DarthArt

I přehnaný nadsazený "alles destroyed" žánr má svoje hranice a tady do Roland Emmerich hodně přehnal. Nejenže zlikvidoval (BACHA SPOLIERY) celou zeměkouli a příště zřejmě vyvolá další velký třesk a nezbude už nic ani ve vesmíru, ale hlavně nepochopil, že trikový efekt má zažehnout děj a pak ho udržovat, nikoli děj nahrazovat. Slaboučký scénář typu "bude průser - já to věděl - oni to nechtěj slyšet - tak zdrhneme sami - jak se zachovaj politici - nakonec dobře" měl být přebit "největší podívanou všech dob", ale dohromady to působí jako předváděčka nějakého "ILM" studia na veletrhu s digitálními udělátky. Což za půl hodiny unudí k smrti. Doba kruhových kin, kde jsme těsně po pádu bolševika otevírali hubu nadšením, jak se nám motá hlava jako na horský dráze, je dávno pryč. Emmerich toho o dvacet let později nenabízí o moc víc a zamýšlený monument se ukazuje spíš jako nehorázná nuda a soustředění se na primitivní brambůrkáře kolem mě v kině. Ale vlastně jeden přínos 2012 má. (BACHA, ZASE SPOILERY) Emmerich totiž nehorázně přehnal i patetický kecy na konci a vyjmenovávání hodnejch států nám výrazně usnadní pátrání po informaci, s kým vším byla americká zahraniční politika v roce 2012 zadobře. Jen si nejsem jistej, jestli by ten seznam "hodnejch hrdinů" dneska nebyl o trošku jinej.

Z mého pohledu nejlepší Emmerichův zásek. Náš dojče emigrant dosáhl vrcholu, natočil totiž katastrofický film, který není zároveň katastrofální. V Day After Tomorrow se celkem pořád něco děje, je to sice kravina, ale s tím se počítá, katastrofy jsou nasázeny v průběhu těch dvou hodin tak nějak rozumně a celé to celkem odsýpá. Jednou za dva roky se Dnem poté klidně strávím páteční večer, aniž bych z toho měl osypky. Jen mě sere, že český název Den poté naprosto zastínil kultovní apokalyptický FILM téhož jména. Při Emmerichově Dnu poté se klidně nacpete brambůrkama, u DNU POTÉ z roku 83 je hodně rychle zase vyhodíte ven. A asi tak nějak by měl katastrofický film působit.

Nemůžu říct, že by mě tahle varianta Godzilly v tom kině s brambůrkama v ruce konec konců nějak výrazně vytáčela, ale asi víc než jindy se tady projevuje, jakej je Emmerich neschopnej režisér. Když točí film o zmrazení světa, může vystřídat deset dvacet katastrof a pořád se něco bude dít, tady je ale odkázanej na jednu příšeru a zrovna on s ní víc než dvě hodiny hracího času ani náhodou neutáhne. Po prvotním očekáváním, jak bude potvora vypadat (je to o něco lepší než japonský gumový figurky, ale tam je to spíš takovej folklór) a první bitce mezi panelákama, který jsou papírový až to bolí, nastává nehorázná nuda, přerušovaná jen ve chvílích, kdy se hlavní lidská hrdinka snaží podat herecký výkon a obecenstvo se směje, jak jí to nejde. Potvora se ve filmu prohání víc než dost, ale nuda (a ke konci vykradenej Jurskej park) pokračuje a člověk by si klidně odskočil na cigárko, protože padesátý druhý setkání s potvorou bude stejně fádní jako dvacátýčtvrtý a čtyřicátý sedmý. Nuda pak trvá až do samýho konce a člověku tak nezbývá než konstatovat, že nejzajímavější byly úvodní titulky. Ty se opravdu povedly.

Piano má neskutečně temnou, bezútěšnou atmosféru a z tohohle hlediska je to dokonalý film. Problém je, že mě napoprvé ani napodruhé moc nechytil děj a když to trochu přeženu, považuju Piano za mistrovsky natočenou o něco lepší Ingu Lindström. Zajímavý je, že z filmu je úplně urvaných několik ženských co znám a taky film považujou za nabitý erotikou, což mě tedy nepřipadá ani omylem. Takže si radši půjdu pustit Klavier od Rammstein, tam se u jejich chlapáckýho pózování chytnu asi přece jenom víc ;)

Starmana jsem shlídl v televizi někdy v době šílenství jménem Hvězdné války a tak tohle scífko (i díky podobnýmu názvu) logicky muselo skončit zklamáním. Jasně, že jde o úplně jiný typ filmu, ale vysvětlujte to patnáctiletýmu puberťákovi s megalomanskými sklony, který je ze všech stran atakován hollywoodskými spektákly, které se právě škrábou přes sotva prostříhanou železnou oponu. Jestli se Starman někdy zase usadí na obrazovce, nepohrdnu, zatím to ale nechávám na kompromisní trojce.

Ve stejném roce jako Jen ho nechte vznikl taky tenhle film, a ejhle, totální protipól. Stoprocentní obsazení, stoprocentní scénař, stroprocentní zábava a tuna nezapomenutelných hlášek, samozřejmě hlavně z führerova hlavního stanu. Režisér Polák zparodoval Adolfa a jeho bandu tak dokonale, že kdybych měl podobnou raketu jako byla ve filmu, sbalil bych DVDčko, odletěl k norimberskýmu soudu a zmíněný vrahouny donutil Zítra vstanu shlédnout pětkrát každej den. Uškvařili by se vzteky !

Některý nepolitický komedie se v sedmdesátých letech povedly, některý ne. Tohle je ten druhý příklad. Děj to sice má, ale Luděk Sobota se ve filmu blýsknul jen jednou a to jinde, Helena Vondráčková byla tehdy sice kost, ale není to herečka, a další jména z Jen ho nechte vlastně ani neznám. Co bych napsal víc ... fakt nevím.

Velmi solidní pokus o horor v socialistickým Československu, kde telce vládli tajemník (pardon, vedoucí tajemník) Pláteník a předseda Bavor. Zatímco soudruzi od rána do večera mleli jak je socialistický člověk člověku člověkem, génius Herz nám ukazuje sobecký stádo, který sejme toho nejslabšího a ještě se tváří spravedlivě. Doporučuju všimnout si ve filmu nenápadných sekvencí, který vlastně vyráběj všechnu tu mrazivou atmosféru, viz babička chycená na přechodu mezi rojem embéček a wartburgů nebo náklaďáky šrotující polskýho fiátka. Tyhle vsuvky dělaj z Upíra z Feratu skutečnej horor, bez ohledu na auto na krev nebo rozbitý krevní konzervy v posteli.

Hodně dlouhou dobu jsem nějak podvědomě míjel slovenské nebo "poloslovenské"" filmy a byl jsem pěknej vůl. Dokazuje to i Deviate srdce, které snad jediné může konkurovat legendární Panně a netvorovi. Atmosféra by se dala krájet, princezna, kterou chce hlavní parchant předělat na mumii a příšernej tanec mrtvý/živý osádky hradu, všechno dobře. Film jsem poprvé viděl při léčení jedný silvestrovský kocoviny a dodneška nevím, z čeho mi tehdy bylo víc špatně. Herzova geniální taktovka na tom ale asi měla dost velkej podíl !

V době, kdy jsme jako děcka chodili každou středu s družinou za kačku do kina, se mi Rozmardýmy celkem líbily, po repríze někdy loni je ale všechno jinak. Hodina a půl uvřískanejch pionýrů a nulovej děj mě stál kýbl nervů a rozhodně si už podobnej kulturní zážitek nehodlám nikdy zopakovat !