czejny

Jsem na ujetiny. Jsem ujetý? Je ujetý kůň, kovboj nebo indián? Ujíždí snad Francouzi na špatných drogách? Mně je to fuk. Kůň, kovboj a indián si objednali 50 miliónů cihel, takže musí řešit naléhavější otázky, než jsou ty mé. Že se tam ostřelujou krávama, sedláci jedí desetkrát větší krajíce chleba, než jsou oni samotní, NEVADÍ. Mě to prostě baví. Prostě taškařina, chci víc.

Musím se přiznat, že poslední dobou, když se někde řekne česká komedie, zpozorním a většinou se strachem v očích očekávám nejhorší. I v případě Mužů v říji jsem k nim přistupoval podobně nedůvěřivě. Stále s velkou nedůvěrou jsem sledoval i začátek filmu, kde když se to začalo motat kolem politiků, čekal jsem něco hrozného. Naštěstí s ubíhajícími minutami získával film stále větší důvěru, až do té míry, že jsem po skončení musel uznat, že jde o opravdu povedenou českou komedii. Jednak už střelený námět s mistrovstvím ve vábení jelenů, satirický podtón všech těch politických panáků, vesnické prostředí v čele s místním mafiánem Jaromírem Hanzlíkem, netrapné vtipy nebo herci z divadla Husa na provázku mě opravdu potěšili. Dokážu si představit možná ještě lepší výsledek, kdyby se vynechali opravdu profláklí herci (pan Zedníček promine), zase na druhou stranu i přes to jsem se dokázal naladit na režisérovu hru. Takže jen tak dál pane Sedláčku.

LFŠ 2010 - V rámci cyklu Film a živá hudba. O Maxi Linderovi jsem už slyšel mnohé, o beatboxu také. Že to jde obojí smíchat dohromady, jsem ale netušil. Nicméně odvážný krok pořadatelů LFŠ i tentokrát opět vyšel a myslím, že nepřesvědčil jenom mě, že beatbox a groteska může fungovat. Bohužel v silách i těch nejlepších beatboxerů není udržet po celou dobu své vystoupení v takovém tempu jako na začátku bez toho, aniž by se melodie opakovaly a ve výsledku se to všechno rychle oposlouchalo. Komediální um Maxe Lindera je nepochybný a i když ho proslavily spíše krátké scénky natočené ve Francii, díky tomuto filmu budu mít v paměti některé scénky, které mne opravdu rozesmály. Musím se přiznat, že mnohdy tomu velkou měrou přispěl "situační beatbox", ale dokážu si představit, že se dobře pobavím u tohoto filmu i s poněkud obvyklejším hudebním doprovodem.

Od krátkometrážního filmu bych čekal nápad, vtip a nějakou pěknou pointu. Podle mých měřítek toto všechno tento slovenský film měl. K tomu velice dobré technické zpracování, prostě není co řešit.

Půvab buržoazie byl opravdu velmi nenápadný. Až tak nenápadný, že po zhlédnutí filmu jsem tam půvab neviděl žádný. Ovšem, když se na to dívám nyní s více jak týdenním odstupem, musím říct, že ona společnost buržoustů pospojovaná snovými mosty Luise Bunuela, měla něco do sebe. Některé scény byly dokonce tak absurdní, že snad na ně nikdy nezapomenu: Slečny si vyjdou do kavárny, kde nemají čaj, kávu, ani vodu a místo toho si k nim přisedne mladý voják a zničehonic jim začne vyprávět o svém dětství; Do baráku vtrhne několik vojáků, sesednou se kolem stolu na večeři, když v tom jsou povoláni zpět do boje. Ovšem, když jeden z nich začne vyprávět svůj sen, boj počká. Celé to je tak absurdní až půvabné.

Wrestling mám spojený se dvěma slovy: dovolená a divadlo. Dovolená, protože jsem se na wrestling díval jako malý kluk, když jsme byli někde v zahraničí. Nevím jak, ale vždy jsem nějakým zázrakem našel kanál, kde wrestling dávali a já to hltal. Divadlo pak z toho důvodu, že každý, kdo o wrestlingu kdy mluvil, hovořil o působivém divadlu. Ani jedno z výše zmíněných slov ve mně nikdy nevyvolávalo negativní pocity, tudíž ani z wrestlingu jsem neměl nijak špatné dojmy. Jenže. Pak přišel Darren Aronofsky a rázem se všechno změnilo. Jeho film byl podobného ražení, jakých tu už byly desítky. Střídá se v něm touha po zápasení, osamělost a procitnutí. Schéma, na které bych v jakémkoliv jiném průměrném filmu byl imunní. Snad Aronofsky nebo Rourke tomu snímku dodali tu správnou šťávu, s níž jsem se do příběhu tak vžil a emočně se s ním ztotožnil. Závěrem snad mravokární poučka: Wrestling je svinstvo, nezačínejte s ním. ... ehm, že bysme si podobnou poučku mohli říct i u Aronofského dalších filmů?

