Šakal

Nedávno mě skolila angína a tak jsem si čas mj; zkrátil Coppolovým majstrštykem a dal si všechny 3 díly v jednom zátahu. A výsledek? Už si netroufnu jednoznačně říci, že třetí díl je nejhorší. To je jako kdybyste se zeptaly matky, kterého ze svých třech synů má nejraději. Ikdyž ten prvorozený může být vždy pouze jeden :-) První díl, to je herecký koncert Marlona Branda s Al Pacinem. Druhý díl, Marlona Branda skvělým způsobem nahrazuje Roberto De Niro a třetí díl? Kromě standartně vynikajícího Al Pacina tvůrci vytáhli eso z rukávu v podobě mladičkého Andy Garcii, který je více než důstojným partnerem pro mnohem zkušenějšího Ala. Jedinou výtku a zároveň kaňkou tak pro mě je obsazení ( protlačení ) Coppolovy dcery Sofie do role dcery Michaela. V roli Mary mně vůbec neseděla a dovedu si na její místo představit mnohem lepší herečky. Předvádí hodně naivní a bezkrevný výkon.Přesto tvrdím, že 3 díl je velmi zdařilé zakončení jedné sicilské rodiny, dynastie Corleonů a scéna, kdy se Al Pacino vyzpovídává ze svých hříchů, patří vůbec k těm nejsilnějším zážitkům z celé série. Nejlepší trilogie, co kdy byla natočena. Hodnocení: 1 díl - 5*, 2 díl - 5* , 3 díl - slabších 5*

Bez zbytečných sálodlouhých komentářů, toto nemohlo být namýcháno lépe! Světové drama z prostředí psychiatrické léčebny s nesmírně silnou nosnou myšlenkou a výpovědní hodnotou a to sice právem každého člověka na osobní lidskou svobodu.Toto netřeba dalšího komentáře, to se musí vidět na vlastní oči! Vynikající Jack Nicholson, Louise Fletcher a takhle bych mohl pokračovat dále a dále...... to vše pod taktovkou mého oblíbence Miloše Formana! Tady bych neměnil snad jediné políčko záběru! Jasná záležitost v mé top 10 a spolu s Amadeem nejpůsobivější ( pro mě ) Forman. Díky všem zúčastněným za tento nesmírně silný živočišný zážitek!

V žádném jiném snímku " PŘED ani PO " neměla hudební složka takový zásadní podíl na výsledném dojmu jako v tomto snímku Sergio Leoneho. Mistr Ennio ji zde dovedl k dokonalosti. Nechápu, že nebyl odměněn oscarem, budiž mu "útěchou" alespoň ten za celoživotní dílo. Nejsem nijakým velkým příznivcem žánru jménem WESTERN, ale tenhle snímek jednoznačně přesahuje jeho hranice. Hvězdné herecké obsazení a s tím související excelentní herecké výkony. Věčný klaďas Henry Fonda jako záporák a bezcitný pistolník Frank, charizmatický Charles Bronson jako Harmonika, co má s Frankem staré nevyřízené účty, vynikající Jason Robards jako Cheyenne, božská Claudia Cardinale, brilantní kamera Tonino Delli Colli, to vše v režii mistra S. Leoneho. No řekněte sami, co víc si přát?! Ty nekonečné pomalé záběry za zvuku harmoniky, to je pastva pro oči i uši. Hvězdičku navíc za nejlepší filmový závěr a vlastně i začátek! Takové moje tajné přání... shlédnout tento snímek ještě někdy na velkém filmovém plátně. Myslím, že bych na místě umřel blahem. (Edit: 24.3.2013 Bio Oko - sen splněn. "Neumřel jsem, ale bylo to o fous"..). P.S. silnými scénami je film doslova prošpikovaný, přesto já osobně za ty nejpůsobivější považuji ty, kde J. Robards promlouvá ke C. Cardinale- pocta při přirovnání k její matce-kurvě resp. když ji vysílá se džbánem vody mezi vyprahlé pracující dělníky. To je život!

