Pete

Sbohem poldo, tak nějak se to jmenuje, s těmi smrtonosnými nelítostnými souboji běžte už někam. Typická francouzská kriminálka své doby, kterou z průměru pozvedá luxusní konec, a především pak ten, který se pro role spravňáckejch drsnejch komisařů narodil - Lino Psí oči Ventura.

Dvorní Bergmanův kameraman Nykvist si také vyzkoušel režii, a nedopadlo to vůbec špatně. Od svého velkého vzoru leccos odkoukal, ale obsahově je Býk přímočařejší, jednodušší, což nemusí být nutně na škodu. Našinec si při sledování nejspíš vybaví Kachyňovu Krávu, a já tam také viděl trochu podobnosti s Malickovým Na prahu války, i když ten přirozené syrovosti Skandinávců nedosáhne ani za zlaté tele. Moralizující, až baladický příběh je zde každopádně univerzální, kamera a výprava pěkná, na herecké legendy pak radost pohledět.

Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují. Fantazie přede a tká nové vzory na bezvýznamném podkladě skutečnosti. Bergman dozrál jak víno, ukolébá diváky vidinou rodinné ságy, aby posléze udeřil svou obvyklou silou, navíc ještě umocněnou zkušeností. "Divadelní" příběh o rodině malého Alexandra, je skutečně výkladově nejednoznačný, a pokud si divák nepřečetl program, také dějově nepředvídatelný. Rozdělen je na tři výrazně odlišné části, a to formálně i obsahově. Jakési smířené vzpomínání na dětství typu Felliniho Amarcordu nelze očekávat, tady není místo pro nostalgii a hledáním významů můžeme trávit dlouhé diskuze. Každopádně přes vražednou délku je to jeden z nejpřístupnějších mistrových kousků, a také je zde až překvapivě pozitivní a uvolněná atmosféra v několika momentech - například zapalování strýčkových prdů bych u Bergmana skutečně nečekal.

Bergman na téma duševních poruch. Už jen tato věta by měla být tím nejlepším doporučením, nebo varováním, jak pro koho. Mě osobně zrovna tento jeho kousek tak úplně nezasáhl, i když obvyklé kvality tu jistě jsou. Film nabízí obsáhlé dialogy se spoustou tezí, které by se daly tesat do kamene, ale také až neskutečně jistou a propracovanou režii, s uhrančivě zneklidňujícími záběry kamery. Slabší povahy si možná u toho můžou podřezat žíly, a to nahlížíme na hysterii či šílenství po většinu času spíš zvenku. Nicméně naděje tam nakonec je - a tou je láska všude kolem nás. Podvědomí je však zrádné, a tak pozor, pokud čekáte na Boha, aby neměl podobu toho mrzkého pavouka ze skříně.

Östlund rozhodně umí docílit toho, aby se diváci cítili nepříjemně nebo trapně, to se mu musí přiznat. Ale ani tady mu tu čtvrtou hvězdu nedám. Karty jsou přitom rozdány velmi slibně, dala se však s nimi jistě nakonec uhrát mnohem zajímavější partie. Téma krize mužské role, které se rozjede v klaustrofobickém prostředí zimní dovolené v Alpách, je nosné, silné, a slibovalo zkrátka víc. Vyšší moc mě tak uspokojila bohužel jen z části, přitom námětů k zamyšlení poskytuje mnoho, jak už je u tohoto tvůrce zvykem. Je to těžký bejt bezvadnej chlap, manžel, otec - nemusí být každý přímo hrdina nebo rozený vůdce smečky, herec v hlavní roli je však už od pohledu sobecký hajzlík a slaboch. I když pánové, ruku na srdce, zachovali bychom se v krizové situaci určitě bez zaváhání správně?

Sils Maria! Tak tohle jsem nejspíš nepochopil, každopádně protrpěl, nijak neprocítil, anebo to bylo skutečně tak vyprázdněné a totálně o ničem, jak to vypadá. Starosti a psychologické pochody snobských celebrit, odtržených od reality, mi jsou naprosto ukradené, ale lze je zpracovat i relativně zajímavě (např. Mládí). Stárnoucí herečka (jako obvykle skvělá Binoche) zkouší na další roli, která "překvapivě" souvisí s jejím osobním životem, váhá, mám to vzít, nemám to vzít, probírá scény se svou mladou asistentkou, mají intimní vztah, nemají, koho to sakra zajímá? Mnohem raději bych dvě hodiny sledoval jen toho hada z mraků z nádherných alpských vrcholků.

