CaptAnne

Výběr hudby, barevné ladění, kostýmy, repliky... Celý je to jak vocucanej bonbon, jako když projedete fotku deseti instagramáckejma filtrama a pak se rozplýváte, co jste to vytvořili za úžasně nostalgické dílko. Můj dojem je, že Aja tu prostě věděl, čím na na svoje cílový publikum (teenageři, co chtějí říkat, že se dívali na horor, a ve skutečnosti přemýšlet o lásce) zapůsobí, a tak to tam nasázel všechno - drogy, sex, načernalej humor, pohrdání náboženstvím, bohémskej život, nerespektování autorit, prohnilýho hezouna a hlavně, hlavně Pixies s Mansonem. Knížní předloha se sice zoufale chce prodrat napovrch celé téhle naleštěné fasády, nicméně po skončení filmu máte stejně pocit, že režisér si z knihy (možná záměrně) vybral úplně jiné prvky, než byly pro dílo podstatné.

V klasickém Masterchefovi soutěží zamindrákované svobodné maminy, vyhořelí řidiči náklaďáků, co prožívají krizi středního věku nebo třicátníci, kteří si zoufale potřebujou dokázat, že ve svým věku nejsou absolutně k ničemu. Výsledkem je, že celou soutěž přestávájí vnímat jako soutěž a jsou ochotní jít přes mrtvoly, aby ten debilní titul dostali. Vidíme vztek a slzy a nervové zhroucení a především nechutnou přemotivovanost a chceme blinkat. Naopak v Juniorovi souteží děti, který jsou ve svých dvanácti šikovnější než vaše babička, užívají si, cokoliv je v soutěži potká, a pokud vypadnou, zas tak moc to nehrotí (přece jenom na prvním stupni základky ještě nemíváte pocit, že jste vyčerpali svoje životní možnosti). A porotci se můžou pokáknout ze všeho, co řeknou, a nevyhazujou jim jídlo do koše a neplivou jim nadávky do ksichtu, takže ta zábava se musí zprostředkovat jiným způsobem než koumáním vulgárních neologismů. Na reality show fakt fajn nápad.

Jedna z mála koukatelných reality show světa. MÍNUSY: Přemotivovaní Amíci, co by v jednu chvíli vsadili svoji mámu na to, že se stanou "´murica´s next Masterchef", a vzápětí pláčou na kameru, protože jim nedrží šlehačka na muffinu. Přehnanej až nechutnej zápal všech soutěžících (je naprosto nezbytný tleskat a nadšeně poskakovat okolo, protože Gordon Ramsay přijel na motorce). Neuvěřitelný plejtvání jídlem (náklaďák vysolí na zem tunu jablek, 95 % tam zůstane ležet totálně pomlácenejch). Vaření korýšů zaživa. Otec devítiletýho syna, kterej řekne do světa, že vyhrát Masterchefa je pro něj nejdůležitější na světě. Poměrně repetitivní schéma (mystery box a elimination test, team challenge a pressure test a takhle pořád dokola až do posledního dílu). PLUSY: Účastníci většinou fakt umí vařit, občas se dá chytit nějaká ta inspirace. Porotci hodnotí jen kuchařskej um, ne to, kdo má hnědší nos nebo kdo jim přirostl k srdíčku. Sem tam přilítne i džouk, co nemá podobu překonstruovaného stěru. A pak si oblíbíte soutěžící a prožíváte jejich příběh a pláčete s nima a hejtíte jejich nepřátele a už to jede, už vás maj.

Nejlepší scény: 1. poté, co se lenochodí samec dva dny plazí ke kleci se samicemi, je poponesen o 50 metrů dál do lesa, 2. lenochod, který právě hodil bobek (což se podaří jednou za tři týdny), se usmívá, 3. pětivteřinovej sex (jediná věc, kterou lenochod dělá rychle).

