falky

Oba seriály, Breaking bad a Better cal Saul, považuju za naprostý vrchol televizní tvorby a Vince Gilligana po tomhle dvojáku za nejlepšího scénáristu současnosti.

Herní sérii Fallout naprosto miluju už od doby, kdy jsme na "čtyřiosmšestce" s bráchou drtili jedničku - i když nám co deset minut hra spadla, protože jsme neměli dost místa na disku ani v operační paměti. Takže když Amazon oznámil, že vzniká seriál, hodně jsem se bál, jak svět Falloutu uchopí. Zejména po tom, co v Amazonu předvedli s Prsteny moci. Naštěstí se moje obavy nenaplnily a musím říct, že tohle se skutečně povedlo. A to hned z několika důvodů: Casting. Fallout vsadil na neokoukané tváře a trefil se. Celá herecká sestava je ohromně charismatická včetně hlavní hrdinky, na kterou je skutečná radost se koukat. Její až dívčí roztomilost výborně kontrastuje s všudypřítomným násilím a zkázou. Hrdinka. Prsteny moci musel psát úplný diletant, když ignoroval zásadní pravidlo pro psaní hrdiny: musí to být hrdina z donucení - vinou okolností - a hrdinou se teprve stát, ne jím už být. A to přesně postava Lucy je. Laskavá, schopná, ale mnohdy až naivní, důvěřivá. Svoje místo v pustině se musí postupně vydobýt tím, jak se vlivem zážitků a okolností mění. Vizuální stránka. Seriál umí vytvořit velkolepou scénu, když je potřeba, ale umí být i intimní a minimalistický, zejména v interiérech nebo v bloudění pustinou. Digitální efekty jsou tu příjemné a nebijí tolik do očí jako u jiných děl. Svět. Tvůrčí tým není natolik arogantní, aby se snažil svět Falloutu měnit k obrazu svému, ale naopak využívá dobře všechno to, co bylo na hrách poutavé a funkční. Kdo hrál kteroukoliv hru, ten si musí slintat při pohledu na energo zbroj, vertibirdy, kostýmy, příšery nebo ruiny známých míst. Humor. Jestli něco herní série opravdu uměla, pak to byl všudypřítomný černočerný humor a seriál tuhle hozenou rukavici zvedl více než důstojně. Scény s Mr. Handym nebo krabicí náhradních končetin mi způsobovaly spokojené culení na tváři. Takže první sérii jsem prolítl s nadšením, teď si jí dám ještě jednou a budu doufat, že ohlášené druhá série nepoleví a bude alespoň stejně tak dobrá. Svět Falloutu si hranou podobu rozhodně zaslouží.-----Hodnocení: 8,5/10

"Addi, bojovný čtrnáctiletý chlapec, bere pod ochranná křídla šikanovaného spolužáka a přivádí ho do své klučičí party. Může se z tyrana stát ochránce a naopak? Znepokojivé, přesto navýsost citlivé drama o odvrácené straně dospívání, krásách i krutostech dětství a temných zákrutech chlapeckého přátelství." Tak zní oficiální anotace z programu KVIFFu. A protože severské filmy jsou moje srdcová volba, ve výběru to byla jasná volba. Nevím, jestli bych si ale film vybral, pokud by mi anotace práskla, že na ploše dvou hodin uvidím  (spoiler!) tvrdou šikanu, drogy, domácí násilí, znásilnění otcem, znásilnění dítěte partou nácků, latentní homosexualitu a dokonce i vraždu. Jenže i když to takhle napsané zní děsivě, film skutečně je tím, co anotace slibuje: velmi znepokojivým a přesto velmi citlivým dramatem, které přivádí na světlo palčivé problémy společnosti, aniž by na ně nacházelo lék. A všichni mladiství herci to hrají neuvěřitelně. Pokud se na film vypravíte, bude vám častokrát velmi nepříjemně. Přesto vás film bude držet přibité do sedaček celých 123 minut a odnesete si hluboký zážitek. A o tom přeci filmová tvorba je. Nebo by aspoň být měla.

Co je tu rozhodně dechberoucí, je výtvarná stránka filmu a celkový koncept, na kterém svět Vesper funguje. Post-apokalyptická krajina je téměř neúrodná, nežije v ní žádná zvěř, zato je plná zmutovaných rostlin, hub a plísní, které plní nejrůznější role. Některé jsou smrtelně nebezpečné, jiné fungují jako zdravotnické pomůcky. Tamtou plísní se zas pohání generátory, tahle houba funguje jako elektrický obvod nebo počítač... zkrátka celý svět budoucnosti nestojí na kabelech a čipech, ale na biomechanických součástkách. A do toho je tu mladá Vesper, která se ze všech sil snaží přežít a udržet na živu svého na lůžko upoutaného otce, jehož mozek je prakticky vyvedený z těla a propojený s dronem, který Vesper doprovází. Jenže zatímco výtvarná stránka je prakticky dokonalá, příběh je jen další variací na obvyklá hollywoodská klišé. Navíc film nenabízí odpovědi na důležité otázky, kterých se ve filmu dotýká a spíš než jako ucelené dílo tak působí jako pilotní díl seriálu nebo počátek větší ságy. Na druhou stranu - pokud právě to je ambice tvůrců, budu první, kdo do kina na pokračování vyrazí. Jako samostatnému snímku ale Vesper chybí spousta stopáže.

