Dr.film

Poprvé kdy mě u Kubricka přepadla absolutní nerozhodnost jak tento film vlastně ohodnotit. Razantní a těžkotonážní záležitost, která svou nekonečnou zdlouhavostí dokáže znudit nejednoho filmového nadšence, a když připočtu nejasný a prapodivný závěr začne vycházet hodně rozporuplný výsledek. Důmyslný divák si musí v hlavě srovnat, na co se vlastně koukal a brát v potaz všechna pro a proti filmu. 2001: Vesmírná odysea není jednoduchý film a pro "běžného" diváka je takřka nekoukatelný, už pro zmiňovanou zdlouhavost jež sama o sobě půl publika odradí - bohužel. Nabízí se tedy otázka, zda má vůbec cenu dávat pěti hvězdičkové hodnocení... já myslím, že určitě, už proto jak film po technické stránce předběhl dobu alespoň o dvacet let dopředu a pro ohromnou duši, kterou uvnitř sebe skrývá.

Chvílemi to hodně připomíná Bladea - spíše se to jaksi opičí.Jinak pro téma filmu atmosféra vcelku dobrá efekty mi však připadali pokulhávající (vzhledem k rozpočtu ale budiž).Jako celek funkční a řekl bych že i docela svižné.

Ne vždy je pravidlem, aby se tří hodiny dlouhý film tak dobře sledoval. Barry Lyndon je přesně ten typ, který pro své kvalitní vyznění potřebuje více času než-li je to u standardního filmu běžné. Kdo to vydrží bude odměněn neobyčejně zajímavým filmovým zážitkem, protože toto téma sebou nenese jen obyčejný pohled na životní osud člověka, ale dává divákovi možnost nahlédnout do bujarého a rozmarného života lordů a šlechty jako takové. Příběh Barryho je provázen velmi trpělivým a řekl bych, že lehce ironickým hlasem vypravěče. Dále nechybí - jak už je častým zvykem u Kubricka, takřka dokonalé audio-vizuální ztvárnění obrazu, bezchybné herecké výkony (Ryan O'Neal je prostě výtečný) a dobře ubíhající děj s nádhernou dobovou výpravou.

Nitky osudu se neustále proplétají a potkávají. Tu a tam se jedna o druhou jen lehoulince otře, jindy se zase tvrdě střetnou. Tak či onak následky si vždycky odnášíme byt o tom častokrát možná ani nevíme. A právě o tom Amores Perros pojednává - o vrtkavém životním údělu a nevypočitatelné budoucnosti, která je pro nás nejčastěji tou největší kurvou...

Ačkoliv je Moje levá noha žánr dramatický, režisér Jim Sheridan neloudí z divákovy pomyslné sentimentální struny uplakané tóny jak je u tohoto žánru zvykem. Nemoc Christyho Browna už sama o sobě poskytuje dost dramatické látky a nucený slzavý nával by ničemu neprospěl. Film monitoruje příběh, který přišel na plátno na základě skutečných událostí a nabízí vstřícný a nevtíravý pohled na člověka paralyzovaného vrozenou nemocí. Všechen Christyho pohyb směřuje do jeho levé dolní končetiny a přesto v sobě nachází odvahu a vůli bojovat se životem a plnit si své sny.

Násilí pro které se tento film stal hotovou kontroverzí není v podstatě zase tolik nekoukatelné a hrůzné, vůbec by bylo dobře tento všeobecný názor jednou pro vždy vypustit. Ono extrémní násilí mohlo v dobách uvedení vyvolávat řadu diskuzí, ale dnes kdy je divák schopen absorbovat řadu drastičtějších scén (viz. Zvrácený) se tato polemika stává pomalu bezvýznamnou. Na druhou stranu je třeba říci, že brutalita mládeže má nadmíru autentické zobrazení a nese znaky typického Kubrickova rukopisu. Filmu však vévodí Beethoven. Kubrick jeho melodie zasadil do citlivých míst, aby se nakonec mistrova Devátá symfonie stala samostatnou součástí a zapříčinila tím několik dějových zvratů. Budu však spravedliví, když řeknu, že ne všechny klady filmu visí na hrudi Stanleyho Kubricka, vždyť co byl Mechanický pomeranč bez Malcolma McDowella. Cynická, arogantní a charismaticky zlá postava jakou před kamerou vytvořil, se jenom tak nezapomíná, právě jeho vykalkulované a arogantní chování diváka dokonale vtahuje do bizardního světa násilí a cynismu.

Vytříbený thriller graduje zejména z pozice scénáře a postupného odkrývání matic příběhu. Mark Perlinkton diváka neustále udržuje v pocitu, že mezi rutinním (zpočátku tak trochu "levným") vyprávěním cosi chystá a připravuje hezky vedle nenápadnou postavu, která zasáhne do děje... Jenže opak jest pravdou, ony důležité prvky, které se ke konci filmu scelí v obrovské překvapivé finále jsou před divákem mistrně maskovány a při sledování nekladou žádný důležitý význam, přitom však jejich důležitost při dokreslování charakterů divákovi dochází až při závěrečných titulkách.

Prioritou filmu není samotná Monica Bellucci (ta je spíše jakou si ozdobou), ale vystihují atmosféra italského venkovského městečka. Vše začíná už od delikátních postav samotných obyvatel, kdy se pravidelná mužská euforie (způsobená kolem procházející Malenou), kompenzuje s ženskými ostrými pohledy a jedovatými proslovy. "Krátkozrakost" obyvatel je tak typická a v daném tématu tolik zapadající do příběhu, že takřka tvoří hlavní základnu děje. Vrchol filmu, ale krom režie Guiseppe Tornatore tvoří skvělí Guiseppe Sulfaro v roli Renata a pro mě nezapomenutelný Luciano Federico v roli Renátova otce. Tito dva skvělí herci ruku v ruce se sicilskou atmosférou dávají filmu pravý jižanský nádech a vytvářejí tak z Maleny velice dobrou italskou pochutinu.

Nic víc než kompletní vykradení prvního dílu.

V rámci tradičního tempa TV filmů Pravda o Jane nějak nevybočuje ale jako sonda do (ne)všedních rodinných problémů působí dobře a srozumitelně.