czejny

Moc příjemná záležitost, pokud vám nevadí olizovat žáby (v překladu reklamní kampaně wild thing=máte rádi přírodu). Je poněkud paradoxní, že ve snaze odpoutat děti od obrazovek televizí a všeho ostatního, se s tímto projektem seznamujeme opět skrze obrazovku. Ale nenapadá mě, jak by tomu mohlo být jinak. Vždyť nebýt obrazovek, nevznikl by tento problém. Projekt příroda je poutavou podívanou v hlavní roli s entuziastickým Davidem Bondem, který z toho občas dělá větší divadlo, než si téma zaslouží, ale pokud jsme přesvědčeni o tom, že jeho snažení má smysl, asi mu to i promineme. Je to ve výsledku takový britský Auto*mat, kde si místo kolařů dosaďte roztomile žvatlající děti a místo radních, kteří organizátorům hází klacky pod nohy, tak neskutečné množství lidí, kteří tomuto projektu vyšli vstříc a udělali pro něj spoustu věcí zadarmo. A co si budeme povídat, projekt wildthing je nápaditě a vtipně vymyšlen, tak snad nezbývá než zatleskat a doufat, že na děti opravdu zabere. PS: Po zhlédnutí dokumentu Štěstí bysme mohli Projekt příroda použít jako věštbu toho, jaké problémy budou v Bhútánu řešit za 10 let.

Vizuálně velmi působivě zachycené scenérie kdesi uprostřed hor jakési bhútánské vesničky s jakýmisi lidmi. Ono není ani tak podstatné, co tam ti lidé dělají. Důležité je, že se v těchto pustinách leccos mění, přes hory a údolí pánové v monterkách natahují dráty elektrického vedení, což znamená, že je čas na pořízení televizoru. S takto přelomovým okamžikem přichází ten pravý čas se zamyslet nad tím, co těmto obyvatelům ten neutichající proud televizní zábavy asi přinese. Na jedné straně máme pohled režiséra, z jehož podání cítíme jasný apel, že televizní zábava je zdrojem lecjakých podívaných, ale ne štěstí. Na straně druhé můžeme sledovat příběh malého chlapce (a zároveň už mnicha), který objevuje neonový svět města stejně tak jako televize. Asi by bylo trochu mylné usuzovat, že kdyby doma neměl televizi, byl by šťastnější. Stále by tu byl vliv městské civilizace, se kterou by se jednou tak jako tak musel setkat. Je tedy tím hledaným štěstím žít v horách a nenechat na sebe působit rakovinotvorné účinky civilizace? Možná. Rozhodně tím hlavním viníkem není televize, jak to tak nakrásně polopaticky vyznívá ze závěru filmu a výše uvedené anotace.

Na počátku se zrodil skvělý nápad na skvělý experiment. Zbavit se všech věcí a pak si každý den po dobu jednoho roku brát po jedné věci nazpět. Skoro to vypadalo, že bychom se hravým způsobem mohli dozvědět něco o tom, co ve skutečnosti potřebujeme k životu. Tak tomu ale není. Spíše zjišťujeme, že hlavní protagonista a zároveň režisér měl doma opravdu moc věcí, kterých se potřeboval zbavit, navíc se s ním rozešla přítelkyně, tak bylo třeba se zabavit nějak jinak. Na začátku to i funguje. Petri přespává v kabátu, z okna si dělá provizorní ledničku, navíc to tu a tam koření příjemným humorem. Ve chvíli kdy si zpět do bytu přinese dostatek věcí k životu, přestává ho tahle hra bavit a na scénu vstupuje jeho nová přítelkyně. Bohužel tato osobní rovina zastínila původní záměr a režisér se už moc nevěnuje hromadění věcí po tom, co jich má dostatek k "přežití". Spokojuje se s pouhým konstatováním, že těchto pár věcí mu stačí a další si vezme až s časovým odstupem. I přes vyprchání původního záměru je dokument vizuálně poutavý a ke konci má člověk pocit jako by sledoval osud hrdiny v hraném filmu. Ono v průběhu filmu mě kolikrát napadlo: Neni tohle už náhodou až moc inscenované? Režisér po filmu tvrdil, že nebylo. Dobrá, ale rozhodně to tak působilo.

