czejny

Klasický hrdinský film zasazený pro mne do neklasického prostředí čínské vesnice. Od začátku do konce divák zůstává v napětí a vychutnává si stylově natočenou akci, v níž nedominují bouchačky, ale mnohdy neskutečné pohyby těla při kung fu. Samotný mistr Yip si drží od začátku velký morální kredit, díky němuž snad nemůže být jediná duše, která by nechtěla být na jeho straně. Prostě a jednoduše - hodně dobře rozjetá jízda, na které jsem ujížděl od začátku do konce, mistr Yip je můj vzor a od zítřka se začínám učit kung fu.

Jesse James i Robert Ford možná byly charaktery hodné zfilmování, ale ne touto cestou. Téměř novinářský styl, kdy zpočátku díky titulku (názvu filmu) víme, o čem zpráva je a jak dopadne, teprve po přečtení následujících řádků zjišťujeme podrobnosti. Filmové zpracování touto formou má ale jeden výrazný nedostatek. Zde jsme zahrnuti detaily a k tomu, co čekáme od přečtení názvu filmu, dojde až za dvě hodiny. Tento film je předlouhé trmácení se přes nehostinné americké stepi, při kterém vás potká pár zajímavých událostí, ale většina nekonečné cesty je zaplněna monotónností okolní krajiny. Můžete se ptát, k čemu vám po celou dobu je, že víte, jak to všechno dopadne, k čemu je vám to, že víte, co bude dělat a kde bude bratr Jesseho Jamese potom, co zemře...ale odpovědi se vám nedostane. Tvůrci snad doufali v uhrančivost kamery a hudby Nicka Cavea, ale tato šarlatánská formulka na mne nezapůsobila. Dvě hvězdy dávám pouze za to, že jsem zdolal tu nekonečnou dvouapůlhodinovou cestu a za onu kameru, i když na sebe přílišně a bezdůvodně upozorňovala.

Pseudovědecké hraní si s minulostí, o které se pokoušelo již mnoho Scottových předchůdců. Deja Vu si s divákem hraje a hraje si s ním s naprostou noblesou. Nutí ho k přemýšlením nad tím, co už vlastně viděl a co se již děje nějak jinak. Díky této hře divák nestíhá přemýšlet ani nad tím, jak je to všechno možné, ani nad tím, jestli se tam nedějí nějaké nelogičnosti (jakože dějí). V tom všem myšlenkovém zmatku to pak působí, že polovinu filmu schizofrenně těkáme mezi realitou, minulostí a budoucností. Na tuto hru mě Tony Scott dokázal po první čtvrtce filmu bez problému nalákat a nebýt toho nelogicky vykonstruovaného konce, přemýšlel bych o pětihvězdě za opravdu dobrou zábavu. Závěrem snad už jen vyzdvihnout nesmírně charismatický projev Denzela Washingtona (ale to asi není nic nového).

Nelítejme hlavou v oblacích. Up nám tentokrát servíruje spíše než film, v němž by hrála podstatnou roli originalita, snímek, který už samotným námětem vybízí ke komedii. A světe se, Up mi přišla jako především komedie - zato povedená. Stejně jako v Době ledové i zde hrajou podstatnou "roli" veverky. Také mluvící psi ve mně evokovali trend poslední doby, kdy svět v dobrodružných filmech pro děti zachraňují krysy, kočky mají role superagentů a už chybí snad jen Ace Ventura. Jelikož nechválím často český dabing, tentokráte dávám palec hore (už za dabing Doga Pavlem Liškou, který se snad jako tenhle zblázněný pes narodil). Mezi oblaky se také doslova rozplývá na jazyku hudba Michaela Giacchina. O Pixaru stále platí, že dokáže vytvořit naprosto kouzelný svět, do něhož se rád vrátím. Ale kdybych se měl rozhodovat, do jakého Pixarsvěta se budu vracet častěji, Vzhůru do oblak by to nebylo.

