Jeoffrey

The Tale of Outcasts už do prvního dílu tak silně tlačí na pilu ve snaze vyvolat u diváka nějaké emoce, až to pak vůbec nefunguje, a nakonec jediným dílem, který u mě dokázal způsobit nějaké dojetí, byl ten třetí s Harriet a Morim, který však byl v rámci celého příběhu spíš jen takovou samostatnou vedlejší linkou. Hned na začátku jsem si připadal, že se asi dívám na Andersenovo „Děvčátko se zápalkami“, ale někdo tu evidentně moc neuměl pracovat s atmosférou, a tak všechna ta příkoří vypadala strašně strojeně a jejich stupňování mi přišlo dělané také jen na efekt. Zaujalo mě tu však ono pouto mezi Wisterií a Marbasem a byl jsem zvědavý, jak se s ním bude pracovat dál. Pak přišel již zmíněný třetí díl, který mě dokázal oslovit, uvěřil jsem, že mě seriál dokáže emocionálně nějak zasáhnout, že bych se tu mohl i bavit. Měl jsem i jistou představu, že to nyní bude o tom, jak hlavní dvojice putuje po zdejším světě, kde potkává různé další démony s neobvyklými problémy, s kterými jim pomůže a díky tomu se pak bude upevňovat jejich vzájemné pouto. A ono to tak i z části bylo, ale s každým dalším novým démonem se seriál zabýval až příliš dlouho, snažil se kolem všeho budovat co nejsilnější drama, které ale opět působilo strašně strojeně, nefungovalo a já se nudil. Navíc jsem v tomto seriálu viděl asi toho úplně nejnudnějšího a nejzbytečnějšího Sherlocka Holmese. Dokonce i samotné finále jsem víceméně jen dojel na setrvačník a ani mému dojmu příliš nepomohlo, že mě zaujal způsob, jak tvůrci v předposledním díle vymysleli vývoj Wisteriina charakteru. Pro mě The Tale of Outcast tedy nakonec zůstává jen další průměrnou sérií v zimní sezóně, i když se mi docela líbila animace a hudba. 5/10

Jestli byla druhá série lepší než první? Neřekl bych, seriál jede pořád ve stejných zaběhnutých kolejích, kdy hlavní hrdina vše táhne kupředu svým odhodláním, díky kterému ho mnozí, včetně mě, obdivují. Dál se snaží hlavou (ne)úspěšně prorazit zeď anebo se alespoň probrečet k nějaké lepší verzi budoucnosti, ale scénáristé mu to nehodlají dovolit. Ještě se totiž nedozvěděl, kdo nebo co je skutečným nebezpečím, koho vlastně musí zastavit. Ale druhá série na tomto poli alespoň udělala pár výrazných kroků - naznačila motivaci Kisakiho a ukázala, že není jediným, kdo může v budoucnu všechno totálně podělat – zkrátka vytáhla se s pár odpověďmi a zajímavými tématy k zamyšlení, takže jsem se opět rozhodně nenudil. Sice to celé vlastně tentokrát bylo jen o jednom velkém rodinném dramatu obohaceném o různé temnější podtóny, ale i tak dostatečně silném, abych si seriál užil. Takže pro mě opět 8/10 a jsem zvědavý co přinese již oznámený Tendžiku hen.

Koncept paralelních světů je zajímavé a vděčné téma a přidat k němu i nějakou tu osudovou romanci se doslova nabízí. Bohužel tady to pro mě ale příliš dobře nefunguje. To Me, the One Who Loved You u mě selhává tím, že se v obou tématech až příliš topí, film neskutečně obšírně a neustále vysvětluje, jak vše funguje, místo aby mi to jen ukazoval, nebo nechal nějaký prostor pro fantasii. Chybí mi tam lehkost, atmosféra, silněji podané emoce… Nebo jsem možná měl jen problém filmu ty emoce uvěřit, stejně jako mě zase až tak úplně nechytla všechna ta všudypřítomná věda. Prostě a jednoduše, i když má film super nápad, jeho provedení mě úplně neoslovilo, takže za mě maximálně průměr. 5/10