Trochu jsem při výběru tohoto filmu váhal. Zas jeden z řady filmů o tom, jak filmaři točí a přitom nemají o čem? Podle anotace to tak i vypadá. Ale víc než o pitky nějakých pozérů jde o velmi citlivé vzdání holdu klasickému filmu - jakožto analogovému médiu. Ano, setkáváme se tu s těmi klasickými klišé. Ano, hrdina chodí do stylových knihkupectví, má rád víc staré filmy, vysedává v kavárnách. Ale v kině sedí sám, staré filmy dávají ve špatné kvalitě z blu-raye a po videokazetách dupou děti. Mezi starým a novým je zde velmi tenká hranice, která pro mnoho lidí nemusí být zrovna patrná. Relativizující forma připomínající francouzskou novou vlnu by tak mohla působit samoúčelně, ale nachází zde své opodstatnění. Možná proto snímek končí scénou, která nikterak neodkazuje k příběhu, ale k filmu jako materiálu. Je to dost cinefilní záležitost. Ale rozhodně méně nucená, než z poslední doby třeba Frances Ha, která se snaží podávat aktuální problémy mladé generace skrze stylizování hereček do hereckých póz dávno minulých. Ve Snílcích to funguje naopak. Problémy mladých vystupují na povrch skrze minulost.

Přesně jako když se prodíráte nočním městem. Stejně tak jsou v něm utopeny i hlavní postavy ve Stínech. Sledujeme neutuchající proud večírků, náhodných setkání a vyprázdněných dialogů, kterými postavy zahání nudu. Všechny jejich činnosti zdají se naprosto nedůležité. Ovšem pak se v jejich příběhu objeví malé zvraty, které upozorní na jejich vnitřní problémy. I když je tyto problémy sužují, jejich obranou jsou stále ty smysl strádající každodenní činnosti. Částečně díky improvizaci není jednoduché sledovat hlavní postavy v nepřehledném davu, nicméně nakonec stejně jako saxofon Charlese Minguse si proderou svou cestu.

Člověk by od Bunuela čekal nějaký surrealistický propletenec, u kterého si nejsme sami jisti, co to vlastně sledujeme. V Krásce dne tomu tak není. Jednotlivé sekvence na sebe pozvolna navazují a až do posledního záběru pochybujeme, zdali vůbec sledujeme Bunuelův film. Ale pak přijde onen poslední záběr a přichází na řadu ta správná tagada. Catherine Deneuve v roli Severine hledá svou sexualitu, pro níž ve vyšších kruzích není místo. I přesto, že je citově oddaná svému muži, city nejsou to, po čem by toužila. Ponížení, sexuální uspokojení a masochismus je to, oč tu běží, vážení. Dosáhla Severine svých sexuálních tužeb, udělala ze svého muže paroháče nebo to všechno byl jen sen, po jehož doznění jí čeká zas ten samý nudný buržoazní život?

Důležité upozornění. Než se podíváte na tento snímek, rozhodně se nedívejte na trailer. Tvůrci zvolili taktiku: „Dáme do traileru všechny scény, které by diváka ve filmu mohly překvapit.“ Pravda, už od samého počátku můžeme očekávat, co bude mezi dvěma vysloužilými vojáky následovat, nicméně zde nastupuje na řadu překvapivě dobrá režie M. S. Johnsona. I přes veškerá očekávání si s divákem po očku zahrává. Jako na houpačce se mění naše sympatie k oběma aktérům vzhledem k informacím, které nám režisér odhaluje. Díky těmto elipsám si nemůžeme být jisti, jaké jsou vlastně motivace každé z postav k zabití toho druhého. Přes toto hravé pojetí se ale film neodpoutává od klasických hollywoodských stereotypů akčního žánru, které mne značně rozčilovaly. Každopádně herecký duel obou velkých jmen vyloženě neselhává a nenudí. Z tohoto duelu u mě vítězí na plné čáře John Travolta. Jeho postava, která podle svých vlastních slov strávila 7 let v Londýně, mluví takovou učebnicovou ruskou angličtinou, že z Travoltova zpěvu písničky Don’t Take Your Guns To Town od Johnnyho Cashe se stává vrchol filmu.

