nash.

Vizuální lahůdka plná nápadů a vymazlených detailů, které dokonale sedí výrazná stylizace s níž je podán hravě naivní a místy bláznivý příběh. Ten sice není žádný tahoun, ale i po letech mě bavil přívalem sarkasmu a ironie. Ve voiceoveru i dialozích. Triky na svou dobu a výrobní podmínky nápadité, naplno ukazující génia mistra Zemana. Přesto už mě to po letech jako celek nebralo tak moc jako třeba Vynález zkázy nebo Cesta do pravěku.

Jedním slovem výborné. I tím jak je to jiné než americký remake. Ne lepší, ani ne horší. Každá z verzí má něco do sebe a nabízí požitek jiného druhu. Americká si víc vyhrála s plánem, jeho přípravou i gradací některých scén a navíc dodala několik výborných detailů (třeba finta s odpadky), francouzská mě nadchla syrovou atmosférou, která houstne každou minutou, realističtějším pojetím postav, plánu i příběhu, nekomplikovanou přímočarostí, se kterou míří přímo k cíli, bez zbytečných slov, zbytečných scén a efektních žánrových kudrlinek. Ačkoli je Russell Crowe výborný, Vincent Lindon je přirozenější a lepší v každém ohledu. Sympaťák, který přes místy téměř minimalistické herectví dokáže předat mnohem víc emocí (kde musí Crowe křičet, Lindon se jen podívá a vše je jasné). Zkrátka výborný kousek, který se v přehrávači neroztočil naposledy.

Přestože první Matrix považuji za výborný film, který mě svého času nadchl, jeho kouzlo bohužel vyprchalo s druhým dílem a už se ho nepodařilo resuscitovat. Ani této povídkové sbírce, ve které jsem ocenil několik nápadů, občas animaci, ale jinak mě to nechalo víceméně chladným. Nenašel jsem v ní totiž nic, co bych mohl označit za přidanou hodnotu k původní filmové trilogii. Jen další a další variace známého, většinou na úrovni fanfiction. Vyjímkou jsou snad jen povídky Za hranicí, Druhé znovuzrození a Matrikulován, které měly své kouzlo, nápad, silné emoce a působivou atmosféru. Ovšem ani ty nejsou tak silné, abych měl potřebu si je někdy zopakovat.

Vánoce zase trochu jinak. Napínavé, působivé a v několika momentech i dojemné televizní drama, skvěle rozehrané v prostoru dvou místností, ve kterém pochyby o jeho věrohodnosti nabourává fakt, že je natočen podle skutečné události, byť pochopitelně s jistou dávkou filmařské licence (třeba skutečná Elisabeth neuměla anglicky). Zdánlivě obyčejný, přesto silný a strhující příběh, podtrhující nesmyslnost války, oslavující sílu mateřské lásky, naději i obyčejnou lidskost.

Vrátit se po letech do odlehlé laboratoře dr. Campbella bylo nečekaně příjemné. Příběh, který nenudil, odehrávající se v nádherných kulisách, podkreslený parádní hudbou, a pak to hlavní, dvojice, mezi kterou to opravdu jiskřilo. O což se postaral nejen úžasný Connery, ale i Lorraine Bracco, rozehrávající v konkurenci úchvatné džungle a šarmantního Skota nenápadné tání naštvaného ledovce z laboratoře. Napínavé i zábavné, pohodové a bez hluchých míst. Prostě paráda.

Smrt mu sluší. Brosnan se vrací k akci poctivou žánrovkou, která možná není tak velkolepá jak slibovaly trailery, ale zato po čertech razantní a nekompromisní. Bývalý elitní destruktor je vtažen do hry, která ho připraví o to nejcennější. To je velmi silná motivace. Takhle nějak bych si dovedl představit „Návrat Jamese Bonda“. Svižně ubíhající podívaná balancující mezi špionážním thrillerem a drsnou revenge story, která ani na okamžik nenudí, nešetří krví, ani nečekanými zvraty, nesnaží se podlézat mládeži přístupností, intelektuální kritiku má na háku, a mě jako fandovi akce i mstitelů dává přesně to, co chci. Brosnanovi role sedne dokonale a dává jí vše co potřebuje. Eleganci, razanci, drsný povrch, dobré jádro i vyváženou míru kladů a záporů, když bez mrknutí oka dokáže přejít od elegantního ochránce vdov a sirotků k vyšinutému zabijákovi bez zábran.