Reinkarnovaný Exorcista má zajímavý začátek a konec, ale naprosto tuctový a nudný prostředek. Zkrátka je to takový průměrný isekai, který má hned několik povedených nápadů, díky kterým mě v určitých částech vlastně docela zaujal a najednou už tak průměrný nebyl. Jako první solidní téma mi připadá konfrontace klasické fantasy magie s východní mystikou. Zkrátka obojí jsou kouzla, ale pokaždé tak trochu jiná a postavit je proti sobě mi přijde originální. Seika má ze začátku i povedenou a logickou motivaci, proč nechce ukazovat svoje schopnosti, a to, jak obratně vše maskoval, mě docela bavilo. Pak ale přišla nudnější pasáž, klasická magická akademie, kterých už jsem viděl nespočítaně a k tomu jisté scénáristické přešlapování ve snaze vybudovat nějaké hlubší vazby mezi postavami, což u mě třeba v lince s Yifou a otřesným CG drakem, vůbec nefungovalo. Právě v téhle části mi seriál začal zapadat, pletl se mi s jinými průměrnými fantasy sériemi s magickou akademií, zkrátka jsem začínal Exorcistu tak nějak podvědomě odepisovat. Nepomáhal tomu ani fakt, že Seika začínal úplně zapomínat na svou snahu nevyčnívat z řady, už v části s turnajem mi přišlo, že byl scénáristy skoro až na sílu nacpán do popředí, aniž by mi to v rámci toho, co jsem viděl, dávalo nějak extra smysl. Výsledný dojem tak zachraňovaly v podstatě až poslední dva díly, kdy se autoři vytasili s dalším zajímavým nápadem, i když vlastně jen odkryli skutečný význam našeho hrdiny pro zdejší svět a vazbu na jednu z postav. Najednou mě seriál začal zase zajímat, říkám si, že bych chtěl vědět, co bude dál, kam se to bude nyní ubírat. Také mě docela zaujalo chování Seiky během těch dvou posledních dílů, které působilo velmi dospěle a chladně, což krásně sedělo s celým tím zvratem a také s tím, že v těle Seiky je reinkarnovaný dospělý chlap, který už si něco zažil. V poslední chvíli tak dokázal Exorcista probudit můj umírající zájem, dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechnu tu šeď co tomu předcházela, a i když i zde bylo vidět, že po stránce animace není tento seriál žádná hitparáda, stejně finále dokázalo můj dojem aspoň trochu vytáhnout z bahna průměru. 5,5/10

Dva nájemní vrazi a mladá dáma, v podstatě nic víc a nic míň. Jednoduchý a uzavřený příběh o významu rodiny, že je silnější než krev a také o tom, co jsem dnes slyšel v jednom rozhovoru, tedy že v momentě, kdy se ve vašem životě objeví dítě, se už prostě musíte stát opravdovým dospělým. Bylo zábavné sledovat, jak se do života obou zabijáků prostě připletla Miri a vše jim obrátila naruby, bylo sympatické, jak se k celé věci oba postavili a jak se vším bojovali, zkrátka nebylo těžké se do toho všeho položit a začít téhle zvláštní rodině fandit. Měl jsem rád hlavní postavy a v momentně, kdy jsem slyšel výtku, že je Miri pro někoho příliš otravná a ukřičená, jsem jen kroutil hlavou a tvrdil, že je to úplně obyčejné dítě – občas otravné a ukřičené, jindy roztomilé, někdy hloupé, jindy nečekaně chytré. Po pravdě mi přišlo, že autoři zachytili dětskou povahu mnohem přesněji než v některých jiných podobných seriálech, bez přehnaného idealizování. Na druhou stranu, co já o dětech vím, sám žádné nemám… Přesto ale můžu s klidem říct, že jsem si seriál užil, nebylo tu nic, co bych mu chtěl nějak výrazněji vytýkat, i když byl v některých ohledech lehce předvídatelný, občas trochu přehnaný, ale nic, co by mi kazilo příjemný pocit během jeho sledování. Líbila se mi animace i hudba. Asi už začínám fotrovatět a v 36 letech na to mám nejspíš i nárok, každopádně pro mě byli Buddy Daddies poměrně milá a zábavná podívaná. 7,5/10

