Dafkou

Prozatím jen ve zkratce, možná později více, pozor spoilery: vzhledem k postavám, kterým jsem fandil, absolutní depka, ikdyž jsem to tušil. John výbornej, jeho linka i se zakončením nejsmutnější a nejtragičtější ze všech. Všechno riskoval a všeho se vzdal, aby jednal správně (v okovech dobra jak tu někdo výstižně poznamenal) a nakonec musel všechny a vše, oč se nasazoval, opustit - poprvé, kdy jsem takto koncipovanou tragičnost opravdu tragicky prožíval - i díky Daenerys, která nebyla zahraná, jako zuřivě šílená vladařka a já ji vlastně pořád trochu fandil, jim oběma. Člověk jako Sníh se z toho, co musel - ale nechtěl -udělat nejspíš nikdy nevzpamatuje. Ona mu v tu chvíli věřila. Tohle se filmařům v mém případě povedlo bezvadně. Škoda že vztah John a Dany dostal v poslední sérii tak málo prostoru. Jsou tam boží scény, je to až hmatatelně bezútěšné (scény po bitvě, postavy vchází/vychází ze tmy, všude ruiny, kontrast oslavování-rozčarování, drak). Filmařsky bezvadné. Vymyšlené to má Martin dobře, ale jakožto seriál, to - dle mě - potřebovalo více dílů (serií?). Myslím si, že postavy - týká se celé 8.serie - nejednají nelogicky, ale není prostor dostatečně rozvinout a odprezentovat pohnutky a směřování charakterů. Na uspěchanost trpí především Daenerys. Volba krále možná trochu rozpačitá. Nicméně i tak je Hra o trůny pro mě jedinečným a s čímkoli obtížně srovnatelným počinem, jehož vyznění ve mně rezonuje už několik dní a budu se k němu ještě patrně vracet. Fantastický. Díky. Díky za to dobrodružství a zamyšlení.

Obecně příkré posuzování 8. serie mého jinak oblíbeného a většinově positivně přijímaného seriálu mě nutí vyjádřit se alepoň k těm případům hodnocení konkrétních epizod, kde dochází z mého pohledu k nejkřiklavějším excesům. Ač by se to mělo rozumět samosebou, mám potřebuje explicitně uvést, že následující jsou pochopitelně pouze mé subjektivní názory. Komentář obsahuje spoilery. Nejprve několik poznámek k opakujícím se výtkám: Cyničtí hrdinové a „cool“ hlášky mohou být vítanou příměsí díla, ale chybou je, když se z nich jako z prostředku sloužícímu vyprávění stane cíl a samoúčel, který diváci stále ve stejné míře vyžadují a po kterém řada lidí volá. Neboť pak právě ustupuje do pozadí (resp. je znemožněn) vývoj postav a s tím opravdový vývoj příběhu – nikoli jeho pouhé generické odvíjení. Stejně tak i šokující zvraty – jakkoli pro seriál signifikantní a svou vystavěností a zároveň nečekaností perfektní – nemohou být cílem vyprávění, ale jeho prostředkem. Nevím zda či do jaké míry není sám v sobě rozporuplný onen požadavek - věrohodně a logicky (jak tu mnozí volají) dovyprávět a uzavřít už tak ztenčené příběhové linie a zároveň šokovat něčím naprosto nečekaným a překvapivým. Také nářky nad přerodem některých postav a absencí jejich hlášek (např. Tyrion) – jakkoli mohou být pro konkrétního diváka důležité – jsou nepochopením autorovi práce s charaktery, které právě nemají stát na místě a být jednoznačné a bez vývoje. Tak jak to komentuje sám Tyrion svému bratru – práce na lepším já má svoje oběti. S tím ryze cynický pohled není kompatibilní a díky za to, že tento seriál je zásadně něco víc, než pozerská přehlídka ostrovtipu a sexu. Z tohoto pohledu pak aktuálně nadefinované charaktery postav nemusí být znakem impotence scenaristů, ale důsledným držením jejich rozvrhnutých intencí. Může to pak být lpění na oblibě minulého, co zatěžkává hodnocení přítomného. Opakovaná srovnání s Pánem prstenů (a jeho proklamovanou nedostižností) usvědčují komentátory z toho, že minuly samotnou intenci celého seriálu a chtějí a očekávají od něho něco, co on sám jasně a vědomě poskytnout nechce. Ve Hře nejde o příběhy