Pierre

Pionýrské tábory jsem ani historicky zažít nemohl, ale vatrínám, věšení vlajek a večerníkám  ani společným sprchám  jsem ani tak  nikdy nepropadl. Tím pádem  mě  zkarikaturování a zesměšnění některých klasických táborových prvků občas určitě pobavilo, a veřím, že ten kdo pamatuje ještě Pionýry se bude bavit ještě lépe. Jde o celkem zábavou hříčku, ovlivněnou a zpracovanou  hodně stylizovanou poetikou a la Divadlo Sklep. Pokud si zvyknete na velmi svéraznou formu, tak se se sem tam určitě pobavíte. Navíc tady  začali čtyři důležití tvůrci budoucí porevoluční české kinematografie (Jarchovský, Hřebejk, Trojan, Geislerová.)Ale skoro dvě hodiny stylizovanou skečů tábora s (povětšinou) neherci s přehlídkou karikaturou  bez hutnější dějové línie  na mě byly  trochu moc.  Některá místa trochu působily jako nudná vata, která se vypaří  rychle nebo jsou jenom obměnou předtím viděného.

Když člověk nemá portské a tak musí nabídnout Martini, aby zjistili, že nemá ani Martini, šéf mu  nechce dát zálohu a elektřinař mu odmítá zavést elektriku dokud nepříjde líný instalatér, může se hold převtělit do svého vymyšleného superhdiny. Jenomže, co když on sám žádný superhrdina není? Jasný, pan Merlin opravdu není žádná šelma....Sotva vyběhne schody (mám to stejně).   Ale skrývá se v něm muž...jemný a citový! Který vždycky říkal, že napíše velký román. Ale nejdřív musí vyřešit nájemné a alimenty.  Muž z Acapulca mě může být sympatický už jenom námětem úniku z racionálního šedeho života pomocí  fantazie.  Ale on je   nejen skvělá parodie na Bondovky a dobrodružná béčka,další zdařilá ztřeštěna francouzská komedie ze staré školy, přehlídka literálních hrátek,  ale i vynikajcí odlehčeně podané  myšlenkové podobenství o stavění si  vzdušných zámků,  frustraci a nespokojenosti s vlastním životem. A v neposlední řadě jde o roztomilou netypicky vystavěnou romanci mezi dvěma sousedy, kteří o sobě navzájem  nezávisle píšou. To všechno je ale perfektně spojené dohromady a kombinace neomezeného světa fantazie a šedé reality se tady opravdu báječně vtipně, ale zároveň melancholicky  doplňuje. Tak praštěné, přitom tak ze života, tak smutné, tak veselé....  Příjde mi skoro nemožné, abych si takový film neoblíbil.  Dal jsem si opáčko na připomenutí zesnulého Belmonda, vyklubala se z toho pecka, kterou jsem dlouhou dobu přehlížel.... a možná nezáměrně mi i připomněla zajímavost autorského psání, i když takové kvítko jako pan Merlin nejsem. Jean-Paul Belmondo zde na oplátku spojuje svoje komediální, frajerské i  charakterní herectví dohromady  se sebeparodíí navrch a Jan Tříška v českém dabingu je rovněž úžasný. Jacques Bisset je dobrá jako Bond-girl Ariana,  ale určitě daleko sympatičtější jako intelektuální kontrast vůči panu Merlinovi socioložka Kristýna ze sousedtví. Nečíní se jenom hlavní dvojice, ale i Viktorri Capoti ve své slizké záporné  dvojroli Kartoff/arogantní vydavatel Charron. Ten si svoji  obludnou a zároveň vtipnou  přehrávanou polohu zkrátka velmi užívá. Ale musím říct...fakt nesnesitelný chlap ten Charon.:D Souhlasím s ním jenom v jedné věci (Tisíce lidí chtějí snít.) Vedle řady legendárních přestřelených scének z proslavenými hláškami (Ta krysa má zuby natřené prudkým jedem!) z toho fiktivního světa možná můžou scény z reálného života působit zdánlivě nenápadně, ale podle mě právě v nich jsou mnohdy jenom  v detailech a nenápadných hláškách ty nejsilnější momenty a podstata filmu (Proč bychom mu nedali pravou něhu a čistou lásku, hlupovákovi? Snad by mohl říct: Jsem tak sám, Ano, Ariano.  Jsem tak sám. Je mi čtyřicet, ale vždycky jsem byl sám.  To je přece hrozné, ne?.)  Mým velkým favoritem je nenápadný rozhovor na lavičce v parku (Škoda, zvykla jsem si na Arianu-Já taky-Sešla jsem jen kousek po schodech a už jsem byla v Mexiku.) . Na ten malý tichý rozhovor mezi Merlinem a Kristýnou se prostě nedá zapomenout, dokonce když teď někde vidím lavičku, tak si na to občas vzpomenu.:D  Ale zkrátka úplnou jedničkou je tady samotné zakončení.   Možná už se může zdát, že se pan Merlin z věčného ponižování, ztrpčování života  práce a psání bráků, které přináší jenom další nerealizované sny jen tak nevymaní. Že by vážně byla šedivost života neporazitelná? Jenomže pak to přijde.Závěrečné vypuštění  papírů za doprovodu nádherné hudby, které pro mě představuje nádherné znamení poražení zla, znovu naplněné svobody, důstojnosti a snů, o kterých už teď nebude třeba jenom psát.