Každý máme nějaký ten svůj sen. Někdo sní o rodině, jiný o (životní) lásce, o přátelství, kariéře, sporťáku, někdo o 50mil $ resp. FB, někdo o tom, přenést se do doby prohibice a být gangsterem a někdo o tom, že to vše natočí a poskládá do jednoho filmového eposu. A protože snít se (nejen) musí, ale sny jsou tu (také) od toho, aby se plnily, natočil (si) pro sebe a zejména pro nás filmové diváky mistr Sergio tento snímek. Samotné natáčení připravoval téměř 12 let a dalo by se říci, že myšlenkami na něj se (s kratšími či delšími přestávkami) zaobíral celý svůj život. Příběh který mapuje téměř 50-ti letou historii Ameriky (od zač. 20-tých let, přes prohibici, velkou hospodářskou krizi až do zač. let 60-tých) přičemž z každičkého záběru je patrné, s jakou nesmírnou láskou a pokorou Leone k látce přistupoval, je o spoustě věcí, ale pouze jediná vyčnívá nad ostatní a to sice PŘÁTELSTVÍ (kamarádů, dospívajících dětí, chlapů). Ostatně více než výmluvně o tom vypovídá rozhovor resp. monolog ze samotného závěru snímku mezi R. De Nirem a J. Woodsem. Samozřejmě nemůžou chybět ani osudové ženy. Snímek se skládá (umně prolíná) ze tří částí, přičemž musím konstatovat, že v žádném jiném snímku jsem neviděl, tak krásně, s nesmírnou úctou, hravostí, lehkostí a nadhledem, zachycené dětství hlavních hrdinů, jako v tomto rozmáchlém epickém díle mistra Sergia. I díky tomu jsou ty prolínající se vzpomínkové scény Bobbyho De Nira, (samozřejmě i s účastí hudby mistra Ennia Morriconeho a brilantní kamery Tonyna Delli Colli) tak působivé. Co se hereckých výkonů týče, je naprosto zbytečné plýtvat slovy. To je jeden excelentní výkon vedle druhého. Od dětských herců počínaje (nádherné, mlaďoučké „mršky“ Jennifer Connelly), přes Elizabeth McGovern, Tuesday Weld a Robertem De Nirem konče. Přesto musím konstatovat, byť mám Bobbyho velmi rád, number one je zde pro mě osobně „životní“ James Woods. Spílat a stěžovat si na příliš rozvleklé tempo, či přepálenou stopáž rozhodně není na místě. Kdo „ toto necítí, nepochopí“. Já musím konstatovat, že bych dal poslední money, kdyby se mi do rukou dostala původní nesestříhaná 6h režisérská verze. Jedinou „ kaňkou a výtkou“ mířící k mistrovi je absence většího prostoru pro mého oblíbence „pana mafiána“ J. Pesciho. Ikdyž, v původní verzi měl daleko více prostoru (sám si také tuto roli vybral, potom, co mu nevyšla role Maxe), takže výtka letí k pánům distributorům za absenci odvahy přijít do kin s plnou nesestříhanou verzí. A teď mi řekněte, shlédnul jsem skutečně tento snímek nebo to byl pouze jeden velký (opiový) sen :-) Ať tak či tak, jsem nesmírně rád, že mi bylo dopřáno té možnosti. Tomu říkám stylové se rozloučení s režisérskou kariérou, smekám mistře a vzdávám Vám hold. p.s. a největší můj nostalgický zážitek z celého snímku, který na mě vždy 100% zafunguje?.... přecházení mladých hrdinů přes ulici, v pozadí mamutí Brooklynský most a k tomu se line Morriconeho průvodní hudební motiv – nádhera!

Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu.

