Kivis

Díky téhle hře pro mě kdysi nebylo rozhodování mezi Playstationem a XBoxem vůbec složité. Vypadalo to fantasticky, k tomu hudba od mého oblíbence Gustava, takže nebylo co řešit. A moje vysoká očekávání se tehdy do puntíku naplnila. Jakmile přišlo první info o přípravě seriálu, začal jsem The Last of Us znovu okamžitě popularizovat mezi svými "neherními" známými, protože všechny zvěsti dávaly tušit jediné - na tomhle materiálu si HBO dá sakra záležet, aby ho nepodělalo. A taky že nepodělalo. Bohužel jako člověk, který hru hrál, jsem samozřejmě ten příběh nedokázal prožít se všemi zvraty tak jako nováčci. Hrozně jsem jim to přál a zároveň záviděl. Právě proto dávám o hvězdičku méně, byť vlastně nemám moc co vytknout. Jen jsem prostě do poslední chvíle doufal, že se s koncem aspoň přiblížím těm pocitům jako při závěru hry, ale paradoxně mi právě konec přišel ve srovnání s hrou jako nejvíce pokulhávající, jakoby zrychlený. Jenže je asi pochopitelné, že když si s postavami budujete vztah nějakých 25 - 30 hodin a pak se s vytřeštěnýma očima snažíte na desátý pokus splnit závěrečnou misi, jsou pocity jiné, než když se seriálovými postavami prožijete nějakých osm hodin ještě naředěných flashbacky a odbočkami (všechny byly vynikající, ale pořád je to ředění hlavní linky) a pak se celé rozuzlení odehraje asi během půlhodinky. Ale stejně se už nemůžu dočkat pokračování. Bude to zase mazec a těším se, jak se se specifiky druhého dílu seriáloví tvůrci porvou.

Já beru, že tahle proslulá recese na téma Sherlock Holmes má především bavit, ale té absence logiky a selského rozumu na mě v tomto případě bylo už moc. Některý filmy a seriály jsou tak strhující, že jim to po chvilce odpustíte a necháte se bavit, ale Lupin do této kategorie nepatří. Nejhledanější týpek v celý Paříži si chodí ulicemi prošpikovanými kamerami a nikdo ho nevidí... tak to sorry. Ale vtip tomu stejně jako předloze nechybí, to se zase musí nechat. Kdyby to celé jelo v odlehčené rovině a nebralo se to tak často tak vážně, možná by vše fungovalo mnohem lépe.

Uznávám, že sem tam bylo něco už docela na křeč a s ohledem na celkovou stopáž těchto momentů vlastně bylo možná až moc. Jenže ty chvíle, kdy vše fungovalo, to stejně ve výsledku dalece převážily. My Brňáci si tenhle seriál díky castingu, reáliím a především nenápadným odkazům (výzdoba v kancelářích, kostýmy apod.) užijeme ještě o něco víc. A my, co máme tu čest znát ten ČT moloch také trochu z vlastní zkušenosti, si ho užijeme o další kus víc. Nebýt z Brna a tak trochu z oboru, hodnotil bych maximálně jako průměr. Jenže jsem z Brna a tak trochu z oboru, takže čtyři hvězdy, i když jsem doufal, že takhle to skončí a dalšího pokračování už se nedočkáme. Začínám se trochu bát, ale zároveň i těšit. Jinak Top epizody - záškodnictví v Praze a Brno vs. Ostrava.

Tahle prapodivná rodinka mě za víc než 35 let mého života nikdy nezaujala. Když mi tedy moje milá navrhla, že bychom mohli z celé té bohaté nabídky Netflixu mrknout zrovna na tohle, v duchu (nebo možná i v reálu) jsem výrazně pozdvihl obočí. Nic na tom nezměnilo ani jméno mého stále oblíbeného režiséra, protože jsem posledních pár let nabýval pocitu, že Burton má možná už to nejlepší za sebou. No jo, jenže pak se na scéně objevila ona. Jenna Ortega. Nebyla to úplně láska na první pohled, ale na ten druhý, maximálně třetí už ano. Tady nejde totiž o fyzickou krásu, ale nepopsatelné podivínské charisma. Hltal jsem díl za dílem a ohromně se bavil. Tohle téma a tento formát Burtonovi opět neskutečně sedlo a vyřádil se do sytova. O to víc pak bolí skutečnost, že rozuzlení je tak nehorázně průhledné. Já nejsem žádnej Sherlock ani Hercule a často se nechám utáhnout na vařený nudli, ale tady jsem správně tušil, kdo bude hlavním záporákem, už od třetí epizody. A u nějaké páté, šesté už to bylo prakticky na tuty. Pak už šlo jen o detaily toho jak a proč. To zážitek docela sráží, ale stejně se těším na další sérii.

Rapl těží z kvalitního hereckého obsazení, atmosféry Jáchymova a Krušných hor, skvělé kamery a hudby. Velmi solidně drží pozornost diváka, který se těší na každý další díl. V těchto aspektech si zaslouží hlubokou poklonu a plné hodnocení. Jenže celkový dojem velmi sráží docela lajdácký scénář. Berličky v podobě náhod (nejvíc wtf vypadený mobil při vykonávání potřeby na místě činu), těžko uvěřitelné momenty (nejvíc wtf extrémně nápadná, přesto úspěšná sledovačka v autě po opuštěných lesních silničkách) a bohužel dlouho potlačovaný leitmotiv vyšetřování staré vraždy (z toho se dalo vyždímat mnohem dřív mnohem víc). Těch cca 12 hodin jsem si náramně užil, přesto mi po nich na patře zůstala až příliš výrazná pachuť nenaplněného potenciálu.