Kristepane, jak já miluju minimalismus! Dva herci, jedna místnost. Dialog. To jediné tvoří většinu stopáže tohohle majstrštychu. Ona je perfekcionistická učitelka v letech, co nikdy nezažila orgasmus. On je na první pohled dokonalý muž, profesionální gigolo, který jí má pomoct zapomenout na to, že už je stará. Během několika setkání pak film prozkoumává vztah a motivace obou postav, otevírá velmi citlivé a důležité otázky o sexualitě, sebevědomí i potřebě fungující rodiny v životě každého člověka - a to všechno v podobě, kde není nouze o smích. Scénář vymačkává z každé situace maximum a neustálé oddalování samotného aktu funguje jako prostor, kde můžeme obě postavy v detailu poznat a pochopit. Leo Grande je zkrátka důkaz, že na minimálním prostoru a s minimálními prostředky můžeme vystavit velké drama. A je to neskutečně milé drama.

Přiznám se, že u českých filmů většinou silně trpím. Ať už kvůli gagovosti scénářů, přehrávání v podání stále těch stejných herců nebo kvůli kameře, která vypadá jako z televizního seriálu. Ale protože jsem neplánoval na KVIFFu být, tudíž si o filmech nic předem nezjišťoval, ani jsem nevěděl, že jdu na český film. V anotaci bylo jen cosi o polském režisérovi, erotických fantaziích a společenských tabu. Ideální. Polské filmy posledních let jsou přece fajn. Když jsem tedy zjistil, že jsem na českém snímku, spadly očekávání o řády níž. Ale možná právě proto mě film velmi mile překvapil. Svými dialogy, které nepůsobily ani chvíli křečovitě. Herci, kteří hráli neskutečně opravdově, a jejich postavy, jako by byli lidi, co člověk denně vídá. A potom to, s jakou lehkostí a citem je celé téma páru, co se rozhodne experimentovat s otevřeným vztahem, uchopené. Humorné situace nejsou napsané jako gagy, ale naopak vyplývají přirozeně z absurdity některých dialogů, nebo naopak z toho, že se v nich člověk pozná. A i když se film nepouští do větší kontroverze a je z něj cítit jakási snaha tvůrců předat určité morální poselství, právě tou lehkostí, s jakou na plátně ubíhá, si mě získal. 8,5/10

To byla ale pí-...

Kalifornie devadesátých let a v ní malý kluk, který až příliš rychle dospívá ve společnosti čtyřech skejťáků. Každý jeden kluk z bandy je tu skoro až karikaturou, ale každý z nich je zároveň živý člověk, který má svůj silný příběh a pozadí. Přestože se příběh odehrává tisíce kilometrů odsud, všechno je nám podivně blízké. Do toho výborný soundtrack plný old-school hip-hopu, punk-rocku i devadesátkového popu. Say no more!

Saoirse Ronan je tu živoucí ztělesnění holky od vedle, se kterou jste v 17 letech chtěli chodit. Holky, která je zábavně bláznivá, má svoje sny a je denně konfrontovaná s nekompromisní realitou, který říkáme "život". Skrz svoje vztahy - s rodiči i prvními láskami - nám připomíná naše vlastní zážitky. Každá postava, která se objeví byť jen na pár záběrů, má svojí hloubku, svoje motivace, svůj příběh. Učitel - kněz - se tu například objeví možná v pěti scénách a přesto se zaryje do paměti jako hořká postava, která nám připomene, jak těžké kufry si někteří lidi s sebou nosí.

Musím smeknout panu Klusákovi, protože se jemu a jeho týmu podařilo vytvořit opravdu mimořádný dokument. Je totiž divákovi předávaný s až nečekanou lehkostí. Sem tam se člověk musí hlasitě smát, ať už to scéna se psem, pán, co "jenom něco leští", nebo pop-up okno Facebooku, co se po ukončení velmi grafického videa s onanistou zeptá, jaká byla kvalita hovoru. Přesto jsem na sobě cítil, jak se postupně v sedačce hroutím dovnitř do sebe. Nenapadá mě lepší slovo, než že jsem se sesliznul. Protože slizu je v tom filmu opravdu velká nálož. A nesmyjete ho ani doma dlouhou sprchou. Že jsou chaty a stánky jako Lide.cz plné úchylů, lítají jimi obrázky penisů a tuny divných videí... to asi nikoho nepřekvapí. Ale vidět padesátileté slizouny, jak bez záchvěvu svědomí říkají dítěti, aby se pro ně svlíklo, je svět, o kterým vědět nechcete. A to je možná chyba. Ale v první řadě jdu dostat z hlavy ten ohromnej objem nehezkejch penisů. Ble!