Jsou filmy, které si vás získají hned napoprvé, okamžitě si je zamilujete a rádi se k nim s odstupem času vracíte. Potom jsou snímky, které si při prvním shlédnutí zamilujete, ale když se k nim podruhé vrátíte zjistíte, že se to jejich " prvotní kouzlo" částečně vytratilo a snímek si vás napodruhé již tolik nezíská. Potom je třetí kategorie a to jsou snímky, které vás při prvním shlédnutí tolik neohromí, ale "něco v nich je". Vrátíte se k nim po delší odmlce a teprve potom je doceníte. Člověk do nich musí jednoduše dorůst , dospět. Prožít si také něco v tom svém soukromém životě, aby byl schopen je plně pochopit a náležitě (d)ocenit. Takovým snímkem je (alespoň v mém případě) Coppolova Apokalypsa. Mimochodem, ten název nemohl být výstižnější. Možná bych dodal Devil's. Napsáno již bylo mnohé, tak pouze dodám. Při prvním shlédnutí si mě získala první třetina (nálet vrtulníků za zvuků Wagnerovi hudby byl nezapomenutelným zážitkem), nicméně poslední třetina snímku mě ponechala chladným, netečným, ba přímo mě nudila. Tentokráte to byl právě úplný závěr, který mě ohromil a rozložil na miniaturní částečky a posledních 10 minut patří k mým vůbec doposud nejsilnějším filmovým zážitkům. Co říci závěrem? Již můžu směle napsat, že tento Coppolův (proti) válečný snímek s nesmírným filozofickým přesahem o hrůznostech válek (ve Vietnamu) řadím po bok Stoneovi Čety (byť tyto dva snímky nelze srovnávat, každý se vydal odlišnou cestou). Jen v těsném závěsu je to potom pro mě The deer hunter M. Cimina. Marlon Brando pro mě již není v prvé řadě pouze Donem Corleonem, ale i plukovníkem Walterem E. Kurtzem. O Martinu Sheenovi coby kapitánu Willardovi myslím netřeba jakéhokoliv komentáře, stejně jako mám pochopení pro Roberta Duvella. Není nad pořádnou vlnu, že Bille :-) p.s. to je poprvé, kdy ze 3* jdu na plný počet. Po třetím shlédnutí a zralé úvaze je čas na změnu mé TOP -ky...Viděna klasická i redux verze tj. director´s cut.

„The sky is blue, water is wet, women have secrets.....“ Akční 90´s v celé své síle a kráse, se vším, co k nim tak neodmyslitelně patří a pro co je mám tak rád, což ostatně Tony Scott (zdravím „tam nahoru“) ukazuje zcela názorně v úplném závěru (viz rozhovor Joea a Jimmyho). Tohle bych poprosil vytesat na náhrobní kámen a nechal pouze dopsat AMEN. Pro mě (společně se Smrtonosnou pastí) jednoznačně nejlepší Willisův film (na)psaný přesně jemu na míru s jednou (kultovní) hláškou vedle druhé! Hlavní dvojici Wayans - Willis to parádně šlape, vše podpořeno skvělým scénářem S. Blacka, (ani né tak, co se týče děje, jako hlavně mistrně napsanými břitkými hláškami.) Co tak ještě dodat k tomuto kultovnímu snímku.... snad jen, že je to k posrání dobrej film! P.s. vy všichni (sportovní) novináři, co si tak rádi libujete ve vzletných a košatých frázích....zeptejte se B. Colea, co je to skutečně hrát svůj životní zápas.

