DarthArt

Bývalá poctivá metalová kapela se nám zfamfrněla, ztratila drive a nápady a v roce 2003 spadla na úplné dno. Tváří se jako parta drsňáků hrající v drsném americkém kriminále, ale je to jen mizerná (hrozně mizerná) skladba (stejně mizerná jako všechny ostatní na desce St. Anger), trapný rádobydrsňácký videoklip pro předpubertální ročníky a tuna pózování, kterému přestáváte věřit právě tak ve dvanácti letech. Kam se kdysi nejlepší metalová kapela propadla, je až neuvěřitelné, a i když později byla schopna vykalkulovat jedno jakžtakž snesitelné album, její propad je asi nejdramatičtějším příběhem v dějinách rock´n´rollu. Ach jo!

Vyčpělá kdysi dobrá kapela se překvapivě probudila a na krátkou chvíli ji osvítil záblesk invence, i když, pravda, jde jen o coververzi a tak víc by se mělo gratulovat původním autorům. Ale verze od velké-malé M. je zpracovaná fakt dobře. Whiskey in the Jar pěkně šlape a podporuje ji celkem zábavný mejdanový klip, který se dá jednou za čas zkouknout aniž by nudil.

Přežitá bývalá vůdčí metalová kapela se potácí v bahně neschopnosti a namyšlenosti a do toho nepříjemně kvílí jakási vyžilá zpěvačka sto let za zenitem. Kapela jakoby paří a hází tvrďácké pózy, ale moc jí to nepomáhá a místo chtěné superpecky spíš podtrhuje svoji mizernou existenci á la 1997. Smutný obrázek.

Atraktivní střih ze dvouhodinové kazety Rok a půl v životě Metalliky, podkreslující superhit Metalliky Nothing Else Matters. Vlastně to nejlepší ze zmíněného home-videa a k tomu asi nejlepší pomalá skladba v historii kapely. Dobrá věc, podtrženo, sečteno!

Legendární a vlastně první pravý videoklip Metalliky (pokud nepočítám ještě trochu undergroundový One), který v roce 1991 nastartoval Metallice kariéru superhvězdy. Ta v roce 1991 ovládla celý svět, dalších pět let seděla nejen na metalovém, ale i obecně rockovém trůnu, ze kterého se pak desetiletí odmítala hnout, i když tam už vůbec neměla co dělat. Dneska už takhle kapela nestojí vůbec za řeč, takže pokud si ji chcete přece jenom pustit a nejste přímo ortodoxní metalisti, tak Enter Sandman je vlastně skoro nejlepší volba.

Průměrný klip na velmi nadprůměrnou skladbu. Metallica videoklipy nikdy příliš nezářila, zato zářila skvělou hudbou, tedy aspoň v období, kdy byla aktuální právě The Unforgiven. Pak už to šlo bohužel jenom z kopce a dneska je Metallica parodií na cokoli, kde se hraje na kytaru. Takže Unforgiven a spol. je poslední kolekce jejich písniček, které má smysl brát vážně.

I když se Metallica po většinu osmdesátých let zaříkala, že nikdy nenatočí žádný videoklip, po vydání jejich asi nejlepšího alba ... And Justice For All se pochlapila a vyrobila pár běžících obrázků k neuvěřitelně silné pecce One. Video samotné není zas nic tak zvláštního, ale psal se rok 1989 a tak všechno pohyblivý nahraný ze zrnící MTV na nějakou nekvalitní VHS-ku bylo malým zázrakem. Takže objektivně tři hvězdičky za videoklip, pět hvězdiček za skvělou píseň a milion hvězdiček za nostalgii za starými objevitelskými časy. Ale nechme to na těch prvotních třech.

Dneska bych si už Rok a půl v životě Metalliky nejspíš nekoupil, ale přesto se mnou třískají záchvaty nostalgie, jak jsem tehdy na začátku devadesátek sháněl polské VHS-ky (zaručeně pravé:) a pak hltal pět hodin záznamu, kterému jsem vůbec nerozuměl, ale hlavně že to byla Metallica :) Pro neznalce angličtiny je tak první kazeta (DVD-čko) totální nuda, protože se většinou snímá nahrávání ve studiu a kecy členů kapely, zatímco druhá půlka je z turné a tím pádem o něco záživnější. Jak už tady někdo psal, kdybych to dostal jednou do ruky s titulkama, tak bych se do roku 1991/1992 asi ještě jednou vrátil, ale takhle ty kazety ze sklepa už asi nepřinesu. Pokud tam ještě vůbec jsou...

No jo, takhle se před třiceti lety dělal metal. Metallica byla ještě kapela plná nadšenců, striktně se držela "metalových pravidel", hrála metal, měla dlouhý vlasy, odmítala "nagelovaný" videoklipy a nesoudila se s fanoušky. Dokument je reakcí na smrt jejich legendární baskytaristy Cliffa Burtona, když kapela požádala fanoušky co mají v jakékoli kvalitě nahrané nějaké vystoupení právě s Cliffem, dala to dohromady a vypustila jako snad vůbec první home-video v heavy metalových dějinách. A i když se to místy zvukově skoro nedá poslouchat, má Cliff ´em All tisíckrát víc duši než dnešní strojová, odlidštěná DVD-čka, kde na pódiu stojí čtyři manažeři (pardon, Roba Trujilla bych z toho možná vynechal), kterým v uších zní víc cinkání mincí než starý dobrý heavy metal.

Dokument studený jako sprcha! Doklad, že devadesátá léta nebyla jen euforií z nově nabyté svobody, ale taky sakra nebezpečným světem, kde skoro nefungovala spravedlnost a základní principy právního státu. Díky bohu, že jsme si tohle v těch svých dvaceti až třiceti letech skoro neuvědomovali a že tenhle totální pistolnický kapitalismus je snad už přece jenom pryč.