Kdyby byl Tony Arsenal skutečná postava  a žil dnes, měl by patrně na triku několik exekuturů, žalob,  a možná i samotné Me Too. Ale v podání velkého Jeana-Paula Belmonda je to prostě neodolatelný šarmantní ,,sympatický dareba´´, jehož žonglování se slovy by bylo opravdu  dobré umět. A co teprve vlastnit jeho nesmělý svetr, stylový kožich a sako s etiketou. Olálá. Musím říct, že v první polovině jsem se u této darebácké jízdy s výbornou atmosférou doby (už jenom ta úvodní písnička) Belmondem, a řadou tu podstatně méně, tu podstatně více pohledných slečen hodně dobře bavil a v podstatě nechápal, proč jsem před pár lety dál této komedii jen bídné dvě hvězdy. Mořské prostředí sice ve druhé polovině víceméně utopilo předchozí velkou zábavu, ale i s vědomím, že  že by bylo lépe,  kdyby snímek neodběhl po padesáti minutách do jiného prostředí, ale v nastolené atmosfére  uzavřel mileneckou  báchorku z hor, musím dát kvůli první polovině a Belmondovi čtyři hvězdy. Tady si ho člověk užije, jak ho má nejradši, takže nechybí málo k ještě vyššímu hodnocení. TAK DO TANCE, MLÁDEŽI.

První Doba ledová byla vynikajcí kombinace fungujícícho jednoduchého příběhu, skvělého humoru, ale i decetních zdařilých emotivních momentů.   Ve dvojce Doby ledové (kterou jsem dneska viděl po hóódně dlouhé době) tohle všechno funguje v poloviční míře. Snad jen kromě příběhu, který se tentokrát opravdu ztrací. Ale o ten tolik nejde. Problém je, že už to prostě není tak úžasné roztomilé, vtipné a přirozené jako předchůdce. Naopak občas přibývá taková pachuti tuctovosti. Moc tomu nepomahají některé neinvenční momenty, kdy se prostě jen něco hodně hýbe a řve. Některé  pasáže (píseň supů, Sid králem ohně) navíc  působí jako oddělené skeče bez vypointování.  Ale rozhodně nechci aby tento koment vyzněl vyloženě negativně. My infantivní jedinci se rozhodně pořád sem tam zasmějeme, to vůbec nepopírám. Některé Sidovy hlášky pořád nezklamou.