Sedmnáctiletý honimír nemá holku, ale aspoň má vířivku, řidiče a soukromou školu. Jeho rodiče se věší, protože jim dochází peníze a budou muset propustit paní, co jim při snídani podává nůž na máslo. Tyto dvě tragédie se řeší na pozadí současného Ria – fajn je, že nám nejsou cpány do chřtánu jen chudinské favely, ale i problémy brazilské buržoazie. Kromě toho se film dotýká témat rasové diskriminace, vzdělanosti, zaměstnání a budoucnosti mladé generace v Brazílii, a když už je nějaké dílko tak skvěle osvětové a přínosné, člověk ocení, že se v něm sem tam objeví (i zdařilé) pokusy o vtip. Jo – a paralela první a poslední scény bavila, líbila, zaujala. Lalalala.

Knižní předlohou i filmovou verzí z roku 1976 nepolíbená, nevěděla jsem, co očekávat. Tak jsem sedla k filmu a očekávala jsem, že se budu bát. Ale ono ne. Místo toho se polovinu filmu řešila témata, která rozpatlává Breakfast Club nebo Charlieho malá tajemství. Nevím, jestli je to právě tím, že je to tisíckrát přežvejkaný téma nebo tím, že jsem nikdy nepocítila na vlastní kůži hierarchizaci společnosti podobnou takový, která by podle zástupů filmů měla panovat na amerických středních, ale tenhle způsob uměleckého zpracování dětský šikany už pro mě naprosto ztratil na důvěryhodnosti a nevyvolává ve mně odpor ani strach. Prostě tomu nevěřím. Nevěřím záporačce, která se schová za tatínka, když je nejhůř, nevěřím tělocvikářce správňačce ani blondýně dobračce. Věřila jsem Carrie, Chloe mi ve své roli přišla víc než dobrá. A plus dávám i za dojem, že i přes silně přítomný duchařský prvek byli na tomto hororu-nehororu nejděsivější lidi, ne vyšší síly, což je sice zřejmě původně Kingova myšlenka, ale je fajn, když se to ve filmovém zpracování podaří zachovat. Posledních dvacet minut vyvražďování teenagerů bych ale stejně zařadila jako předkrm na menu Festivalu otrlého diváka.

Lehká a úžasně hravá podívaná, která bohužel v posledních dvaceti minutách sklouzne k hollywoodskému srdcervaní, a tak se člověk musí přestat usmívat a jde se vyblinkat. Když se vrátí, je to už zase lepší a film se dá dokoukat. Pěkné.

Pokud má žánr bláznivé romantické komedie vůbec nějaký světlý chvilky, vypadají takhle. Zejména příjemný je, že kdykoliv v průběhu děje začne míra sladkosti přesahovat únosnou míru, vylítne na vás z obrazovky takovej dějovej zvrat, že se můžete opět pohodlně usadit a pokračovat ve sledování bez pocitu, že vám chybí krabička tamponů a deset litrů zmrzliny. Ona by vám stejně roztála, tak teplej ten film je. O to víc člověk ocení všudypřítomnej černej humor (navíc podtrženej faktem, že se více méně jedná o skutečnej příběh) a McGregorův výkon. Jimovi už není tak snadný gaye věřit, na druhou stranu, ono mu nejde tak úplně věřit ani toho heterosexuála. Pořád z něj mám dojem, že se vzruší jedině pohledem do zrcadla.

Tady se pan Lórenc vsadil s kámošema, kolik telenovelních klišátek a kýčů se asi tak může vejít do 115 minut. Dost na to, abych měla v polovině filmu strach, že z padesátého záběru na Edwardův ohnivý pohled na konané bezpráví začnu asi taky zářit na slunci. Zvířátka jsou týraná a hodná, blondýna je krásná, principál je zlý… Ještě to zasadit do období Velké krize a obsadit pana Waltze, aby to mělo uměleckou hodnotu, a máme film. Děkuji, už jsem zvracela.

Tohle je odvrácená stránka mého dětství, směju se, jen když to vidím. Stále výborná komedie. Nikdy nezapomenu na scénu, kdy ďábelská mrcha Maritza (jestli se tak jmenovala) jde na kliniku, aby se tam nechala oplodnit a přesvědčila tak Raula, že s ním čeká dítě a on si ji musí proto vzít. Zaklepe na dveře, oznámí lékaři, že potřebuje co nejrychleji otěhotnět, načež vytáhne Raulův portrét a dodá: "...a potřebuju, aby dítě bylo podobné tatínkovi. Vypadá takhle." Geniální :D