Podivnější než jsem myslel, ale lepší než se zdálo po první půlhodince. Jarmusch si zahrává nejen s obyčejnými životy těch nejobyčejnějších lidí, ale zahrává si i s časem. Jeho práce odmítající klasický střih upozorňuje na skoky v čase, které si tak divák uvědomí více než v jakémkoliv jiném filmu. Ačkoliv v tomto filmu nenajdeme jediný "neviditelný" střih, neviditelná ruka režisérova nás upoutá, jedna melodie a jedna píseň utvoří image celého filmu a po skončení jen sedim a zírám a řikám si: "Sakra, jak to ten Jarmusch dělá..."____ Když koukám na tu obálku k DVDčku, jakoby popisovala celý film a naopak, jako by se režisérovi podařilo zfilmovat tuto obálku a ještě k tomu se mu podařil ten husarský kousek, že po zhlédnutí filmu máte pocit, že se vás ta zfilmovaná obálka nějak dotkla.

Dva andělé, co se potulují černobílými polorozbořenými kulisami Berlína. Vyprávějí si, co viděli pěkného, užívají si maličkostí ve světě, který působí přinejmenším depresivně. Úžasně příjemné výkony Bruna Ganze, Otto Sandera a Petera "Columba" Falka...film, který uchvátí...plný vnitřních hlasů, které nás nevědomky vedou k věcem, kterých si nevšímáme, ale které v každém vyvolají své vlastní pocity a představy. "Všechno vyléčí čas... Není ale čas ta nemoc?"

V předvečer Československé nové vlny byl Vyšší princip téměř revolučním dílem, které posunulo hranici filmového vyprávění zase o něco dál. Ohlídnul se do minulosti na nacistickou bezohlednost a krutost. Avšak při porovnání s tvůrci nové vlny, kteří začali zhruba o tři roky později točit své nejlepší kousky, působí tento film trochu jako hodně smutná pohádka...ale zato hodně kvalitní.

Málokterý režisér dokázal tak mistrně popsat společnost vykreslením hned několika postav naráz, aniž by nutně v popředí musela stát jedna postava, chceme-li hrdina. Ať už Všichni dobří rodáci nebo Až přijde kocour mohou se zavřenýma očima navozovat až pohádkovou atmosféru díky libozvučným komentářům, ale když člověk otevře oči, přimkne zvuku slov ten správný význam, je až děsivé, kolik pravdy objeví nejen v té době, ale i v době dnešní.

Radost vidět český film s takovými herci jako Bohdalová, Brzobohatý, o nichž můžu říct, že nebýt jich, film by nebyl tak dobrý. Půlku snímku jsem nevěděl, jestli si napětím kousat nehty, nebo ne. Druhou půlku jsem čelil psyhologickému teroru při řešení tíživého dilematu hlavních hrdinů. V závěru jsem společně s nimi rezignoval na všechno okolo a začal jsem se smiřovat s tím, že tento film skvěle servíruje atmosféru té doby. Brafo.

Když jsem teď s týdenním odstupem uviděl plakát k tomuto filmu, téměř mi přejel mráz po zádech. S absencí jakýchkoliv nadbytečných ruchů a hudby nás Haneke ponořuje přímo pod proud ledové vody. Mrazivý podtón tomu dodává černobílé zpracování a záběry, které nechávají plno věcí otevřených nebo spoléhají na zapojení divákova mozku. Ačkoliv se Bílá stuha tváří jako film po jehož zhlédnutí si řeknete: "No to je všechno úplně jasný, jsme to my lidi ale pitomci," pravda je ve skutečnosti schovaná za následujícími myšlenkovými procesy. Co se na první pohled zdá zřejmé, není po zamyšlení opět takové. Navíc hlavním dramatickým prvkem jsou zde děti, které už samotnými hereckými představiteli vyvolají určité dojmy. Citově velmi silný snímek s možností sebereflexe nás samých.