Strachy jsem se (naštěstí) sice neposral, nicméně do trenek jsem si samou radostí cvrnknul, to přiznávám. Tenhle snímek má i po 38 letech od svého vzniku stále co nabídnout a dokážu si i představit, že v době uvedení do kin to musela být nebývalá událost a lidé při projekcích omdlévali. Líbí se mi pozvolný začátek a fakt, že k „ problému „ se nejprve přistupuje s racionálním (věděckým, lékařským) postojem a až poté se přistupuje k samotné myšlence posedlosti ďáblem a následnému vymítání. Tomuto snímku nelze takřka nic vytknout. V prvé řadě je to mistrným způsobem budovaná a následně gradovaná ATMOSFÉRA, o které si valná vetšina dnešních snímků podobného ražení může nechat zdát. Snímek se navíc opírá o silný scénář, což je u těchto typů snímků věc nevídaná. O hereckých výkonech myslím netřeba jakéhokoliv komentáře. Ať už se jedná o Ellen Burstyn coby Chris MacNeil (matku Regan), Maxe Von Sydowa (coby fathera Merrina), Jasona Millera(coby fathera Karrase), či mladičkou Lindu Blair (coby Regan), jejíž schopnost otáčet umně hlavou by jistojistě ocenil i pan Berousek., popř. amerického „Vicenta Del Bosche“. Že před trénováním Realu Madrid (resp. španělské repre) pracoval coby policajt (detektiv) jsem věděl, ale že je takovým fandou do klasických snímků, to jsem netušil :-) Ta podoba s hercem Lee J. Cobbem v určitých rysech je až zarážející. To vše umně kočírující W. Friedkin. Jako bonus, pro fajnšmekry, legendární scéna. Kdo viděl, jistě ví, o čem je řeč. Pro ty, co doposud neměli tu čest, „malá“ nápověda s pouliční lampou. Jako pověstná třešínka na dortu, je tu potom velmi povedený průvodní hudební doprovod (po hříchu trestuhodně nevyužitý). Tak jsem si ho dopřával alespoň u závěrečných titulků. Co říci závěrem? The exorcist je (vrámci žánru) dodnes nepřekonané dílo, otec od kterého se všichni učili, leč kvalit předchůdce nikdy nedosáhli. Spíše než horor bych tento snímek nazval psychologickým (hororem), díky bravurně rozkryté psychologii postav, což je v tomto žánru věc ojedinělá. Řekněte upřímně, zažili jste někdy u hororu pocit, že ikdyž jste se „ netřásli hrůzou „ , na zážitku po skončení snímku, vám to zhola nic neubralo? Mně se to stalo třikrát v životě. Shodou okolností pokaždé v případě tohoto snímku. EDIT 10.10.2012 k prodloužené (BLURAY) verzi. Je zajímavé, že (prodloužené) verzi z roku 2000 se říká režisérská (komu je bližší- director´s cut). Spíše by se slušelo napsat: verze Billa Blattyma. Ne pokaždé, totiž více, musí nutně znamenat lépe. Souhlas s W. Friedkinem resp. J. Calleym, střižna tentokráte odvedla poctivou práci a snímku to, včetně (z)kráceného konce, veskrze prospělo. Těch 12 min navíc je víceméně kontraproduktivních, kdy dochází k (lehkému) rozmělnění atmosféry. Pravda, vyjma „pavoučí“ scény na schodech, která ale byla v roce 1973 odstraněna z čistě nedostatečných trikových možností, tj; neschopnosti zakrýt (vyretušovat) lana. A tak paradoxně scény z původ. (pracovní) verze, které bych já osobně uvítal v delší verzi, zůstaly pouze v bonusech, v podobě vystřižených scén, neboť se k nim nepodařilo vytáhnout dostatečně kvalitní zvukovou stopu. To v případě snímku samotného (resp. jeho převodu na BLURAY) v podobě zvukového vyčištění je tomu přesně naopak. Snímek tím získává nový netušený rozměr. Vypiplaná záležitost od prvního do posledního záběru. MASTERPIECE!

