jemine

Létáme do kosmu, žijeme s technikou, kterou by naši pradědové označili za čáry a kouzla, hrabeme se v genomu rostlin, zvířat i lidí, hromadíme bohatství vědomostí, a přesto tu existuje ohromné množství lidí, věřících v kouzelnou hůlku, neviditelnou čepici a létající koberec. Já zrovna nechápu proč, ale pro ně jsou duševně a téměř i fyzicky  kastrovaní muži zaštiťující se vírou v Semitu v bederní roušce visícího na dvou dřevech, autoritou. Inu, tenhle podivný vztah vede k deformitám, o kterých skvělým způsobem hovoří tento film. Je dobré ho vidět, je dobré nechat ho někde hluboko v mysli uzrát.  Je dobré vědět, co dokáže moc.

Nepříliš povedené švejkování na vážné téma, kterým je bigotní katolicismus mohutnící u našich severních sousedů. Ale odmyslíme-li si neomalenou bandu Čecháčků pokoušející se o nepříliš vkusné vtipkování a mizerně zahrané pózy, má film ve své dokumentární linii co říci. Docela zajímavě divákovi představí duchovní středověk v Evropě jedenadvacátého století, nepochopitelnou (a nezaslouženou) úctu ke sboru starých, impotentních (doufejme) mužů oděných ve zdobených nočních košilích, podivné a vcelku směšné rituály, traumata lidí postižených zájmem impotentních mužů ve zdobených nočních košilích z dob, kdy ještě byli potentní, diktátorství nemyslících dominantních samic, fanaticky mrzačících svá mláďata ve jménu učení první zombie v dějinách, absolutní nevkus při zdobení krajiny betonovými skulpturami elefantózních rozměrů... A při poslechu komentářů rádia Maryja napadne patrně mnohé, že na reinkarnaci, alespoň v případě Tomáse de Torquemady, možná něco bude.

Laciné, moralizující pravdy a polopravdy. Od "odpadu" tu Duška dělí jen skutečnost, že umí být zábavný, ale moudrý není, kdepak, to se jen snaží jako moudrý vypadat. Rady typu "Modráš? Nadechni se!", či "Bolí tě břicho? Vypusť větry!", jsou sice fajn, ale naprosto bez ceny. Ruizovi Toltékové nejsou ničím jiným než fabulací a Jarda Dušek této nepřiznané svobody využívá k tomu, aby diváka zahltil jalovou filozofií, aby ho ohromil a ochromil přívalem plytkých slov a vět a posunul tak sám sebe do pozice arbitera elegantiarum postmoderní současnosti.

Jeden z filmů, které jsem nezvládl přetrpět do konce. Upřímně, děj s odstupem času již nezrekonstruuji, a to, co si jasně pamatuji, je můj vlastní  údiv nad stupiditou dialogů a kostrbatostí režie a střihu. Plejáda dobrých českých herců se tu propůjčila k čemusi, co bylo od počátku použitelné jedině jako dávidlo.

Bídou scénáře postižený film, který nahoru táhnou především herecké výkony pánů  Steva Coogana a Johna C. Reillyho. No, ale zatímco scénárista i možná i režisér by za trest zasloužili povinné sledování posledních děl Víta Olmera, oba herci v hlavních rolích divákovi vše bohatě vynahradí, třebaže film se dotýká nepříliš veselého závěru kariéry Laurela a Hardyho. Coogan i Reilly  jsou  dokonalí, komičtí i dojemní, uvěřitelně  lidští ve smutku i veselí, a ti z diváků, kteří mají grotesky Stana a Ollieho v oblibě, v nich své pošetilé hrdiny okamžitě spatří.

Podivně pouťový sled barevných obrázků, z nichž vyzařuje režisérovo okouzlení možnostmi počítačové grafiky. Dívat se na to dá, ale jen jednou, jedinkrát, všechno ostatní už je masochismus. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že sleduji putinovskou reinkarnaci vcelku stravitelného filmu Skřivánek, (https://www.csfd.cz/film/236133-skrivanek/recenze/), bohužel pokaženou patosem a heroismem střihu takřka Emmerichova. No, opravdu, dívat se na to dá, milovníci WW II ocení spoustu prokreslených detailů, znaleckým okem ohodnotí dokonalé ztvárnění tanku T34/76  a jeho soupeře  Panzerkampfwagenu III s padesátkou, ocení i bitevní scény a svižný děj, ale to je z pozitiv asi všechno. Zbytek je hnis z bolavého palce vytažený...

Film, který zapadl, neprávem. Film o době baroka, o italské a německé opeře, film o lhostejnosti osudu k lidským příběhům, film, který by si neměl nechat ujít nikdo, kdo hudebně nezakrněl u dechovky, rapu či americké country.  Příběh Broschiů, tragické dvojice bratří, z nichž jeden byl výborným skladatelem a druhý fenomenálním  zpěvákem, kastrátem, jehož party klasickou technikou dodnes nezazpívá žádný muž a které musely být pro  film  mixovány ze záznamů zpěvu kontratenoristy a sopranistky. Najde se tu trochu vaty a klopýtání, ale příběh sám, psaný poměrně věrně podle skutečnosti, je dostatečně nosný, aby uchvátil. A tak i já, spolu s diváky v hledišti opery, volám: Bravo! PS: Philippe Jaroussky, kontratenor, který dnes Farinelliho party běžně zpívá,  musel pro možnost interpretace koloraturně sopránových partií zvládnout naprosto brilantně poněkud neortodoxní  a ne zrovna košer techniku operního zpěvu, a to falzet.

Skvělá, inteligentní a neuvěřitelně dobře stravitelná zábava, při níž se sice nebudete smíchy za břicho popadat, ale brzy zjistíte, že vás do mimických svalů od permanentního zubení se od ucha k uchu chytají křeče. Asi málokdo uvažoval nad tím, že upíři, které známe z literatury a filmů, jsou většinou jako vystřižení podle jediné šablony,  tajuplní, démoničtí, někdy osudově přitažliví a většinou nebezpečně inteligentní, ale tady vstoupíme  do domu obývaného upíry různého stáří a všelijakého naturelu a inteligence, kteří se před polodokumentární kamerou pokoušejí o sebeprezentaci a mají přitom sami se sebou a světem okolo dost potíží. Poznáte jejich noční život, společenský život, budete žasnout nad problémy, které s sebou nese prokousnutá krkavice, letmo se  seznámíte s jejich rozmnožováním a milostným životem,  setkáte se s vlkodlačím gangem, a u toho se budete skvěle bavit. Jermaine Clement a Taika Waititi tu odvedli skvělou práci, a to nejen jako režiséři, nýbrž i jako herci.

Jediný neanimovaný večerníček, který jsem jako dítě dokázal akceptovat. Úvodní melodii, byť mi občas splývá se Zlatými střevíčky Edity Štaubertové, nosím v hlavě celý život a fragmenty téhle báječné série se mi občas na očním pozadí promítají dodnes. Dokonale šité pro malé diváky, neskutečně přitažlivé (alespoň v sedmdesátých letech) a pro mne nezapomenutelné.

Manipulativní srrrračka určená konzumentům ezoteriky a zastydlým pohrobkům New Age.  Ztracený čas, ale těm, kdo při spatření Jardy Duška či Igora Chauna utrpí vlhký orgasmus, mohu jen doporučit.