hrdinů (jak trefně v článku na aktuálně sumarizuje Tomáš Stejskal), ale o dekonstrukci takových hrdinských vyprávěnek. Jde o snahu ukázat ve větší plasticitě to, od čeho hrdinské vyprávěnky musí nutně ze své povahy abstrahovat – musí zůžit širou paletu barev jen na černou a bílou. Tím nechci hrdinské vyprávěnky ponižovat, jen upozornit na zásadní odlišnost obého. V případě, že si toto divák neuvědomí, čekají ho nutně (a právě že z povahy díla NUTNĚ) zklamání v rozuzlení jednotlivých zápletek. Proto je naprosto v pořádku a „krásné“, že Cercei prostě „jen“ zasypou ruiny a nekoná se žádná hrdinská konfrontace - ať už v jakékoli podobě. To co je tu v popředí, nejsou ega hrdinů a antihrdinů, jejich zasloužená satisfakce ani nic jiného … ale příběh jako takový, do jehož paradoxnosti a nevypočitatelnosti, či v jistém smyslu prostoty a neepičnosti takováto smrt záporáka , mimo pohledy kohokoli jiného, patří. Navíc to, o co v tu chvíli jde, už dávno není Cercei, ale Daenerys, která prohrává zápas o duši. A tak to, co pro mě zůstává s né tak sladkou příchutí na jazyku, je především celková uspěchanost závěru seriálu. Zároveň rozumím, že projekt, který se vleče už cca 10 let je produkčně patrně těžké udržet pokupě a dalších třeba 5 let je – bez větších změn v teamu – nereálných. Možná proto rozhodnutí vše už ukončit. Proto jsou některé situace a motivy zkratkovité a ne tak přesvědčivé, jako kdyby na jejich exponování měli tvůrci několik epizod nebo serií. V tomto případě, ale rozlišuji zkratkovitost a nelogičnost, což jsou dvě odlišné věci. Pod tímto prizmatem lze nahlížet na proměnu Daenerys, jejíž víceméně striktně pozitivní charakter tvůrci budovali celých 7 serií a teď se nás snaží přesvědčit o realnosti jejího zlomu. Není to nelogické, ale uspěchané jistě. Podobně ono rozporuplné chování Johna Sněha nemá dostatek prostoru, aby se manifestovalo a zdůvodnilo. A tak si mohu leccos domýšlet, ale filmařsky jsou důvody Sněhova dvojitého nevyspání se s Daenerys ponechány v mlze. Zároveň se to ale jeví být jako poměrně silná událost, která má dopad na Daenerys. Opět ne nutně nelogické, ale uspěchané. Nakonec nesestřelení posledního draka armádou škorpionů...inu trefně to komentuje Cercei a je to opět trochu v kontrapunktu k tomu, jak je situace prezentována v předcházejícím díle …. stačila jedna rána. A tak se ukazuje, že seriálové zfilmování takto rozsáhlé látky v tempu původních epizod, je patrně nereálné. Jinak celková kvalita filmařské práce tohoto dílu je perfektní a budování atmosféry nemá chybu. Byl jsem přikován a smuten, tak jako Tyrion a John, že někdo koho jsem měl a mám rád , udělal něco, s čím nelze souhlasit ani to omluvitl. Že se mezi námi rozevřela trhlina a propast, kterou už nejde zasypat, jakkoli bych si to moc přál. Zdá se, že závěr hry o trůny chce vyprávět o něčem bytostně více, než jen o tom, zda ten či onen přežije nějaký souboj a kdo nakonec fakticky usedne na ten prokletý trůn. Zdá se, že chce vyprávět taky o tom dilematu, zda raději jen nečinně přihlížet tomu, jak se situace vyvíjejí a rozhodují je jiní a nebo se aktivně zapojit do utváření světa ale s tím velkým rizikem a otázkou...zda ti, co nezůstanou stát stranou mocenským událostem, mohou vyváznout z osudí s čistým štítem, zda se mohou nenechat zkorumpovat a mouhou si zachovat svůj život a zároveň svou duši v nemilosrdné hře, kde ti, co hrají bez pravidel, mají většinou navrch. Čeká mě už poslední díl celého příběhu a poslední návštěva světa a postav, které jsem si v jejich pochmurnosti oblíbil … a tak se vlastně netěším. A netěším se taky proto, že Daenerys dopadne špatně a já ji měl rád. Celou tu partu s draky, Tyrionem, Verysem a neposkvrněnými.

