janarandova

Tolik emocí v 85 minutách.

"Možná jsem naprosto šťastný, jen o tom většinou nemám tušení."

Krásný příběh o tom, jak některé city prostě člověk nedokáže dostat z krevního oběhu. O tom, jak v životě každý máme osobu, pro kterou vždycky budeme mít slabost, nehledě na to, jak dlouho jsme ji neviděli, nebo na to, jak je od nás daleko. I přestože můžeme žít relativně šťastný, vlastní život, jehož součástí daná osoba již zdárně není, stačí jediná zmínka, jediné setkání a všechny city se zase vynoří na povrch. A v momentě, kdy je ta osoba tak překrásná, jako Kristen Stewart v Allenově filmu, je snad ještě těžší odolat.

Arrivederci!

Lea Seydoux+Wes Anderson. Kéž by k takovéhle spolupráci docházelo ještě o něco častěji.

Chápu, že většině lidí to přijde jako naprostá blbost. Na jednu stranu - asi jo, blbost to možná bude, ale neskutečně vtipná, povedená a originální. Padá tady jedna geniální hláška za druhou, a já se popadala smíchy od začátku do konce. Neomrzí mě to ani po těch x letech, co jsem ho viděla poprvý. Člověk si nutně nemusí vždycky z filmu odnést hluboké filosofické úvahy, ani dechberoucí zážitek z hereckých výkonů. Občas je prostě potřeba na všechno zapomenout, vypnout a upřímně se zasmát těm místy trapným vtipům.

Málokdy se mi stane, že bych si film pustila víc než 2x. Blue is the warmest color dokázal prolomit tenhle led a vždycky se k němu ráda vrátím. Hlavní postavy jsou naprosto bez chyby, jak charakterově, tak obsazením - ačkoliv na to příšerný háro jinak nádherný Ley Seydoux si asi nikdy nezvyknu. Skvělá kamera, úžasná atmosféra. Nevšední zážitek z lesbického vztahu, Ema, umělkyně se vším všudy, od filosofických výkladů, po "vnitřní rozervanost" a nevyrovnanost, na druhou stranu vedle ní mladičká a nezkušená Adele, časem naprosto závislá a neschopná života bez Emy, uchvácená jejím stylem života a prahnoucí po tom, všechno se od ní naučit. A ty tři hodiny v tomhle případě utečou jako nic..

Poměrně slibný námět filmu, když jsem poprvé viděla trailer, vybavila se mi velmi povedená Teorie všeho, nicméně k té jsme se v tomto případě kvalitativně ani nepřiblížili. Místy zbytečně zdlouhavý, děj občas dost pokulhával, škoda, dalo se z toho určitě vytěžit daleko víc.Pro diváky neposkvrněné vědou, především matematikou, to pravděpodobně bude 114ti minutová noční můra. Ale vizuálně i co se týče obsazení byl velmi příjemný.

Pohled do světa lidí, kteří trpí Alzheimerovou chorobou zprostředkovaný brilantní Julianne Moore. Alice Howlandová, neuvěřitelně vzdělaná a ambiciozní žena, profesorka lingvistiky, která buduje úspěšnou kariéru díky svému geniálnímu mozku. Ten jí však na základě dědičné Alzheimerovy choroby začne vypovídat službu a Alice tak začne zapomínat, po čase nepozná ani vlastní děti. Neuvěřitelně věrohodným způsobem vtáhne diváka do svého života, popisuje to, jak se nemocný člověk cítí, co prožívá. Pro mě byla příjemným překvapením také přítomnost Kristen Stewart, která ztvárnila jednu z Aliciných dcer – typická „černá ovce" rodiny, neboť jako jediná nejde cestou prestižních vysokých škol, ale žije divadlem a odmítá se vzdát svého snu stát se herečkou. Ta také, zdá se, jako jediná, dokáže pochopit, čím její matka prochází a chovat se k ní, jako k normálnímu člověku. Reálný, dojemný, nezapomenutelný.

„I think we're just going to have to be secretly in love with each other and leave it at that, Richie." Už jenom kvůli téhle jediné větě bych si to pustila znovu a znovu. Pro mě je Wes Anderson prostě pan režisér. Už jen to, jak film vizuálně vypadal by mi stačilo k tomu, abych mu dala vysoké hodnocení. Příjemný děj, který popisuje život poněkud zvláštní rodinky, kterou si každý musí zamilovat, nebo si tam najde alespoň jednu postavu, která je mu více než sympatická, tomu přidává na kvalitě. O hvězdném obsazení v podobě Gwyneth Paltrow, Owena Wilsona, Billa Murraye a dalších ani nemluvě. Mně Tenenbaumovi přirostli k srdci, hlavně Margot zamykající se v koupelně, kde si pravidelně zapaluje cigarety, aniž by 12 let kdokoliv z rodiny zjistil, že kouří, zamilovaná do svého nevlastního bratra. Jeden z nejlepších Andersenových filmů, který svou kvalitou pro mě téměř dohání Grandhotel Budapešť. A ještě musím zmínit velmi povedený soundtrack! (Me and Julio Down by the Schoolyard, These Days, Needle in the Hay..)