J*A*S*M

Filmařskými kvalitami nepřekvapivě někde na úrovni východoněmeckýho porna, když se zrovna neděje žádnej "humáč", tak je to až srandovní. "Humáč" je to nicméně nadstandardní, takže kdo si na tomhle subžánru ujíždí, bude spokojenej. Ale zas není třeba předstírat, že se jedná o něco mimořádného, nebo že film obsahuje víc kvalitních věcí než gore (třeba scénář a kameru, hahaha!). Jakékoli úvahy o tom, že Trauma seriózně reflektuje, co s duší národa udělal Pinochetův režim, jsou pak vyloženě úsměvný. Pro tvůrce je ten motiv jen fíkovým listem, skrývajícím fakt, že chtěl natočit primitivní primitivnost. O čemž naopak jednoznačně vypovídá fakt, že když mu ve filmu vystupují dvě lesbičky, bude lesbický sex nejpozději ve druhé scéně a bude z něj vidět všechno. Inspirace skutečnými událostmi pak patrně začíná a končí u toho Pinocheta, popřípadě u toho, že v Chile někdo někdy někoho znásilnil. Některá rozhodnutí postav v druhé půli stopáže jsou totiž z ryzí hloubi fantazie. 5/10 a to jsem ještě hodnej.

Tyvole, jako hezký sluníčkový propagační videjko pro fanoušky to beru a nic proti tomu nemám. Ale snad nemusí mít sluníčkový propagační videjka dvě hodiny a nemusíme je označovat za dokumentární filmy?! Z těch pozitivních cukrkandlovejch průpovídek jsem si nejednou skoro ublinknul.

Dokud převládá pocit seriózně zpracovaného filmu o školních mezilidských vztazích a šikaně, tak je to fajn. Zásadní ovšem je, v jaké části stopáže se tento pocit přehoupne do pocitu "to je ale píčovina!" U mne se to stalo vcelku brzo...

V konkurenci těch různých "hororových" komedií se zombíky, upíry, kanibaly atd., jichž se v každém roce nějakých pár urodí, je tenhle britský přírůstek ještě docela konzumovatelnou alternativou. Řemeslně profesionálně odvedená práce, která se nebere vůbec vážně, sem tam pobaví pár povedenými vtípky, humpoláckým akcentem a vcelku výživným gore. Jen nečekejte nic zásadního.

Řemeslne vcelku "oukej" vyvedená jednohubka. Twist v polovičce stopáže je sám o sobě docela fajn, průšvih ovšem je, že po něm se to až do samotného konce vyvíjí v naprosto očekávaných mantinelech. Zkrátka jakmile jsou odhaleny karty, tak už film nemá čím překvapit. Dumání nad chováním hlavní postavy pak může přinést nejeden otazník, který může vést ke snížení hvězdičkového hodnocení.

Asi nejkomiksovější film, co jsem v životě viděl. Už jen pro tu unikátní výtvarnou / formální stylizaci si to zaslouží potlesk. Nicméně ono to právoplatně funguje i po stránce scénáře, a to mnohem lépe, než většina hraných komiksových filmů. Možná jen emocionální linka trochu hapruje, ale v tom je asi chyba ve mně - animáky ve mne emoce nedokážou vzbudit takřka nikdy. Za pozornost nicméně stojí, jak Spider-verse nenuceně představuje svébytného černošského hrdinu, aniž by to takřka komukoli přišlo divné. Miles Morales je prostě sympatická a dobře napsaná postava. Ne jako přechválený Black Panther, který nadšené recenze musel sbírat na politickou objednávku, protože jinak k nim nebyl důvod.

Pro mě na podobné úrovni jako Tiché místo (které se mi líbilo spíše o něco málo méně než odpovídá průměrnému hodnocení). I zde se najdou pasáže, v nichž si příčetný divák musí tak trochu poklepat na čelo, neboť chování postav zcela neodpovídá tomu, co by v daných situacích mělo smysl udělat (zkuste mi někdo vysvětlit, proč třeba někdo nedával pozor na toho pána, který ve flashbacku dělal pokus s kamerami kolem domu). Celkově vzato se nicméně jedná o profesionálně zvládnutou práci se solidními hereckými a režijními výkony. Jen holt nelze očekávat úplnej masterpiece.

ROMA není úplně láska na první pohled. Není to film, který by mě zaháčkoval hned v prvních minutách a "nepustil" až do konce. Ale s odstupem dvou, tří dnů, to vyrostlo. Cuarón tentokrát nabízí relativně nezúčastněný vhled do pár měsíců života jedné rozvrácené mexické rodiny a především do života její služebné Cleo. Děj se odehrává vlastně jen tak jakoby mimochodem, zatímco kamera sleduje relativní "neděj". Z jednotlivých střípků se skládá až překvapivě bohatá mozaika lidských osudů, takže divák na konci musí uznat, že se toho vlastně stalo docela dost. Vůbec ne mimo mísu jsou ta připodobnění k českým filmům, které na mikrokosmu jedné rodiny vypráví širší, univerzálě platný příběh. Zhlédnutí v kině má rozhodně význam, neboť kamera a především práce se zvukem jsou exkluzivní. Jeden z filmů roku. #svetozor

Překrásně natočená, hororově-pohádková moralitka hluboce zakořeněná v indické mytologii. Příběh se točí kolem chamtivosti, zlatého pokladu, zapomenutého boha a jedné originálně pojaté svatyně, odehrává se ve třech zásadních momentech v životě jednoho chlapce na celkové ploše zhruba třiceti let. Kolem a kolem mnoho srovnatelných filmů k vidění není, což výslednému dojmu dost pomáhá - člověk je pak ochotnější překousnout pár negativ. Těmi za mne jsou v prvé řadě občas přehrávající indičtí herci (když v prvé třetině chlapcova matka "hraje" hysterický smutek a pláč, tak to prostě působí až vtipně, je mi líto), občas chabší triky (zato masky jsou super) a příliš dlouhá prostřední část filmu, která na delší než nutnou dobu odběhne poměrně daleko od hororového žánru. Z hlediska filmové hrůzy je pak trochu škoda, že nejsilnější karty tvůrci použili už v úvodní třetině. S hodnocením váhám, mám to přesně na tři a půl...

Vlastně strašnej sranec, ovšem s poměrně vysokou úrovní zábavnosti. Zrovna sem sedne označení "guilty pleasure" jak prdel na hrnec.