Můžu k tomu mít jakékoli výtky, ale přesto nemůžu dát jinak než 5 hvězd. Tak jsem to sledování prožíval, tak si mě ten seriál (jako už hodně dlouho nic) získal. Jistě se zde úročí i ono shlédnutí všech předešlých epizod Hry o trůny. Během sledování jsem dění na plátně celkem intenzivně prožíval a sám pro sebe jsem si při snímání dračího letu temnou oblohou říkal, že tohle je fantasy, která má všechno – totiž tak, že správně. Míra adrenalinu, která se u mě vyplavovala před a na začátku bitvy, byla zcela výjimečná. To vše patrně velkou měrou díky uvěřitelnosti fikčního světa a oblibě postav, které v něm potkávám. Jakkoli je hodnocení věcí subjektivní, přesto se zamýšlím nad radikální a z mého pohledu nepatřičnou kritikou, kterou tato serie/díl schytává patně i od lidí, kteří jinak tento seriál měli rádi. Nemyslím si, že by tento díl byl nějak výrazně hloupější než zbytek seriálu, že by byl hůře natočený nebo že by se postavy chovali divně a byly úplně „mimo“. Dopustím se tedy spekulací. Domnívám se, že míra kritičnosti je dána jednak obrovskou až absurdní mírou očekávání, která jsou na tuto serii navalena (většina patrně nečekala, že se dočkáme takové Bitvy bastardů jakou jsme měli možnost vidět – zatímco teď čekáma na objednanou velkobitvu) a potom také tím, že příběh prostě dospěl ke svému završení a odvíjí se lineárněji, vyprofilovaly se postavy, které jdou do finále a není již tolik prostoru pro nečekané a šokující zvraty (které by k tomu ještě měly být náležitě exponované...) jako dřív. Stejně tak si svou daň vybírá epičnost tohoto dílu, kdy je potřeba všem důležitým postávám, které se tu sešly, věnovat alespoň trochu prostoru a není možné natočit přímočařejší a možná intenzivnější zážitek jako dříve. (Nicméně např. John probíhající bojiště za svým bratrem a míjející své spolubojovníky v beznadějné situaci, kterým by chtěl, ale nemá čas pomoct - je perfektní) Rozhodnutí vyvarovat se přepjatému patosu je jednoznačné plus. Kdo měl velká očekávání a svoje předpoklady, může být o to více zklamán, že se situace vyvíjí jinak než očekával/si přál. Může si nyní všímat více toho, co dříve minul bez povšimnutí a co nyní může vidět jako – nebo by chtěl aby to byly - nelogičnosti. Ale zabít kvůli tomu the Long Night potažmo celý seriál mi nekonvenuje. Hodnocení odpad (apodobně) v tomto případě chápu spíše jako výraz jistého „subjektivního“ zklamaného očekávání než jako „objektivní“ hodnocení kvality viděného. Jsem šťastný, že jsem mohl být při tom a užít si celý seriál se vším co přinesl a vyhlížím poslední tři epizody před konečným zatažením opony a posledním rozloučením se s postavami, které ušly pořádný kus cesty a já jim to celé baštil.