CaptAnne

Kanadská hymna pod Leninem. Nezbývá než přát, aby v hlavách ruské většiny chybovou stránku 404 (homosexuální děti neexistují) nahradil prostor pro lidi, kteří se nechtějí přetvářet, a aby se ruská vláda začala zabývat skutečnými problémy a nechala normální lidi žít. Info k březnu 2015: Lena Klimova, autorka internetového projektu Děti 404, bude podle slov Askolda Kurova opět souzena za „homosexuální propagandu“, stránkám hrozí konec.

Příběh o boji s „čarodějnictvím“ v podobě, v jaké se podle Álexe de la Iglesii vyskytuje dnes: v podobě sebevědomých soběstačných mrch, které se na muže dívají spatra a neuznávají, že by mohli kromě rozmnožování či placení alimentů k něčemu sloužit. Staví je do role slabochů tak dlouho, až se z nich nakonec skutečně stanou, a to dokonce dost zoufalí třeba na to, aby převlečení za Ježíše vykradli zastavárnu a pak unesli vlastního syna do Disneylandu… Skupina takových vyřízených zoufalců se na svém útěku před zákonem dostane do baskické vesnice Zugarramurdi, která je po Španělsku proslavená čarodějnickými procesy ze začátku 17. století, a která je v Álexových očích hnízdem čarodějnic dodnes. Tihle vyklepaní posránci by neměli proti zdejším krvelačným mrchám šanci, kdyby se ovšem nejkrásnější a nejnebezpečnější mladá čarodějka do jednoho z nich nezamilovala. A co se nestane - ti dva pak bok po boku bojují proti všem čarodějnicím a potažmo samozřejmě i proti samotnému konceptu čarodějnictví (který ztělesňuje obří sádelnatá Willendorfská venuše). Z něj přestává být nula a zoufalec, ona je pořád menší mrcha. Prostě zamilovanej příběh, láska vítězí nad zlem a tak. Sem tam samozřejmě nějaký to zvracení, řezání částí těla, upalování a kálení, ale kdyby ho nebylo, měli bychom tu všední love story s lehkým přesahem v podobě inspirace k respektování opačného pohlaví. Takže díky bohu za všechny ty srandovní hororový nechuťárny, které jsou nakonec ještě docela příjemný na pohled ve srovnání s tím, co je jedno pohlaví schopné z druhého udělat (ženy z chlapů vynervovaný slabochy a muži z žen čarodějnice).

Po prvním Sin City zklamání. Za pokračování Nancyina příběhu bych dala 5*, už jen proto, že dává smysl. Co je tak přitažlivého na Kočce Zelenoočce, to už je nad moje chápání stejně jako skutečnost, že Marv, kterej se nám usmažil v prvním díle, ve dvojce opět vesele rozdává rány. (Tuším, že podle komiksu se sice Drsný sbohem odehrává až po Ženský, nicméně pak časově příliš nesedí Marvova setkání s Nancy). Nejvíc mě ale překvapilo, že jsem se (když pominu Nancyinu příběhovou linii) fakt nudila. Žádné vnitřně rozervané postavy, žádný pořádný sado maso v podobě psychickýho teroru. Jen dlouhá podívaná na vnitřní prohnilost, kterou jakože způsobuje a zároveň odráží Město Hříchu. Aha, ale to už víme. Zábava prostě nebyla vůbec zábavná. Zůstala jen skvělá výtvarná stránka, Nancy a Marv – vše z jedničky. A k tomu nic nového, co by stálo za řeč.