Yotanka

+ krásné +

Toto dílko je realistický skvost - Ďábel v samém závěru filmu se vyjádřil trefně: "musíš tu zůstat až do konce" a Šimon se nebránil - už předem věděl dobře, že na cestě za absolutním osvobozením opravdu musí...

Příběh ženy, které se splnil sen. Hm, ...a co dál? ...a mnoho lidského dramatu kolem. Tak nějak mne snímek nechal chladnou.

Osobnost lvice Haifaa Al-Mansour se nádherně zrcadlí v charakteru holčičky Wadjdy. Odvaha, kuráž a umíněnost vede malou hrdinku za svým cílem. Ryzost Wadjdy je dojemná a autorka filmu ji nádherně zachytila.

Na konci tohoto melancholického skvostu jsem polkla hořkostí. Nádherný film o lásce, přitažlivosti a touze mezi mužem a ženou. A také o bolesti. Vlastně to je druhá paralelní linie děje, která se neúnavně věnuje průzkumu tématice bolesti a utrpení. Je v tom skryto až příliš masochismu a to je možná to, co film dělá tak magnetický. Neskutečně mě baví režisérovy hrátky s pocitem bezčasí, pro Kar-wai Wonga tak typické. Fantastické přechody z přítomného okamžiku do následujícího přítomného okamžiku spolu s obrazem vytváří kýženou atmosféru prožitku. Není to film s komplikovaným dějem a nespočtem zápletek, je to film o prožitku, o hlubokém prožitku. Úžasná hudba - skvělý střih!

Ústřední myšlenka mi přišla sympatická, vlastně už ten název filmu přitáhl moji pozornost, ale způsob, jakým je natočený, je fakt mrzutý. Podle mě si měl režisér podobnou cestu vyzkoušet alespoň pár dní sám. Pak bychom se možná dočkali hlubších reflexí a jiskrnějších záběrů. Jako by měl malíř k dispozici všechny barvy a přitom maloval jen béžovou. Škoda, divočina zde není cítit ani zdaleka ... přitom takové téma!

První film mladé afghánské režisérky, který si na světlo světa musel počkat až do roku 2005, kdy po svržení talibanské vlády bylo o trochu snadnější opět dýchat. Film velmi něžným a poetickým stylem vypráví žalostný příběh ženy žijící spolu se třemi malými dětmi v žalostně vyprahlých a neúrodných horách v severozápadním Afghánistánu. Sama atmosféra filmu je tíživá jako kámen a celé dílko poukazuje na bezmoc žen přičiněnou místními kmenovými tradicemi. Film oceňuji zejména pro autenticitu místního obrazu života, bohužel mimo větší města stále aktuální, a režisérčinu hlubokou empatii.

Obdobné věci se dějí po celém světě, ale v zemi, ve které vládne bezpráví, a kde se prostí lidé zmítají v takové chudobě, je prostě pro BACHA BAZI adekvátní živná půda. Šílené!

Nathan byl bezpochyby „gumák“ i před misí do Afghánistánu, proto si mne bohužel dokument o „gumákovi“ nezískal. (Hodnocení směřuje k dokumentu, nikoliv k zamyšlení nad utrpením, které si ve válce vyvoláváme stejně sami. Některé záběry z boje byly silné, ale ty pro mne nebyly ústřední myšlenkou sdělení. 15%)

No, co k tomuto filmu říct. Stopáž 3 a půl hodiny je slušná kinematografická pouštní karavana, avšak i když jsem nad některými naivními scénami kroutila hlavou, nevypla jsem to. Tyhle bollywoodské filmy prostě vyvolávají v divákovi prazvláštní závislost. Roli Velkého krále jsem H. Roshanovi vůbec neuvěřila, škoda, snad byl zvolen jen pro jeho prvoplánový vzhled a typicky mughulské zelené oči... Během bitev a romantických scén jsem usínala nudou. Vzhledem k tomu, že měl ve skutečnosti panovník Jalal ud-din několik desítek manželek, mi přijde příběh v tomto filmu až příliš přitažený za vlasy. Ale chápu, že to má tak populace indického subkontinentu ráda. Co mě však drželo celou dobu naživu, byla úchvatná palácová architektura, božsky oděné ženy, Rahmanova hudba a zvědavost, co dále král Veliký velikého provede...