Tak všední a prázdné jako sám život osamělého důchodce. Přesto pocitově silné, pomalu plynoucí od jedné situace, která nutí k zamyšlení, ke druhé. Hořké, přesto se najde i místo lehce úsměvné. Poklidné a zdánlivě vizuálně šedé, přesto občas osvěžené probliknutím nějakého obrazového nápadu nebo vtípku (třeba Marat). Rozhodně to není film, který bude bavit každého, a rozhodně každého neosloví. Nicholson sice velmi často zůstává Nicholsonem, ale stejně často dokáže v roli stárnoucího muže, který přichází o vše na čem mu v záleželo a postupně si uvědomuje marnost svého života, rozehrát výtečnou epizodu, strhující moment, které výtečně doplní pohled do Schmidtových pocitů otevřený v dopisech africkému chlapci. Velmi silné, plné emocí, které dokáže předat nenápadně, přesto rozeznít silně a s dlouhým dozvukem. Film, který se jen tak z hlavy nevypaří.

Jsem rád, že patřím k těm, kteří jsou schopni užít si povedený film místo toho, abych v něm hledal hnidy. A Interstellar dobrý film je. Je skvělý a vychutnal jsem si ho do posledního metru imaxovského obřího plátna. Jistě, je tu několik sporných momentů v logice, je tu nějaký ten zbytečný zlozvyk, jako třeba lens flare při záběrech ve vesmíru, je tu řada styčných bodů s Kubrickovou Vesmírnou odyseou, počínaje robotem s osobností, konče „hvězdnou bránou“, ale co na tom. Stejně tak říkám, co na tom, že příběh tu a tam zapadne do uježděných žánrových kolejí. Nemyslím, že by to byla lenost nebo neschopnost tvůrců, spíš jde o zdařilý dějový urychlovač umožňující soustředit pozornost na jiné, důležitější momenty příběhu. Pokud něco filmu ublížilo, byly to poslední trailery, které filmu zmařily několik důležitých momentů překvapení. Přesto je Interstellar výtečný film. Pozvolna se rozjíždějící vesmírná jízda s několika nečekanými zvraty, řadou dech beroucích momentů, strhujících scén i pocitově velmi silných okamžiků, ve kterých se dokonale prolínají a doplňují velkolepé vesmérné scény s téměř komorními scénami pozemskými, které patří k velkým kladům filmu. To vše ve vizuálně i akusticky mňamózním provedení. Podívaná ve velkém stylu, který mě vtáhla silou červí díry, přesto překvapivě lidská. Podívaná, při které se mi několikrát zastavil dech úžasem, sevřel žaludek napětím a několikrát mi zvlhly oči dojetím. Jsem rád, že jsem dokázal film tímto způsobem užít a ty skoro tři hodiny pro mě nebyly zklamáním a ztrátou času, ale velkým zážitkem, kterým navíc poskytuje řadu témat k diskusi (včetně diskusí nad jedním paradoxem typickým pro tento žánr). Spolu s Počátkem patří Interstellar z mého pohledu k nejlepším Nolanovým filmům.

Sen pro všechny fanoušky Elle Faning, nuda pro všechny ostatní. Byť nepostrádá jistou atmosféru a možnost naplnit to celé vlastní myšlenkou.

Důstojné pokračování Tatínkovy slávy, které si zachovalo stejnou atmosféru i všechny ostatní klady předchozího filmu. Kouzlo prázdnin je stejně magické, kouzlo Provence stejně silné, vyprávění stejně poetické, navíc se přidává první láska s celou svou krásou, komikou i hořkostí, kterou si také nejspíš prožil i mnohý z nás, byť v jiné době a s jinými detaily, fascinující procházka lidskými charaktery cestou podél kanálu, další prázdniny se spoustou nádherných momentů, ale také hořkou tečkou. Tvrdým knokautem reality, který rozbije kouzlo dětského světa a přichází tak nečekaně, že doslova vyrazí dech a sevře srdce. A já stále nevím jestli ji mám brát jako klad filmu, který ho povyšuje, nebo zápor, který ho sráží.