Interior Design - výborné, přes prázdniny zhltnu ještě pár dalších filmů Michela Gondryho a po prázdninách ho řadím do mé topky. I v prostředí takového velkoměsta jako je Tokio se Gondry neztratil, spíše naopak předčil všechny své kolegy. Pravda, v porovnání s jinými celovečerními filmy se jedná pouze o odvar jeho schopností, ale i tak zde můžeme vidět jeho kreativní pohled na svět. Merde - hodně ulítlý krátký film, který režisér Leos Carax ne moc dobře zvládl. Od té doby, co se do filmového světa vyloupl Quentin Tarantino se nemohu ubránit dojmu, že povídku podobného stylu by uměl natočit jedině on. Respektive natočit ji tak, aby nebyla nudná, aby měla spád a aby vyzněl ten tak trochu provokativní konec. Celkově nejslabší článek filmu. Shaking Tokio - milá povídka, kterou poctíme nejvíce tím, že o ní prohlásíme, že je milá. Žádné větší ambice nemá. Možná tomu chybělo trochu zachycení kouzla okamžiku, možná ta povídka moc rychle a trhaně přeskakuje od jedné věci k druhé, možná jsem tam nenalezl to kouzlo, protože nejsem Japonec. DĚLENO TŘEMI: krásné tři hvězdičky, kterým výrazně přispěl Michel Gondry. Ostatní dvě povídky spíše podprůměr, ale celkově se jedná o milé nabytí dojmu, že Tokio je dost divné město k tomu, abyste tam vyrazili.

Clint Eastwood je prostě bourák, což i dnes dosvědčil ve své hlavní roli v Gran Torinu a bezpochyby má dokonalý čich na ty nejlepší náměty, které se válí v zabláceném hollywoodském podsvětí. I Výměna má námět tak hutný, že by zasytil nejen Otesánka, ale dokázal bych si ho představit jako dost dobrý seriál. Charakterové propracování postav budí dojem, že vše je do nejmenšího detailu vyšperkováno. I když Angelina Jolie nepatří mezi mé oblíbené herečky a vlastně jí moc nemusim (ou jéé, pusťte se do mě) v její roli Christine Collins jsem se celý film těšil na okamžik, kdy by jí charakter nějakým způsobem nesednul a já jí mohl zkritizovat, ale tento okamžik bohužel nenadešel. Celou dobu jsem měl pocit, že to je to, co by ta postava udělala reálně a každé slovo, které vypustila z úst znělo tak přesvědčivě. (Tomu zásadně napomohlo Christinino zaměstnání jako spojovatelka na telefonní stanici - nebo co to v té době bylo - prostě operátorka call centra na kolečkových bruslích). Vypadá-li to, že chrlím jenom samou chválu, nedostal jsem se ještě ke zpracování. Zde bohužel film značně kolísá a myslím, že režisérské schopnosti Clinta jsou na vyšší úrovni. Přičítejme to snad dvěma projektům za jeden rok - to by vyřídilo i slabší nátury než je Clint v jeho věku. Zejména hovořím o budování napětí ve filmu, které je dosti ničeno především oněmi pověstnými americkými protizáběry. Proč sakra, když volá neznámý člověk a my bychom mohli napětím okusovat omítku, proč musíme podstoupit prostřih na kousek telefoního sluchátka a hlavu Angeliny Jolie zezadu? Že by nám samotné to sluchátko něco schtělo sdělit? Přičtu-li k tomu ještě střihačskou botu, které jsem si všiml, zpracování nevyznívá úplně dobře. Ještě štěstí, že mi do větší míry stačí kvalitní námět a Angelina Jolie, na kterou nemůžu vytáhnout nějaký oslňující argument o tom, že mi není sympatická.

Papouškovi sochaříci mi v mnohém připomínají Intimní osvětlení akorát s tím rozdílem, že zde se příběh odehrává ve městě. Stejně jako u Passera zde nenásilnou formou vystupuje několik charakterů, které působí komicky už jen tím, že jsou. K tomu pohromadě snad všechny herecké objevy Nové vlny, které vás jen napadnou, a všechno to korunuje Josef Šebánek. Tady v tom filmu chyběl snad už jen Jan Vostrčil. Sledování je stejně příjemné jako dědečkovsky uklidňující rysy pana Hanzlíka, humorné scénky vedené důchodci na chodbě nám připomenou omezenost nás samých a ve finále je nám jedno, že Jaroslav Papoušek některé prvky (dialogy a charaktery) modeloval pro žánr komedie stejně pečlivě jako sochaříci pod vedením pana profesora, na něhož neznámý hlas volá: "Pane profesore! Telefon!"

Škoda, Stevene, první film v sobě skrýval potenciál, který bohužel nenašel své uplatnění ve druhé části. Kdybych tuto druhou část měl brát jako samostatný film, dost možná bych dal stejné hodnocení jako v případě první části. (Skoro bychom mohli pochválit českého distributora, že do českého názvu slovo část nepoužil, že?) Ale odrazíme-li se od originálního názvu (kde najdeme slova:"part"), čekali bychom přeci jen nějaké spojitosti nebo alespoň nějaké psychologické rozvedení. Takto se v druhé části setkáváme s tím, co už jsme poznali v první části, akorát jsme se zde přesunuli do Bolívie. Žádné převratné sociologicko-politické souvislosti nám Soderbergh neodkrývá a servíruje nám pouze napínavou podívanou bojů přesvědčených mužů o tom, že je třeba nastolit revoluci. I když je pravdu lehce patrný důvod, proč se to bolivijským mužům nepodařilo, stále bychom očekávali nějaká pojítka. Autory zamýšlená návaznost na první část se jim stala osudná, a proto zde budu více hodnotit oba dva filmy jako celek, a to 3,5 *