Mladá holka, začínající herečka Betty (N. Watts) opouští „starý svět“ (Deep river v Ontariu) a otevírá se jí ten (s)nový (viz mistrný přechod v letištní hale). (Vy)sněná cesta na pomyslný Olymp však může být ve vekém rozporu se skutečným... Hollywoodem a jeho odvrácenou tváří. Tak (nejen) o tom je tento snímek mystifikátora D. Lynche. Ať už však na samotný příběh budete nahlížet jakkoliv (krimi-noir, tragickou lovestory, příběh o tom, že některé „krabičky“ by měly zůstat navždy zavřené, pokud se bojíte vlastního svědomí nebo jednoduše film o tom, že i režiséři mají těžkej život a občas i "den blbec" popř., že dostat, v současném Hollywoodu, kvalitní expresso je věc neřešitelná) nelze si nepovšimnout velmi osobité režie, která společně s kamerou P. Deminga a hudebním doprovodem A. Badalamenti(ho) dotváří velmi působivou podívanou, o kterou se navíc měrou vrchovatou starají i jednotlivý herci. Mulholland drive je mj. snímek, který pro mě (kdysi) objevil herečku N. Watts. To, co tu dotyčná předvádí (nejen) ve scéně na castingu, je pro mě osobně vrcholný (herecký) zážitek, stejně jako celý tento Lynch(ův) snový snímek plný (mladistvých) ideálů a následných deziluzí (kopírující celý filmový průmysl), jedné nenaplněné touze mladé obyčejné dívky (servírky), která sní svůj sen a je ochotna (pro jeho naplnění) udělat COKOLIV, aby až (SPOILER jako prase (pardon)) svojí smrtí nalezla svůj vnitřní klid...SILENCIO. Pravda, dá se k tomu přistoupit i jako k (ne)obyčejnému snímku o jedné holce s velkou fantazií a jednom jejím (resp. divákově) vlhkém snu, který se jí před očima mění v noční můru. Ostatně chlapi, řekněme si upřímně, kolik z vás (nás) si postelovou scénu nestoplo a následně pomalu nerozfázovalo? Třeba se ale mýlím a jsem v tom zcela sám. Who knows... :-) Srozumitelný snímek, víc než by se mohlo (na první pohled) zdát. Že jste ho nepochopili? Nevadí. (Nej)důležitější je ho prožít. 100%

Vítejte v divadle R. Bradburyho resp. R. Scotta-(filmovém) světě plném kouzel a (dez)iluzí. Ridleyho(časem prověřený)mnohovrstevnatý kult, s jednoznačnou myšlenkou a to sice neobyčejně silnou touhou (vůlí) po životě jako takovém, jdoucí ruku v ruce se samotnou podstatou lidského bytí.Tady se sešlo skutečně vše potřebné. Pozoruhodným způsobem podaná vize budoucnosti (na nákresu skic, jak je u něj pravidlem, se podílel samotný Ridley), umně budovaná temná, teskná atmosféra s jasně čitelným NOIR nádechem, vše doplněno dokonalým Vangelisovým hudebním podkresem. Přesvědčivý Harrison Ford coby Deckard, životní Rutger Hauer coby replikant Nexus 6-Roy Batty (pohled na něj diváka doslova sžírá) a jako třešínka na dortu krásná replikantka Sean Young resp. Rachael. To vše v režii mistra cechu- vizionáře R. Scotta. Mám neodbytný pocit, jako by se Ridley dopodrobna piplal s každičkým záběrem (filmovým políčkem) a na snímku je to znát v tom nejpozitivnějším slova smyslu. O výjmečnosti tohoto díla hovoří samotný fakt, že když jsem si ho pustil teď po dlouhých letech, opět jsem seděl jako přikovaný k obrazovce, hltal s němým úžasem každičký záběr a samotný příběh mě pohltil snad ještě více než kdysi. Těžko se člověku hledají jakákoliv slova, aby se vypsal z pocitů. Snad bych to přirovnal k jízdě na horské dráze.Od naprosté extáze, až po beznaděj (strach, smutek ) a to v několika se opakujících intervalech. Ostatně, podívejte se sami a udělejte si obrázek resp. úsudek každý z vás. Hodnocen Blu-ray director´s cut. P.S. je zajímavým faktem (paradoxem), že velká většina těch, co zde hořekují nad bezmyšlenkovitostí snímku resp. „vítězstvím formy nad obsahem“ obdarovává bez pardonu futuristický Tron legacy 3D čtyřmi hvězdami a výš. Jak vidno, nejen fotbal nemá logiku, že....Tomáši Pospíchale?!