miqohuoch

Na Skleněný pokoj jsem se rozhodla podívat, jelikož jsem navštívila před nedávnem vilu Tugendhat, která mě nadchla. Film už méně. To bylo taky možná jediné mé štěstí, že jsem měla vilu ještě v živé paměti a alespoň jsem ve filmu poznávala některé místnosti a věci. Příběh jako takový mě příliš nezaujal, scény, až moc jednostranně sexuálně zaměřené, mi přišly paradoxně tak nějak citově chladné. Některé postavy v ději samovolně mizely (bylo ve filmu řečeno, kde se poděl manžel Liesel?), což mu hodně ubíralo na srozumitelnosti. Dvě hvězdy dávám za hudbu, která byla světlou stránkou filmu a za zářící onyxovou stěnu na konci. Kdybych to věděla, pustím si jen ten konec.

Dávám odpad jednomu z mých asi pěti nejoblíbenějších režisérů a ač by asi bylo na místě vysvětlit proč, tak ne, nebudu. To je totiž přesně to, co si od tohohle filmu sliboval ten tlusťoch a oplzlík Trier - aby to lidi popudilo, pohoršilo, vzbudilo to bouřlivé reakce a zatracení. U mne to zatracení vzbudilo - Trier u mě tímto filmem skončil nadobro. Tohle nemám zapotřebí. Nejlepším okamžikem celého filmu bylo, když jsem viděla titulky. Mohla jsem to v průběhu filmu kdykoliv vypnout, to jo, ale když už odpad, tak by bylo nespravedlivé nedokoukat to až do konce.

Až nečekaně dobrý počin české produkce (za přispění v tomto žánru zběhlejších Poláků). Skvěle zvolena statická černobílá kamera, která jakoby podtrhovala jistou bezmoc a zároveň bezcitnost Hepnarové. Její výkon je kapitola sama pro sebe- výborně zahráno, líbil se mi především klátivý klukovský styl chůze a až uhrančivý pohled očí. Mírně mne zklamal konec, kdy Hepnarová chvíli před popravou tvrdila, že je Sandy Winiferová. Což nevím zda mám přikládat spíš tomu, že už blouznila nebo že se chtěla vyhnout popravě, o kterou přitom žádala hned po spáchání činu. Každopádně mne tento film dost psychicky "vyždímal", ale v dobrém slova smyslu, dá-li se to tak nazvat.