Konečně se zase nějakému českému filmu podařilo prolomit hrani ci: ,,tak blbý, až dobrý,´´ a nezůstalo to jenom u toho blbý nebo pouze vulgární.  Je to prostě pro mladý a dobrý, ale je to i seriozní komedie, ne jen smršť samoúčelných vulgarit.   Jako celek mě   Shoky dostal  do správné ulítlé nálady, ve které jsem se u té kraviny dobře bavil, i zavzpomínal  na časy, kdy mě ještě nějaký Yotube doopravdy zajímal. V rámci současné české filmové komedie jde  určitě o jisté zjevení. Neotřelé, mladistvé, zapalené, invenční, vtipné. A to by se mohlo zdát, že se tvůrci ani nemuseli až tak moc snažit. Oni jsou všichni ti pokleslí yotubeři zakladující sva videa na potřebě šokovat za každou cenu a děsit falešnými skutečnostmi, směšní sami o sobě a není to nic až tak nového. Jenomže (alespoň co jsem tak viděl) zatím si většina filmů toto téma na paškál nevzala, a když už, tak ne zrovna šťastně.  Ale tento film na to šel naprosto přesně a s přehledem. Režisér a scénárista v jedné osobě Andy Fehu musí mít českou YT tvorbu opravdu alespoň minimálně nastudanou. Vypiplané jsou tady i detaily jako typické komentáře pod videem nebo  reakce od ostatních (yotuberů.). Ale Shoky si sám o sobě nevystačil jen s parodováním Yotuberů,. Obohatil ho i vlastními filmařskými nápady, výraznou stylizaci a klipovitým moderním střihem, který často právě ten rychlý Yotube styl připomíná. A ve druhé polovině dokázal spojit satiru s povedeným skloubením komedie a lehkého napínavého horroru, kdy jsem z filmu opravdu cítil nenásilný pocit zajímavého tajemství a celkem mě zajímalo, jak to dopadne. No, bez toho závěrečného krváku bych se asi obešel, protože podobný humor postavený na násilí a morbidnostech  zrovna dvakrát nemusím. Navíc byla v závěru dost drsně použita má nejoblíbenější písnička od Nedvědů. Ale nakonec musím uznat, že i to vypointování bylo celkem povedené a přirozeně vystupňované vzhledem k hlavnímu tématu. Co se týče herců, tak ačkoliv jsem si myslel, že Štěpán Kozub mě po početných skečích ze Třemi tygry už nemá čím překvapit, tak mě opět svým komediálním talentem dostal. Líbilo se mi, že jeho kolega Štafek byl zase úplně jiný.   A co se týče Magnuska,  kdybych  zvládl dokoukat jeho autorské  Bastardy, mohli  by asi kandidovat na krále odpadů. Ale  zhubl, zjemnil a v tomto filmu (nevím jak jinde)  se prostě ukázal jako velký sympaťák, co si ze sebe umí udělat legraci.  Dle svých vlastních slov nikdy nemůže hrát prince, ale jeho snem bylo si zahrát přesně nějakého šmrksu, co chodí okolo a háže pořád nějaké hlášky. Pokud bychom spolu měli něco společného, tak právě tento herecký sen, který se tady Magnuskovi podařilo velmi povedenně splnit. Jeho Ráďa je fakt dokonalá figurka. A mezi těmi yotubery honicími se jen za slávou náhodou taková  moc milá čistá duše, fajn prosťáček, kterého bych klidně chtěl někdy potkat i v realitě nebo si ho minimálně sám zahrát (:D). A Magnusek si tohle teda užil a minimálně kvůli těm jeho roztomilým pohledům a strejcovskému projevu stojí za to Shokyho vidět.  A už teď bych si na YT doporučil vyhledat skvělou novou verzi Podvodu v podání rapera Calina. Rap  mi nic neříká, ale tohle se hodně, hodně, povedlo.

Celkem zábavná oddychovka na načatý večer, jako děláná pro nějaké společné pohodové sledování. Ech, ten člověk snad musí mít na podobné romanťárny doma nějaký stroj.  No, tentokrát mi neuniklo (stejně jako některým jiným komentujícím), že si například  jeho stroj v tomto případě něco vypůjčil z klasických Prázdnin v Římě a taky mohl vygenerovat sympatičtějšího herce do hlavní  role než Hugha Granta (fakt slizoun.)  A musím říct, že u veleslavné  Lásky nebeské i Lásku času  mě ten jeho stroj potěšil určitě víc a novější Yesterday jsem si výsloveně oblíbil, zatímco se chudák topí v modrých číslech. Ale v rámci žánru a rozumných  očekávání je Nothing Hill samozřejmě  sledovatelný kousek, který neurazí a pobaví minimálně jedním hodně vtipným názvem pro časopis  a kdo má Curtisův stroj výslověně rád, může si libovolný počet hvězd přidat. A kdo by nechtěl, aby ho v práci navštívila jeho nejoblíbenější herečka?

Knižní předlohu Pinocchia jsem nikdy nečetl, ale kdykoliv jsem někdy jako menší viděl nějaké filmové zpracování, tak mě víc děsilo než bavilo. A to se mi vybavilo i u této novodobové verze. Začátek je sice celkem hezký, pak  ještě třeba scény s vílou a její slimákovou babičkou mají jisté pohádkové fantasy kouzlo, ale zbytek příběhu tvoří Pinocchiovo dlouhé putovaní, kde ho většinou čeká jen samý zmar a přetvářka a krutost ze strany lidí. Chápu, že tohle asi vychází už z knižní předlohy, ale ono celé tohle zpracování je trochu zvrácené. Dialogy o smrti, rakvi nebo scény jako přeměna v osly jsou natočeny až zápáleně  znepokojivě... Původně jsem si říkal, že si   nedokážu moc představit, že by mě to jako menšího bavilo. Ale na druhou stranu jsem si vzpomněl, že jako už trochu  staršího mě některé dětské temnější napínavější příběhy (jako třeba Čaroděj ze země Oz) vlastně celkem bavily a Pinocchiovi jisté napětí nechybí. Když ve mě rodinný film dokáže v pár místechi  vyvolat strach o hlavní postavu, je to celkem zajímavý úkaz. Ačkoliv se musím k bonusové třetí hvězdě trochu přemlouvat, protože mi byl film svou náladou i tak  spíše nesympatický,  tak nutno podotknout, že mě i přesto ten ponurý styl občas celkem pohltil a ta atmosféra nebyla vytvořena špatně. Vypráva a masky se navíc opravdu povedly a to, že hlavního hrdiny hrál skutečný člověk jsem zjistil, až při čtení zdejších zajímavostí (považoval jsem ho za naanimovaného.) Takže se objektivně nejedná o úplný propadák, ale v několika ohledech i celkem zdařilý projekt, který mi ale prostě jen nesedl.   Zkrátka jsem si tuto podivnost fakt zrovna neoblíbil a trochu mě děsí, že pokud Roberto Bengini už v roce 2002 natočil svou vlastní (hodně kritizovanou) autorskou verzi Pinocchia, tak že může být tohle ještě ta uhlazenější verze.