"Tomo-chan Is a Girl!" má možná hodně nedostatků a pro někoho je třeba i seriálem, kde není nic nového, co by už neviděl jinde a lépe, ale pro mě osobně to byl přesně ten seriál, který jsem tuhle sezónu potřeboval, který jsem si nejvíc užil a u kterého jsem se usmíval celých třináct dílů. Dával mi zábavu, dával mi energii, jeho romantická linka mě příjemně zahřála u srdce a toho si cením, obzvlášť v sezóně, kde mě spousta nových seriálů buď úplně neoslovila nebo vyloženě zklamala. Velmi jsem si oblíbil všechny zdejší hrdinky, každá byla nějak výrazná, zajímavá a přišly chvíle, kdy mě dokázaly překvapit, kdy jsem se o nich dozvěděl něco víc, a pak jsem je měl ještě raději. Mužské postavy už tak povedené nebyly, i když to, jaký byl Džun občas pařez, mi bylo docela blízké, navíc jsem měl po celou dobu pocit, že se k sobě s Tomo zkrátka hodí, a tak jsem jim dokázal opravdu fandit, což je u romcomu hodně důležité. Fungoval pro mě i humor, což mě vzhledem k faktu, jak velký podíl tu zastává slapstick, vlastně docela překvapilo. Nejlepší pro mě však byly veškeré interakce mezi Carol a Gundó, tahle dvojice mi přišla úžasná a užíval jsem si většinu času, kdy byla na obrazovce. Seriál měl dobře zvolené tempo, pořád se něco dělo, nebyla tam hluchá místa, a tak se celý příběh stihl krásně odvyprávět, a ještě lépe uzavřít, takže žádné zbytečné natahování a čekaní tři řady na to, až se vztah někam pohne, se tu nekoná. Zkrátka Tomo-chan Is a Girl! je tím asi jediným novým seriálem, kterému chci tuhle sezónu dát 5*, i když si uvědomuji, že perfektní určitě nebyl a ani není tím nejlepším romcomem, co jsem kdy viděl, ale tím co mi dal a jak jsem si ho užil, si ode mě 8,8/10 zaslouží.

Bungo Stray Dogs pro mě jsou už v podstatě taková jistota, u které přesně vím, jak bude probíhat celá nová sezóna – v úvodu flashback, kde si lépe představíme některé z postav a jejich vzájemné vazby, pak pomalejší rozjezd, který pozvolna buduje atmosféru a v druhé půlce se vše náhle zvrhne, seriál se vždy utrhne ze řetězu a servíruje parádní akci, drama, nějakou tu psychologii… Tentokrát se ale hlavní dějová linka v závěru neuzavřela, v podstatě končíme v nejlepším, kdy je vše v plném pohybu, figurky doslova létají po šachovnici a dva géniové si tu hrají svoji hru, v které nikdy není nic tak, jak by si divák mohl na první pohled myslet a když už to vypadá, že jeden plánuje dvacet tahů dopředu, tak se ukáže, že ten druhý je stejně zase o krok napřed. A já si to skvěle užívám, snažím se čekat nečekané, ale stále selhávám, a tak mě seriál pravidelně překvapuje. A i když si pro mě tvůrci připravily stále šílenější zvraty, tak mi pořád vše v rámci zdejšího univerza i obecně platné logiky dává smysl. Navíc tentokrát je to opravdu jízda, do šíleného mixu se přidala další velmi silná strana, sázky jsou zatraceně vysoké a s hlavními hrdiny to tentokrát vypadá vážně bledě. Jediná věc, co mě tu trochu štve je plot armor úplně všech postav, přeci jen si říkám, že v konfliktu takového rozměru s tolika extrémně silnými hráči, to prostě není možné a nějaké ztráty by tomu všemu přidaly na vážnosti. Ovšem i to tak nějak zapadá do celého konceptu „čekej nečekané“, kterým tenhle seriál vyniká a na který to hraje. Za mě tedy velká spokojenost, ale na těch 5* to zatím pořád ještě není, ovšem další (již oznámená) sezóna by už být mohla, má totiž skvělou výchozí pozici. 8,3/10

