pornogrind

Charakteristika Abdela s Drissem (Omar Sy) se až na pár výjimek víceméně shoduje. Oba se živili zlodějinami a strávili nějakou dobu ve vězení, oba se ucházeli o zaměstnání jen proto, aby mohli dál pobírat dávky. Podle novinářů, kteří se s Abdelem setkali, dokonce i jedná podobně jako jeho filmová verze – přátelsky, drze, upovídaně a nebojácně. A také jsou oba nenapravitelní sukničkáři.

Ve filmu jsou lehce změněny i rodinné reálie – skutečný Philippe má dvě adoptované děti – kromě dcery má i syna. Odlišnost najdeme i v případě jeho druhé ženy, Khadiji, se kterou ho neseznámil Abdel, jak bylo ukázáno ve filmu. S druhou manželkou se setkal při svém pobytu v Maroku, kde se do mladé svobodné matky zamiloval.

Skutečný Philippe Pozzo di Borgo, stejně jako v Nedotknutelných, trpí fantomovou bolestí, která se pro něj stává často nesnesitelnou. V tomto ohledu filmaři lehce uzpůsobili realitu potřebám snímku. V něm je sice nastíněno, jaké stavy ochrnutý aristokrat musí prožívat, v jeho autobiografii je nicméně skutečnost vykreslena o dost hrůzněji a bolestivěji.

Před každou scénou se Jeff Bridges ptal bratří Coenových, jestli „Dude po cestě jednoho spálil“. Když řekli, že ano, důrazně si klouby prstů promnul oči, aby byly zarudlé a vypadaly zkouřeně.

Scénář filmu je z vědeckého hlediska taková slátanina, že ji používá NASA při svých výcvikových programech. Adepti mají odhalovat nesmysly – našli jich více než 168.

"Prokletí" díla začalo už komiksovou předlohou. Po tragické smrti snoubenky ji vytvořil James O'Barr, který i po letech přiznával, že je v ní cosi temného: "Ten příběh se zrodil z utrpení a jako by si to s sebou nesl dál. Jako dítě s černým balónkem v ruce."

Film už od začátku doprovázely podivné nehody a neštěstí. Vše začalo už v prvních týdnech natáčení, kdy práci zkomplikoval podivný požár kamionu s drahou filmařskou technikou, jehož vznik nebyl objasněn. Přes finanční problémy, které to přineslo, nakonec natáčení pokračovalo, ale přišla další neštěstí. Několik členů štábu bylo zraněno a jeden z kaskadérů málem uhořel.

„Skoro všechno, co uvidíte ve filmu, je pravda. Především základní zápletka, protože Saddám ukradl z Kuvajtu obrovské množství zlata a ne všechno na konci války vrátil. Spousta našich vojáků byla také silně roztrpčena z toho, že se musí stáhnout a přitom je Husajn stále u moci,“ prohlásil Russell. [Zdroj: iDnes.cz]

Scenárista a režisér filmu David O. Russell strávil celých osmnáct měsíců studiem zákulisí iráckého konfliktu. Sám o tom říká: „Když jsem začal se shromažďováním informací, znal jsem pouze oficiální verzi, podle které jsme naburáceli do zálivu a vykopali Saddáma z Kuvajtu. Jenže potom jsem začal zjišťovat, že všechno nebylo tak jednoduché. Především, že Amerika ústy George Bushe slíbila Kurdům, že když se proti Saddámovi vzbouří, dostanou naši plnou podporu. Pak jsme je nechali bez pomoci jejich osudu a Husajn je zmasakroval. Dospěl jsem k závěru, že toto pozadí celého konfliktu může být zajímavým východiskem pro surealistickou atmosféru příběhu odehrávajícího se v situaci plné zmatku panující těsně po válce.“

Pro natáčení většiny scén použili tvůrci dům na adrese 3600 Prospect Street, Georgetown v hlavním městě USA Washingtonu, D.C. Dům sám o sobě dnes nepůsobí nijak strašidelně, to se ovšem nedá říci o slavných schodech z filmu. Ty vedou z Prospect Street na M Street a působí ponuře i za poledního světla.

Film tvůrcům vydělal spoustu peněz, nicméně majitelé domu z úspěchu takovou radost neměli. V obavě z nájezdů turistů do poklidné části Long Islandu dům přestavěli tak, aby nevypadal úplně přesně jako na záběrech z filmu. Navíc docílili toho, že se změnila jeho adresa. Slavná 112 Ocean Avenue, Amityville už neexistuje. Všichni místní ale dobře vědí, kde se hrůzostrašný dům nachází, takže se dá s jejich pomocí bez obtíží najít i dnes.

Stephen King napsal příběh poté, co zažil na vlastní kůži několik podivných věcí ve Stanley Hotelu v Coloradu. Prý se mu, mimo jiné, během krátké nepřítomnosti v pokoji samy vybalily věci z kufru.

Scéna s křičícím Trevorem (Michael Hall D'Addario) lezoucím z kartonové krabice byla inspirovaná reálným zážitkem režiséra filmu Scotta Derricksona. Jeho syn míval často noční můry. Sice se neschovával do krabic, ale dokázal na svého otce vyděšeně zírat a křičet, jako by mu šlo o holý život.

Natáčení snuff filmu "Pool Party '66" ve filmu Sinister bylo velmi obtížné. Herci, kteří hráli rodinu odsouzenou k záhubě, byli ve skutečnosti přivázáni k židlím a vtaženi pod vodu. Filmaři museli být nesmírně opatrní, aby se při natáčení scény nikomu nic nestalo. Další komplikace nastaly při natáčení vraha pod vodou. Nicholas King (Bughuul) musel při natáčení nosit závaží a zůstat několik vteřin pod vodou. Jelikož se scéna natáčela výhradně na super 8mm film, bylo třeba dbát na správné nastavení kamery, jinak by se scéna musela mnohokrát opakovat.

Nebýt režiséra Roba Zombieho, studio by bylo natočilo snímek s podtitulem "The Missing Years". Měl se věnovat rokům, které Michael Myers (Tyler Mane) strávil v blázinci.

Konkurz na hlavní ženskou roli mezi jinými dělala Emma Stone.

Laurie Strode (Jamie Lee Curtis) bylo jméno jedné Carpenterovy expřítelkyně. Sam Loomis (Donald Pleasence) je zase pojmenován podle postavy z Psycha (1960) a Tommy Doyle (Brian Andrews) podle Okna do dvora (1954). Carpeneter tvorbu Alfreda Hitchcocka prostě obdivoval.

Michael Myers (Nick Castle) měl být původně nadpřirozeným zhmotněním ďábla, John Carpenter ale chtěl děsit uvěřitelností. I proto trval na tom, aby vrah chodil jako muž, ne jako monstrum. Právě realističnost na diváky nakonec zafungovala nejlépe.

Jamie Lee Curtis (Laurie Strode) si režisér vybral hlavně proto, že je dcerou hvězdy Psycha (1960) Janet Leigh. Podle Carpentera měl tento tah zajistit dobrou publicitu. Slavná herečka pak měla malé cameo ve filmu Halloween: H20 (1998), v němž postavě své dcery dělala sekretářku. Navíc se tam objevila před vozem Ford Custom 300 z roku 1957 s poznávací značkou NFB 418, což je totéž auto, které řídila v Hitchcockově klasice.

K tomuto filmu i k několika dalším dílům série složil hudbu sám John Carpenter. A to navzdory tomu, že neumí číst noty.