Omylem jsem si místo pouhé změny hodnocení (z pěti na čtyři) hodnocení kompletně smazal. Tak tedy alespoň k doslova novému hodnocení   nakonec přidám i neplánovaný nový stručný  komentář.  Hřebejk se v Šakalích letách určitě dobře rozehřál na pozdější slavné filmy a dobová atmosféra křížená s Šabachovskou poetikou se mi podařila zdatně vytvořit již zde. Šakalí léta navíc dýchají Rock´n´rollovým stylem a  takovým porevolučním etosem. Vysmívat se bývalému režimu mladístvým a trochu alternativním způsobem. Některé písníčky (Na Kolena, Jednou mi fotr povída) se stály po právu legendárním. Martin Dejdar se zase  stejně jako v Učiteli tance blýsl jako tehdy ještě docela zajímavý stylový mladík. Ale i tak je bezesporu  nejlepší samozřejmě Josef Abrhám jako neurotický policajt a fotřík  bez chuti. Hlavně na začátku jsou scény s ním a v domácnosti  skvělé a ani by nepotřebovaly to křížení s muzikálem. Musím říct, že jsem měl  film zafixovaný jako báječnou srandu od začátku do konce. Zatímco dneska jsem zjistil, že když ve druhé polovině ubyde Abrháma a více prostoru dostanou ti mladí herci v čele s prkenným Špalkem  přibyde zároveň hlušiny i trochu zmatených momentů a už to není úplně ono. Ale své kouzlo tento film bezpochyby pořád má.

Aneb někdy vás možná nezastaví flanďák, ale vaše SVĚDOMÍ!!! Uvědomuji si, že posledních zhruba deset minut této komedie už je spíše urychlená chaotická bezradnost. A celkově si říkám, že kdyby se tvůrci drželi hesla Francise Vebera, že komedie nemá mít déle než 90 minut a trochu si pohráli ve střižně s nůžkami, mohl být výsledný dojem ještě lepší. Jinak je tento snímek pro mě ale i tak  překvapivým důkazem toho, že i ,,tak trochu jiná´´ francouzská komedie, které  by kdekdo dal škatulku ,,americká´´ může být zábavná. Ale tak, co čekat od Claviera, že...Je to borec.  Od Jeana-Maria Poiré jakožto režiséra Návštěvníků se nedalo čekat nic jiného než hodně vystřední, bláznivý a hysterický humor. Ale u Christiana Claviera můžete zapomenout na Jacquouilleho. Tentokrát se Poirévovi (nebo samotnému Clavierovi pro sebe.:D) povedlo pro něj napsat jinou vtipnou karikaturu puritiánského pomateného kněže Taraina (Tr jako trenér.:D,) podobnému spíše mému oblíbenému Jacquartovi. A Clavier se ve svém svatém otci velmi výživa a nad jeho komediálním výkonem jsem si tady teda zaslintal. Velký nářez.  Géráld Depardieu se zase zhostil své odvědčené polohy  bezpostředního drsňáka , byť tentokrát taky hodně bláznivě stylizovaného. Konfrontace Claviera a Depardieu je největší síla filmu a jejich postavy  se doplňují velmi dobře, jak herecky, tak ve scénáři, ve kterém to všechno vyvrcholií tím, když dostanou své strážné andělý. A jak jinak, než drsňák  hodného a slušňák pořádného pokoušeče. A to společně museli jejich pánové ještě tolik věcí vyřešit...Ufff, asi bych měl trochu problém převyprávět celý děj, ale toto bizární dobrodružství mělo svoje ulítlé kouzlo,   několikrát jsem se s chutí zasmál a Poiré s Clavierem dosáhli oho, že to bylo tak blbý, až dobrý. Rozčilovaly mě čínští mafiání.  Celkově ty asijské vsuvky jsem jen tak nějak přetrpěl, abych se znovu dostal k eskápadám Depardieua a Claviera, někdy pořádně bláznivým, někdy zase dokonce ve stylu klasické francouzské konverzační komedie. Ale  jinak doufám, že nebudu pokáran andělem strážným když řeknu, že jsem se u této  hřísné jízdy bavil. Hláška o ubohých kancelářských podrazech (viz.komentář uživatele choze)  byl právě jeden z  těch totálně  smrtích momentů.:o Nevyřadila se jenom hlavní dvojka z Francie, ale i jejich čeští daberi ve velmi povedeném dabingu. A sranda nekončí ani se závěrečnými titulky, bacha. Aneb já to nechci.:D

