Necrotongue

Po chabém začátku se pátá sezóna ubírá správným směrem. Dexterův život je ještě hektičtější než kdykoliv předtím, bavilo mě sledovat jeho tanečky mezi prací, synem a koníčkem, ale ani na oddělení vražd mi nehrozila žádná nuda, takže jsem nad výslednou známkou nemusel váhat.

No, měl jsem na vybranou. Mohl jsem snížit hodnocení první epizody a třetí dát čtyři hvězdičky, nebo ponechat tři kousky prvnímu dílu a tady hodnotit za pět. Rozhodl jsem se pro druhou možnost, protože jsem se velice dobře bavil a závěr byl velice vydařený.

Přestože se Astor ze všech sil snažila nahradit svou matku v mém žebříčku nejotravnějších jedinců, byl jsem s epizodou vcelku spokojen. Děj zase trochu ožil, Dexter si konečně našel nějaké odreagování a i na okrsku se zase začalo pracovat, takže jsem se měl na co dívat.

První epizodě páté sezóny jsem víc jak tři hvězdičky udělit prostě nemohl. Dívám se na seriál o sériovém vrahovi, který kromě občasných výbuchů vzteku postrádá emoce, a najednou je tu díl, u něhož mám pocit, že jsem Dexter. Všichni vzdychají nad Ritiným krutým osudem (hlavního antihrdinu nevyjímaje), zatímco mě flashbacky zčásti nudily a zčásti otravovaly. Jediným opravdovým pozitivem byla změna dabingu, kdyby přišla dřív, možná by mi Rituš nelezla tolik na nervy.

Ze všech čtyř sérií mě právě tato bavila nejvíc, důvodem byla určitě postava Arthura Mitchella, John Lithgow zase jednou naplno rozjel svůj talent skvěle zahrát vážně psychicky narušené individuum. Zaujaly mě ale i Debřiny exkurze do rodinné minulosti a Dexterův pokračující vnitřní boj, na druhou stranu mě dost otravovaly peripetie kolem vztahů na pracovišti, situaci ale naprosto zachránila jedna dobře mířená smrt, to byla úleva...

Tvůrci výborně zvládli i samotný závěr čtvrté sezóny, co víc bych si mohl přát? Oficiální policejní vyšetřování a Dexterův lov se pěkně provázaly, Dexterova temná minulost se konečně dostala na světlo a jako bonusový dárek mi tvůrci přidali rozloučení s nejotravnější figurou celého seriálu.

Je zajímavé sledovat, jak s každou další epizodou stoupá napětí i míra nejistoty. Ani nemusím říkat, že jsem se opět skvěle bavil při sledování oficiálního i Dexterova přísně soukromého vyšetřování. Arthurovo pátrání po Kyleovi Butlerovi mi navíc silně připomnělo film Terminátor.

Jak už jsem si u epizod čtvrté sezóny zvykl, nehrozila ani tentokrát nuda nebo umělé, bezobsažné natahování děje. Příběh měl znovu velmi slušné tempo i skvělou atmosféru, a přestože jsem díl neviděl poprvé, užil jsem si slušnou porci kvalitně vystavěného napětí.

Krocani byli o tomto Díkůvzdání obzvláště vypečení, Dexterovo odhalení tajemství rodiny Mitchellů přineslo své mrazivé momenty, a přestože se u mě už nemůže dostavit moment překvapení, protože jsem už seriál před lety viděl, finální: "Ahoj, tati.", mělo i tak svou sílu.

V komentáři k předchozímu dílu jsem chválil Johna Lithgowa za jeho Arthura Mitchella, tentokrát dostal víc prostoru a výsledný dojem byl ještě o něco lepší. Nápad s výletem do Tampy příběhu určitě prospěl, při dění na okrsku jsem se taky nenudil, takže pět kousků bylo určitě na místě.