě působilo komicky, ovšem následující scéná byla efektní. Záběry na krajinu rovněž. Bohužel se tvůrcům do této epizody nepodařilo přenést tísnivost povídky.

Díky této epizodě mi došlo, co parodovali Cimrmanovci ve hře Vražda v salónním coupé Trachtovou metodou usilovných dřepů. Zakomponování Moriartyho položilo základní kámen pro Poslední případ, poslední díl série. Stejně by mě zajímalo, jak by případ řešil Eric Cartman.

Záhada Brooke Street. Domácí pacient ukazuje vcelku zajímavou možnost investování, i to jeho "Nikdy nevěřte bankéři, pane Holmesi" dojde pointy. Snový výjev i scéna s oběšením, obojí působí velmi sugestivně.

Ten vlak zářil jako by mířil do pekel. Bratři Holmesové svižně dedukují. Mycrofta jsem si nepředstavoval tolik sešlého, přesto byl zahrán výborně. Velmi akční díl s několika až naturalistickými okamžiky a bez morální katarze.

Pohádka o princezně ve věži, kterou střeží zlý drak, v zámku, který střeží zlý a hladový pes. Na rozdíl od pohádek nesledujeme putování prince, ačkoli závěr je podobný.

Příliš mnoho náhod jsi, Arthure, do této, synku, vánoční povídky zakomponoval, dobrý. Adaptace předčí povídku.

I přes mdlý děj se z filmu sypou hrsti originálních (občas sice trochu vyčpělých a fousatých, neb později vykradených) vtipů, gagů a absurdních scén (výhled oknem na Toronto(?), tunel z vězení do New Jersey). Prostředí a zápletka nemůže nepřipomenout Haló, Haló! Val Kilmer jako rocková hvězda exceluje (výstup na večeři a koncert jsou famózní), v hrdinovi odboje se herecky moc nenašel, což kompenzují jeho francouzští kolegové ve zbrani. Jako film slabší, jako parodie parádní.

Na začátku prvního dílu polovina věcí vybuchne, ne najednou, postupně. Celé to dělá bum, prásk a všechny ty bouchací zvuky, všechno hoří a všichni ječí, jsou od krve, křičí o záchranu. Nemít to puštěné jako kulisu, vypnul bych to, tyhle epické exploze lochtají mou bránici. Když hoch od federálů dostane srdceryvný pokyn "Běž zkontrolovat svou rodinu," běží jako o život (epická hudba) a zastaví se u televize... a pak jsem se odrovnal smíchy u hořící Eiffelovky. Skoro každý díl nabízí nějaký dojemný příběh, jak budoucnost ovlivnila přítomnost, a mnohdy neoriginální a nepříliš důmyslné vedlejší zápletky, které vyplňují většinu stopáže, takže hlavní linie plyne velmi pomalu, až stojí. Od sedmého dílu seriál pozvolna nabírá tempo, vedlejší linie jsou vyprávěny ve zkratkách, zamrzí jen velký počet scenáristických berliček, místy zcela nelogické jednání postav a to, jak jsou na sebe všichni kurevsky milí. Od dvojepizody tempo graduje. Jako nejsympatičtější se mi vyprofiloval charakter fyzika Simona Campose. A linie s Japonkou a chirurgem byla prostě dojemná.