Zní to celé groteskně jako pouhá anekdota o ztracených hodinkách Slava, ale chvílemi z toho pořádně mrazí. Již předchozí snímek těchto tvůrců nám uštědřil morální Lekci, a nyní jdou pak ve zobrazení prohnilého systému a nemocné východoevropské společnosti ještě dál. Zobrazením korupce politiky s prostředím novinařiny mi to připomnělo rumunský dokument Colectiv. Dále k postavě prostého idiota, který nechtěně uvede události do pohybu, se scénář chová až s jakousi Hrabalovskou něžností, a tento čistý člověk je tak v ostrém kontrastu se svinskou kariéristkou, která má hranice lidskosti naopak hodně posunuté. Přitom je ale vše zobrazené s nadhledem, a příjemně nejednoznačně. Režiséři vybrousili také formu, kdy jednotlivé záběry nejsou dlouhé přespříliš, tempo vyprávění je tak akorát aby sloužilo budování atmosféry a výsledného sdělení, až bych řekl že na Bulharský artfilm je to docela svižné. Současná česká kinematografie by podobnou ránu po hlavě potřebovala také jak prase drbání.

Chobotnice má 3 srdce, ale jestli čekáte mafianskou historku, hledejte jinde ;) Tady máme osudovou romantiku, na kterou jsou Frantíci experti. Film jsem si pustil kvůli Charlotte, která zde odvádí svůj vysoký standard, slabinou však byl pro mě neznámý herec v hlavní roli, který pohříchu postrádá charisma, a při milostných eskapádách vypadá až poněkud úchylně. Na připlešatělého úředníka z finančáku se hodí skvěle, těžko mu však věřit, jak fatálně zapůsobil na obě sestry v tomto trojúhelníku. Přes jistou zdlouhavost a málo uspokojivý konec musím dát ale tomuto marnému pokusu o vzepření se osudu (lásce, srdci?) opatrně palec nahoru.

Hra je skutečně myšlenkově bohatá a podnětná, provedení však Östlundovi nežeru, byť to zřejmě natočil přesně tak, jak chtěl. Antidivácká je hlavně forma, kdy kameru posadí na stativ, a nutí nás sledovat pět minut prázdnoty bez dialogů, než se začne něco dít, a to v každé scéně! Uff. Dále s obsahem to není o mnoho lepší, jelikož sledujeme partičku černých parchantů, kteří šikanují slabší, na což se vůbec nedívá snadno. Zvlášť jako rodiče bychom strašně rádi zasáhli, film nás však jako diváky nutí k pasivitě, a násilně nás staví na stejnou úroveň většiny dospělých zde, kteří jen nečinně přihlíží bezmocnosti těch malých obětí. A nevidím ten koncept vyloženě jen jako kritiku imigrantů, jelikož takové partičky sígrů, které si vynucují dominanci nad ostatními, nejsou nic nového, viděl jsem to například i u nás v 80.letech. Můžeme jít samozřejmě i mnohem dál do minulosti, lidé se příliš nemění, ačkoliv společnost je opravdu jinde - a nedá se říct, že dál. Přibývá Stínadel a Vontů, přitom nové Rychlé šípy není nikde moc vidět. Zlu se nesmí ustupovat ani o krůček, protože potom už se nezastaví.

Tady se někdo opravdu inspiroval Gondrym, zejména jeho Prosím přetočte. A to nejen motivem amatérských outsiderů, kteří natáčí parodické remaky klasik světové kinematografie, ale také vlastními filmařskými postupy, i když výtvarné kreativity francouzského originálu nedosahuje, a ani se o to úplně nesnaží. V jádru je to totiž obyčejný americký nezávislak z prostředí high school o dospívání, kterých je zilión, ozvláštněný romantikou k malé, roztomilé, umírající slečně. Což znamená nevyhnutelně dojemné scény, které jsou však chválabohu až na konci, a jsou velmi decentní a jaksi neotřelé. Nejsem už bohužel dávno teenage cílovka, nicméně sympatickým postavám jsem držel palce, nápadité a svižné zpracování přes některé výhrady nenudí, není trapné, a posouvá tenhle filmeček rozhodně nad průměr. A ještě má moc fajn ambient soundtrack od Ena.