Azurose

Žádné promo mě k filmu nezaujalo, o to intenzivnější zážitek jsem ze snímku měl. Debut Matthew Lópeze je naprosto brilantní adaptací stejnojmenné knihy, kterou jsem sice nečetl, ale bez pochyby bude stejně výborná jako film. Jsem rád, že se gay romance nezobrazuje už jen jako trpký příběh, ale se smyslem pro humor, lásku a morální hodnoty. Jsem přesvědčený, že až budu potřebovat oddechnout po dlouhém dni, pustím si toto dílo, protože to má úplně všechno, co zvedne náladu, nadchne a probudí emoce.

10 minut do filmu a hlavní hrdinka Asja je ženou, kterou obdivuji. Speed-dating, kterého se účastní, pro ni avšak nabírá nových rozměrů, když partner, který ji byl přidělen, začne mluvit o své minulosti, kterou je Asja nevědomky součástí. Snímek naprosto dokonale míchá komedii a drama, což dává filmu spád a divák se ocitá na 100 minut trvající emoční horské dráze. Zpracování válečných traumat je nelehkou disciplínou, která má vysokou šanci spadnout do stereotypních příběhů, ale Nejšťastnější člověk na světě je přesným opakem a důkazem, že zobrazit válečné téma vlastně ani nepotřebuje obrazy z války. Pokud budete mít možnost snímek vidět, jděte na něj. Takový zážitek z kina nesmíte minout. [LFŠ 2023]

Aby film měl šanci s divákem fungovat, musí se divák s protagonisty ztotožnit a fandit jim. To se mi ale u tohoto snímku nepovedlo. Film má krásný obraz, zvuk a výborné herecké výkony, avšak klopýtá na postavách a jejich zobrazeních. Sestry Gibbons mi jako sympaťačky nepřišly, a tak jsem vlastně ani neměl touhu zjistit, jak celý jejich příběh dopadne. Režisérce ale fandím, protože jde vidět, že na filmu odvedla kus práce a má skutečný talent - obojí ale ukázala zpracováním scénáře, který má hromadu nedokonalostí… [LFŠ 2023]

Měl jsem v celku vysoká očekávání, která se naplnila, ale úplně jinak, než jsem myslel. Oběť je citlivým vhledem do sociálních problémů a rodinných vztahů, který nám je zprostředkován přes ukrajinskou matku samoživitelku a jejího syna, kteří se dostanou do střetu s jinou menšinou, Romy. Pravda bývá zpravidla jen jedna, ale tady je pravd více, a přesto má každá pravda nějaké morální ponaučení. Michal Blaško je režisérský talent, který vytvořil snímek, jehož každou minutu jsem s úžasem hltal. [LFŠ 2023]

Množství filmů s transgender tématy se odehrává v moderním prostředí a proto mě Valentina velice oslovila, když tomu tak u tohoto snímku nebylo. Zajímavý pohled do prosté brazilské vesnice s konzervativními postavami umožňuje ztotožnit se s hlavní hrdinkou a podpořit ji ve všech směrech. Citlivě natočené drama, které je poutavé, baví, a zároveň ukazuje současnou problematiku ve střídmém provedení a nabízí příležitost zamyslet se nad tím, co vše je v dnešní dobře špatně, a co dobře. [LFŠ 2023]

Před začátkem projekce řekl režisér Jan Bušta, že nám z filmu bude nepříjemně. A ono opravdu bylo. Bylo mi nepříjemně z toho, jak neskutečně pomalu film ubíhal, bylo mi nepříjemně z toho, jak byl monolog dvojzvučný a jak celý film nebyl vůbec zajímavý. Experimentální filmy umí být zajímavé a mít smysl, ale tohle nesplňovalo ani jedno. Tvůrcům doporučuji, aby příště vytvořili podcast nebo rozhlasovou hru, když budou chtít podobný projekt opět udělat, protože obraz u tohoto projektu vůbec nebyl za potřebí. Věřím, že scénář mohl být zajímavý, ale provedení se prostě absolutně nepovedlo. Milý Státní fonde kinematografie - prosím, podporuj dobré filmy, co mají smysl, ne filmy tohoto typu, které tvůrci dělají, protože prostě chtějí. [LFŠ 2023]

Nová hračka je ideálním filmem, u kterého může usednout celá rodina. Jednoduchá premisa, která nabízí mnoho možností, jakým příběh ubírat, stejně jako možná úskalí, kterým se ale tvůrci úspěšně vyhnuli. Snímek je oproti své původní verzi z roku 1976 o některé scény pokrácen, což je ale pro re-make roku 2023 velice zdravé. Hlavní postava Samiho je poněkud zvláštní osobností, která funguje jako výborná karikatura k jeho „poslání“. Humor je chvílemi suchý a některé repliky by stály za přepsání, ale u rodinného filmu tohoto typu to příliš nevadí. Od snímku nelze čekat špičkovou kinematografii, přesto zaujmou především úsměvné momenty, rodinné trable a neustále rozvíjející se vztahy mezi postavami, které mají vždy v celku překvapivé vyústění.

Okouzlen nejsem, ale bavil jsem se výborně. Flash má spád, akci, humor, ale i trapné momenty. Jedním z tahounů filmu je i Ezra Miller, který se sice ukázal být problematickým hercem, přesto ve své roli, v tomto případě dvou-roli, funguje naprosto výborně, jelikož udělal z Flashe postavu, které je prostě nemožné nefandit. Jeho grimasy jsou prostě jiskrou v celém obrázku Flashe. Chvílemi je film ale i děsně trapný, za což vděčím některým replikám a opravdu špatným vizuálním efektům. CGI miminka budou ještě dlouhou dobu obsahem mých nočních můr, stejně jako některé prvky závěrečné bitvy. Někteří určitě podotknou, že stopáž 144 minut je opravdu hodně. Já si to nemyslím. Celý příběh má spád a spíš než sledovat čas na hodinkách, má člověk nutkání sledovat všechny časové linie. Flash se zkrátka zabývá otázkami o plynutí času a osudu, což z něj dělá film, který rozproudí myšlenky a není „jen“ oddechovým filmem.

Ačkoliv se to může zdát, snímek není o objevování sexuální orientace Nory a jejích sexuálních zážitcích, ale o objevování sama sebe a především o dospívání. Bohužel to nese značné množství klišé a to ve velkém množství ubírá na originálnosti děje. Občasné scény jsou až tak absurdní, že jim divák nemá šanci uvěřit. Snímek se místy značně vleče a neuškodilo by mu odebrat část scén a tím zkrátit stopáž. Přesto jsou postavy, především Nora, výborně napsané a to je to, co si získalo mou přízeň. Svěží, autentický, ale i drsný snímek dává další vhled do života dnešních náctiletých a oblíbí si ho především právě teenageři, náročné diváky ale neosloví.

Jediná dcera íránské matky, Firouzeh Khosrovani, jemně vypráví pomocí střípků dialogů a fotek příběh svých rodičů. Brilantně zvolená forma, kombinace starých fotografií a videodeníků, ilustračních sekvencí v domě a komentáře, postupně a realisticky odkrývá příběh a přibližuje všechny členy rodiny. Příběh o rozdělení dvou lidí na základě odlišných kultur odkrývá nesoulad mezi tradicí a moderním světem, ale také rozdíly mezi extravagantní Evropou a konvenčním Íránem v minulém století. Snímek Rentgen rodiny je výborným esejistickým filmem s neobvyklým vizuálem a vyprávěním, které nadčasově reflektuje problémy ve společnosti. Zaujme především nevšední formou a citlivým komentářem.