Po filmech Kawasakiho růže a Nevinnost, které mne velmi překvapily, přichází velké zklamání. Líbánky nefungují na mnoha místech zároveň a jediným nosným bodem se tak stává pouze hlavní zápletka filmu. I když se může zdát, že zápletka je to nejpodstatnější, se slabým zpracováním se velmi rychle vyčerpává její potenciál. Celé psychologické drama je vystavěno na konverzacích hlavních postav a odehrává se během dvou nekonečných dnů. Během emocionálně nejnabitějšího dne v životě ústředního páru se odehraje tolik zvratů na tak krátkém prostoru, že je na místě pochybovat, zdali se příběh neodehrává během polárního dne. Postavy stihnou dramaticky řešit přítomnost neznámého hosta na jejich svatbě, hrát fotbal, tančit, otevřít několik desítek let starou historii, tančit, vykoupat se v rybníce, tančit, vést dramatické rozhovory o ničem s neznámým hostem, tančit, promítnout si ten den natočené (a rovnou sestříhané) video, vyhodit neznámého hosta, sledovat hulvátské chování příbuzného Míly,... a tančit. (A to je pouze program na odpoledne a večer.) Zkrátka vše je tlačeno k tomu, abychom to mohli mít odbyté během dvou dnů. Bohužel všechno psychologické se z tohoto psychologického dramatu vytrácí. Tomu navíc nepřispívají ani teatrálně znějící dialogy Jarchovského, které v některých případech trestají náš sluch.

Nechápu, že se mi dařilo tak dlouze otálet se zhlédnutím tohoto snímku. Refn vytvořil neuvěřitelně rychlou filmovou jízdu se záběry velmi pomalu se linoucími skrz celý příběh. Akční napětí zde nevyvolává rychlý střih, ale naopak délka jednotlivých záběrů, v nichž se odráží charakter a motivace hlavního hrdiny. K tomuto stylu naprosto sedí upřímný výraz Ryana Goslinga. I když jsou jeho výrazové módy omezeny snad jen do tří poloh (neutrální, usměvavý, neutrální úsměv), konkrétních významů jeho mimický projev nabývá až montáží s probíhajícím dějem nebo okolním prostředím. Goslingův vyrovnaný výraz, který by mu mohl závidět nejeden učedník Zenu, navíc dokonale souzní s místy až meditativní elektro hudbou. Více slov o tomto filmu je zbytečných. Stejně už to o mnoho hezčími slovy vystihl Lavran.

To sinp: Martin Mareček v Africe, tentokráte jenom za kamerou. Dokumentarista si nevybírá nijak komplikované téma, naopak jeho sdělení je nadmíru jasné. K velké srozumitelnosti přispívá i fakt, že dokumentuje pouze závěrečnou cestu dvou českých "elektrikářů" a ne celý proces. Skrze jejich příběh nepřicházíme na mnoho nových myšlenek, spíše nás tvůrce utvrzuje v tom, co jsme již nějaký ten pátek tušili. Dodávat do zemí třetího světa nové technologie bez toho, aniž by tamní společnost byla na tyto změny připravena, nemá smysl. Plusové body tedy především za velmi srozumitelné podání a velmi kvalitní obrazové zpracování. Před tím, než úplně zavrhneme pomoc rozvojovým zemím, zbývá už jen podívat se, zda se s podobným osudem setkávají i další projekty v zemích třetího světa...