Jsem sice mladší ročník, ale i tak si troufnu tvrdit, že v době českoslovenké premiéry v čase   normalizace bez americké konkurence,  musely být francouzské komedie hitem. A nostalgická píseň ,,Atterion aux hommes´´ od skupiny Tata Bojs složila v roce 2002 speciálně filmu Piti piti pa skvělou poctu. Myslím, že ho tak učinila  v českém rybníčku ještě více legendárním a stal se tak menším symbolech těhle francouzských komedíí, co se dostaly i do naší distribuce před revolucí  a mohla na nich ujíždět generace mých rodičů. Mým vrstevníkům už asi podobné kousky většinou nic neřeknou (ale rád se budu plést.) Jenomže co se týče mě, když jsem se před lety na Piti piti pa koukl (snad zřejmě inspirován právě Tata Bojs) šlo nejen o můj první film s Funésem, ale snad první mnou viděnou  starou francouzskou komedii vůbec. Ještě teď si vzpomínám na naivně nadšené pocity, touhu vidět další dny film hned znovu a okouzlení z atmosféry. Takže ačkoliv to zní možná směsně, právě tento film mě přivedl k objevování dalších francouzských filmů a jsem u něho zatížen spolehlivou nostalgii.  Dá se tedy říct, že jak z něho udělali Tata Bojs symbol předrevoluníčních francouzských hitů, tak je pro mě tento film symbolem počátku mé   lásky ke francouzským filmům. A na první lásky se přece nešahá. Navíc on je to i dokonale vypiplaný symbol své doby celkově. Sergeru Korberovi se podařilo vytvořit silnou stylovou atmosféru doznívajících šedesatých let.  Já si nemůžu pomoct, tady je stylové snad všechno. Od všech těch tanečků, útésů, hotelů, Říma až po Funésův župánek a hlavně hudby Francoise de Roubaixa. Mistra, který dokázal stvořit opravdu rozsáhlý rozverný soundtrack a celý film ještě více rozpohybovat.  Co se týče samotného Funése, dokázal řádit i víc, ale tady zase došlo k mírnému zmířnění jeho hereckého projevu. Navíc vidět Funése v muzikálu je celkem unikátní. Ještě k tomu zpívat a tančit. V závěru navíc zatancuje i s dětmi a dokonce  i zalevituje....jako by legenda dosáhla vrcholu.  Jeho minika je jinak opět  naprosto přesná a   ačkoliv syn Oliver nebyl herecky zkušený, tak tady vytvořil s otcem zdatnou dvojici.   Blýskl se opět i jeden z nejroztomilejších herců historie Paul Préboist jako ředitel hotelu, který se taky ukázal v jednom muzikálním čísle s devčaty...a skvěle to rozjel. Právě skvělá uvolněná atmosféra, stylizace, hudba, herci a roztomilé komické situace jako meditativní okénko nad nočníkem nebo obdivování sochy pana ředitele  dokázaly utáhnout prakticky ničím objevný scénář spojující dohromady dvě v podstatě banální zápletky, nejprve o náhánečce  nezdárné tanečnice a pak  péči o miminka. Nic přelomového, uvědomuji si to, ale v takovém podání mě to baví. A kdyby ne, vzpomenu si na pocity z prvního zhlédnutí a zábava mi jde sama. Takže nemůžu jinak než setrvat na plném počtu hvězd.  Geniální stylovka, nesmrtelný s písničkou, která výborně láká i zároveň odrazuje k hrátkám (RÁD SIS HRÁL LALALA...)  Tak tedy snad jen jedna výtka - k mladému Oliveru de Funésovi mi přišla Noëlle Adam poněkud stará a tak to jeho milostné poblouznění vyznívá trochu rozpačitě.