Inglis se nechal reinkarnovat, aby konečně plně ovládnul meč, až na to, že v rámci soubojů meč (nebo jakoukoli jinou čepel) používá sporadicky a spíš jen každého seřeže nebo skope. V těle dívky Inglis je duch prastarého a mocného krále, až na to, že kromě vysvětlení jejích nepřirozených schopností to na příběh nemá absolutně žádný vliv, hlavní hrdinka se rozhodně nechová jako moudrý vladař, ani jako kdyby někdy byla mužem. Je to občas velmi zábavná podívaná, až na to, že v polovině případů jsem se spíš smál seriálu než se seriálem, ale tak kde jinde se třeba Lady Ripple promění na Lady Riffle (kdo viděl poslední díl pochopí). Animace se docela povedla, až na to, že obličeje postav jsou občas divně zdeformované a CG použité u monster je otřesné. Může to vypadat, že jsem ze seriálu nebyl vůbec nadšený, až na to, že díky sympatické a energické hlavní hrdince, která netouží po ničem jiném, než dát přes hubu každému, kdo je trochu silný a je jedno jestli to je přítel nebo nepřítel a pak chce se stejnou vášní vyžrat celou slavnostní hostinu, jsem se u tohoto seriálu reálně bavil, i když si plně uvědomuji, jak byl v mnoha ohledech vlastně špatný a i docela pitomý, až na to, že já se dokázal bavit i tím. 5,5/10

Druhá série In/Spectre se mi líbila ještě o chloupek víc než ta první. Mám tenhle seriál prostě rád, baví mě, jak dokáže pro diváka vybudovat nějaký příběh, navést ho určitým směrem a pak vše snadno a rychle rozbořit a vše vystavět úplně jinak. Navíc mi přijde, že tento formát několika kratších příběhů seriálu sedí mnohem víc, než když se v první sérii snažil o jednu dlouhou a poměrně úmornou hlavní linku. Obzvlášť dobrá mi přišla část s Yukionnou, která je pro mě nakonec asi nejlepší waifu z celé téhle zimní sezóny. Ale mám hodně rád i samotnou Kotoko, její energii a vystupování, zkrátka jí dokážu všechno sežrat i s navijákem. Užívám si, jak se dá pracovat s vyprávěním, kolik úhlů pohledu a možností dostanu během jedné jediné zápletky. Pro mě je prostě In/Spectre velmi dobrá a zajímavá zábava. 7,8/10

Tohle se hodně povedlo, nebo spíš mi seriál opravdu sedl. Sice jsem si musel chvíli zvykat na neobvyklý styl vyprávění, kdy jednotlivé epizody působí, jako by byly poskládané z několika krátký příběhů, nebo pasáží, které se občas zaměřují na různé postavy, nebo mají různá témata, ale postupně se všechno hezky srovná a sejde a kolem třetího dílu už vše dává smysl. Opravdu jsem si užíval některé příběhy, nejraději jsem měl asi linii o nindžovi a čarodějce, která mě dokázala dojmout víc jak mnohá romantika z této sezóny. Ovšem i hlavní čtveřice mi hodně přirostla k srdci a poslední díly jsem si s nimi prostě jen užíval. Oceňuji tu však každou postavu, protože všechny byly něčím aspoň trošku zajímavé a velmi dobře zapamatovatelné, navíc mi ta jejich stylizace přišla tak nějak povědomě Pratchettovská. Stejně tak se mi líbil samotný Saitó, který nemá žádné nadpřirozené schopnosti, jen prostě umí své řemeslo a je rád, když může někomu pomoct. Líbila se mi jeho motivace, přál jsem mu tenhle nový svět, kde se konečně cítil doceněný a užíval jsem si i všechny ty romance, co se kolem něj odehrávaly, ať už byly krásné, nebo třeba bláznivé. Výborně mi tu sedl i humor, bavili mě mnohé vynikající a nečekané pointy, ale dokázal jsem si užít i ty přihlouplé a košilaté. Zkrátka já se opravdu dobře bavil, a i přes pro mě trošku rozpačitý úvod a animaci, kterou bych označil jen za lepší průměr, nechci dát méně jak 8/10.