Herecký koncert Toma Hardyho. Ale nic víc. Nebýt této dvojrole, jednalo by se o podprůměrnou gangsterku. Sledovat vývoj vztahu dvojčat je zábavné, ale ne úplně strhující. A vše, co se děje okolo nich, je naprosto tuctové.

Ten film má přes dvě hodiny. Sice se nevleče, ubíhá příjemně jak kvalitní seriál, ale za takhle dlouhou stopáž se nedokáže prokousat na dřeň. A není to tím, že by na to příběh neměl potenciál, ale tím, že se o to tvůrci snad ani nesnaží. Whitney si filmový pomníček zaslouží, ale takhle povrchní? Takový, v kterém se všechny kontroverzní linky jejího života sotva naznačí? Zkrátka bych malilinko ubral zpěvu a pořádně přidal drog, násilí a psychologického vydírání. Mnohem delší přítomnost drog ve Whitneyině životě, než by se na první pohled mohlo zdát, je sice kulišácky ztvárněna ke konci filmu, což oceňuji, ale za mě by bylo silnější rovnou ukázat, že Whitney přivedla na svět dceru v době, kdy už byla docela závislačka a celkově pak téma mateřství více rozvést. Informace, že ji dcera kvůli závislosti na drogách přežila jen o pár let, by na konci filmu mohla též zaznít. Komplikovaný vztah s matkou je tu podle mého názoru taky drobátko přikrášlen. Zkrátka jak už jsem naznačil v úvodu, tohle mohlo být opravdu syrové drama, z kterého budete odcházet s rozbouřenými myšlenkami. Místo toho je to jen další z řady filmových pomníčků, které by s dostatečnou finanční podporou zvládl postavit kdejaký nadanější student režie a scénáristiky. Velká škoda, obzvlášť když vám v hlavní roli předvádí téměř oskarový koncert neznámá Naomi Ackie.

Jsem pozapomněl ohodnotit, takže napravuji asi po čtyřech měsících, nicméně ten pocit po zhlédnutí si pořád dobře pamatuji. Byl to pocit drobátko promarněné příležitosti. Je to "jen" dobře odvedená práce s archivem a kvalitní výběr mluvících hlav. Charakterově takový hodinový dokument do televize, jen s delší stopáží. Amy, Senna a podobné modernější dokumenty zkrátka nastavily laťku trochu výš a já doufal, že i Whitney se mi pod kůži zaryje podobně. Nestalo se.

Čím déle radost oddalujete, tím je pak silnější, však to znáte. A přesně tohle se mi stalo s Než se setmí, na které jsem si dělal zálusk od chvíle, kdy jsem procestoval Kubu. No tři roky se se třemi roky sešly a já konečně vsunul zaprášené DVD do přehrávače. A pak se rozjela neskutečně silná un hombre show Javiera Bardema. Film jednoznačně stojí na excelentní předloze. I když excelentní... já knihu nečetl, ale ty pasáže, které jsou z ní ve filmu citované, posouvají samotný film o úroveň výš. Je to symfonie pro uši, mysl, fantazii, duši. Musím si ji přečíst - sin duda. Ze začátku působí trochu zvláštně ta směs angličtiny a španělštiny. Myslím, že kdyby španělština dostala plný prostor, dojem by byl ještě lepší. Ale člověk si zvykne. A odpustí i ten malý podvůdek od distributorů, kteři na obalu mého DVD zdůrazňují i jména Johnny Depp a Sean Penn. Depp budiž, ten tam hraje asi pět minut a docela výraznou roli, Penn asi minutku nepodstatnou roli, v které ho možná ani nestihnete poznat. Ale nic naplat, tohle je vedlejší, protože tady jde stejně o ústřední postavu, o nerovný boj jednoho muže s diktátorským režimem. Muže, jehož zbraní byla slova. A pro takový chlápky mám sice heterosexuální, ale stejně velkou slabost.

Naprostá legenda. Film, který na přelomu milénia formoval můj vkus a podpořil moje sympatie ke všemu iberoamerickému, mexickému pak obzvláště. Ta syrovost, surovost, ty emoce, ta hudba... Tehdy jsem navíc poprvé prožil přes dvě hodiny s trojicí chlápků, kteří se mi zaryli pod kůži. Paradoxně právě Iñárritu pak trochu zpanchartěl a začal někdy více, jindy trochu méně vykrádat sám sebe. Bernal tady předvedl také životní výkon, ale dokázal se mu ještě několikrát přiblížit. Kdo mně ale dělá radost doposud, téměř čtvrtstoletí od našeho seznámení, je Santaolalla. Jeho hudba na mě působila silně už tehdy, ale mám pocit, že s přibývajícími roky dokáže moje city rozvibrovat ještě víc. A to nejen ta z Amores Perros, ale i novější tvorba jako depresivní Last of Us, písničková Kniha života nebo elektronické úpravy ve spolupráci s Otnickou. Nicméně právě soundtrack k Amores Perros se pro mě stal kultem. Tehdejší dvojCD mě baví doteď a velká škoda pro všechny ostatní, že není v plné kráse k poslechu i na Spotify. Amores Perros, film, kterému jsem jako adolescent propadl, film, který za 23 let neztratil ze své krásy ani špetku, film, který bude zřejmě navždy patřit do mé top 3.